„Tak jsem dostala vyrozumění a nastoupila jsem do Jizerských hor. Tam byla továrna [Junkers Flugzeug – Motorenwerke] přemístěna. Původně tam byla veliká textilní továrna a do té přemístili tuhle továrnu. Tak tam jsem nastoupila. Když jsem přišla do továrny, byl tam mistr. Byl to Rakušan, ten mě přivítal slovy: ‚Hitler kaput.‘ To byl takový světlý okamžik, že potom už jsem to brala docela s humorem.“
„Tak přišli k nám. Pořád tam hledali. Nešlo jim to dohromady, ale prohledali celý byt. Byli asi čtyři. Maminka trnula strachem, protože tatínek měl revolver a to nesmělo být. Všechno se muselo přihlásit a odevzdat. Maminka nevěděla, kde revolver je. Měla strach, když tam přišli ti esesáci, že to budou hledat. Oni prošli všechno. My tam máme schody nahoru, pod schody je záclona a tam byla šunka. Viděli ji a ptali se, jestli si mohou trochu vzít. Maminka řekla, že ano. Oni si nevzali všechno, ale vzali si asi dva kusy. Maminka říkala, jen ať si vezmou všechno, protože měla takový strach, aby nenašli tu zbraň, za to byl trest smrti, za to popravovali. Já jsem jezdila do školy původně do Prachatic. Prachatice ale zabrali. Rok jsem byla ve škole v Praze u maminky bratra. Potom školu přemístili do Vodňan, takže jsem jezdila do Vodňan. Když bylo pěkné počasí, tak jsem jezdila na kole. Jinak jsem chodila do těch Strunkovic pět kilometrů každý den tam a nazpátek pěšky. Já jsem jela na kole ze Strunkovic a ve Dvorci, který patří k Dubu. Dvorec a pak je Lhota, to jsou dvě menší obce, které patří pod Dub. Tam byli nějací naši známí a ti na mě volali: ,U vás bylo gestapo.´ To byl takový hrozný okamžik v mém životě. Já jsem jela jako blázen domů. Ale rodiče byli v pořádku, protože gestapo hledalo druhého zaměstnance pošty, pana Maška. A toho odvezli. Museli se nějak dozvědět, že měl doklady Duxů, Židů z vesnice. Měl tam od nich peníze, šperky, vzácné věci, a to všechno přišlo pryč.“
„Když jsem potom šla do archívu [po roce 1989], tak jsem chtěla vědět, proč jsem byla z vysoké školy vyloučená, když prospěch jsem měla dobrý. Byl tam i posudek. V Dubu dva komunisti napsali, že jsou v obci oblíbení, pracovití, ale tatínek dává najevo svůj nesouhlas se socialistickým zřízením. A to stačilo.“
„Šli jsme na Hrad. Nejdřív jsme šli na ministerstvo školství. Index nám vzali. Ten mě sebrali. Já jsem měla vysvědčení, měla jsem výborný prospěch. A říkala jsem si, proč mě vyloučili. Na ministerstvu školství nějaká nejvyšší úřednice, která měla na starosti vysoké školy, řekla takové pořekadlo. ‚Když chceš s vlky býti, musíš s vlky výti.‘ Tak ta nám tohle řekla.“
Ludmila Záveská, rozená Blumová, se narodila 4. června 1924 v Lipovici u Dubu v jižních Čechách Emanuelovi a Ludmile Blumovým. V roce 1938 nastoupila Ludmila Záveská z důvodu uzavření střední školy v Dubu do Prahy, kde rok pobývala u matčina bratra. Dne 15. března 1939 byla očitým svědkem příjezdu Adolfa Hitlera do Prahy. Celý rok 1944 byla totálně nasazená v továrně Junkers Flugzeug – Motorenwerke na letecké motory ve Smržovce v Jizerských horách, kde většinu času pracovala jako tlumočnice. Závěr války strávila doma v Dubu, kde se setkala s americkými vojáky. Hned po konci války nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Po komunistickém puči v únoru 1948 začaly na škole tzv. „studijní prověrky.“ a studentští náboráři ji nutili vstoupit do KSČ. Ludmila Záveská stejně jako její budoucí muž Aleš Záveský vstup do strany odmítli. Poté byli oba těsně před závěrečnými zkouškami pro nesouhlas s komunistickým zřízením ze školy vyloučeni. V roce 1949 se vdala a spolu s manželem začali pracovat ve vile Sklenářka poblíž Hrochova Týnce, kde tehdy zaměstnávali vyhozené vysokoškoláky. Manželé pracovali jako učitelé až do důchodu. Aleš Záveský je považován za zakladatele ekologické výchovy v ČSSR. Po roce 1989 byla Ludmila Záveská rehabilitována, dodatečně obdržela titul Ing. spolu s finančním odškodněním. V roce 2023 žila v Prachaticích.
