The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Žďárský (* 1951  †︎ 2020)

• narodil se 26. listopadu 1951 ve Vrchlabí

• otec byl dlouholetý farář CČSH

• uzavřená cesta ke studiu ho přivedla na 22 let do chemičky

• vydal několik básnických sbírek a novelu „Chemička, má láska“

• od 80. let člen Skupiny XXVI

• laický kazatel, později kněz CČSH

• působí mezi pacienty s Parkinsonovou chorobou

• zemřel 24. ledna 2020

Václav Žďárský st. se narodil 26. září 1903 ve Žďáru, okres Mnichovo Hradiště. Od roku 1924 sloužil jako tajemník diecézní rady, pomocný učitel náboženství, pomocný duchovní a farář Církve československé husitské (CČSH). Na jáhna byl vysvěcen v roce 1927, kněžské svěcení obdržel v roce 1948. V témže roce se oženil s učitelkou Marií, rozenou Zimovou, se kterou se seznámil během své duchovenské služby v Chroustovicích. V druhé polovině 30. let 20. století se Václav Žďárský st. angažoval ve Společnosti přátel demokratického Španělska a byl členem jejího výboru. Jak napsal v jednom z dopisů: „Nemůžeme uznat zločin jako fakt, který se prostě vezme na vědomí.“ Společně s prof. J. L. Hromádkou inicioval, aby byl polní lazaret vyslaný z Československa na pomoc republikánskému Španělsku pojmenován po J. A. Komenském. Za své aktivity – proti fašistické a nacistické ideologii vystupoval i na stránkách tisku, pomáhal několika židovským rodinám – byl v letech 1938–1939 v Heřmanově Městci napadán českými fašisty. V roce 1939 byl církví přeložen do Chroustovic, kde se poznal a spřátelil s prof. dr. Albertem Pražákem. Jako amatérský loutkař udržoval již několik let blízké kontakty s loutkohercem Josefem Skupou, který ještě před svým zatčením nacisty vystupoval na Žďárského pozvání v Chroustovicích.

V době nacistické okupace ho v Chroustovicích dvakrát navštívil Julius Fučík. „Táta mi vyprávěl, jak mu jednou večer na okno zaťukal nějaký vousatý chlap a představil se jako Julius Fučík. Že se dozvěděl, že otec byl ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku a že je bez prostředků. Oznámil mu, že komunisté rozpouštějí kasu, že je všechno ztracené – i když táta s nimi nikdy nic neměl – a že mu přivezl pět tisíc. Takové detaily když někomu vyprávím, tak si ťuká na hlavu. Pak přijel ještě jednou, jen tak si popovídat.“

Přes výslechy na gestapu se v odlehlých Chroustovicích dočkal osvobození Československa v květnu 1945. Po válce byl jako farář CČSH poslán do Vrchlabí, posléze do České Třebové, Úpice, Chrudimi, Pardubic a Heřmanova Městce. Na sklonku služby se tak vrátil na místo, kde společně s farářem Karlem Jelínkem zakládal a budoval CČSH. Po odchodu do starobního důchodu se s manželkou přestěhoval do Chroustovic, poslední roky života prožil u syna v Pardubicích.

Dne 26. listopadu 1951 se ve Vrchlabí manželům Žďárským narodil syn Václav. Dětství prožil s vlaky, které se staly jeho celoživotní láskou, v České Třebové. Po středoškolských studiích nebyl přijat na konzervatoř a nastoupil coby brigádník ve VCHZ Synthesia Semtín. V období dospívání u něho vyvrcholil vzdor k institucionální církvi, která v jeho očích přestala plnit svou funkci. Ve fabrice jako dělník a provozní chemik nakonec prožil 22 let. Své vzpomínky na tuto dobu zachytil v knize: Chemička, má láska. Rozsahem útlé dílko vypravuje o „drobných lidičkách“ a jejich bytí v pardubické fabrice. Na první pohled by její čtenář mohl zapochybovat nad tím, jak souvisí „prazvláštní, chemií čpící svět“ mezi káděmi, kotli a sudy plnými chemikálií s kněžskou službou. (Knihu napsal již jako farář CČSH.) Ale ony i chemičky mají své „nebe“, a možná je dokonce barevnější nežli to církevní, vždyť se v něm pohybují „podivuhodně zbarvení dělníci v rozežraných, polátaných, barvami zapráskaných modrákách“. Václav Žďárský, který zná a má pochopení pro lidské slabosti a člověčinu, čtenářům v knize dává nahlédnout do životů pábitelů a jurodivých postaviček z VCHZ Synthesia Semtín, mezi kterými prožil více než dvacet let. Roky v opojení: „Chlastalo se v hospodách, chlastalo se i v podniku…,“ kdy si i velký Vladimír Iljič Lenin „sedl na zadek“ a kdy strana přebudovávala „obchůdky s devocionáliemi na veřejné záchodky. Symbolika jasná: Směřujeme již ne k Bohu, ale do hajzlu!“ Ale stejně tak roky, kdy nikdo z člověka nesejmul jeho zrození pro světlo: „…po létech jsem se zase modlil, při čemž jsem zjistil, že tento způsob komunikace opravdu funguje. Díky Pavlovi (Ing. Pavel Kamp, laický kazatel Církve bratrské) jsem pochopil, že opravdový život – to není jen čest práci, dřina a chlast.“

Od 80. let začal život Václava Žďárského nabírat nový směr. Životní změnu nastartovala událost, kdy málem zahynul pod projíždějícím vlakem. Postupně seznával, že bez Boha si nevystačí, a začal se rozhlížet, po které řece víry by se mohl ubírat. Nakonec zakotvil v Církvi bratrské v Pardubicích, což tehdy bylo velmi otevřené společenství, kde se hojně scházela mládež. Neshody se začaly objevovat až s příchodem kazatele Evalda Ruckého z vojenské služby. „On už mě začal štvát, přestože jsem ho ještě neznal. Všichni mluvili o tom, až se Evald vrátí, jak to v Pardubicích pozvedne. To bylo jako druhý příchod Pána Ježíše. Evald se vrátil z vojny a začal tam vše dirigovat. Všichni mu chystali byt. To by stálo za nějakou povídku. To bylo jak nějaké probuzení. Starý, mladý chystali byt. Evald tam jen stál a dirigoval: ‚Ty přivezeš skříň, ty zajdi pro zrcadlo…‘ A já jsem v tom také účinkoval a říkám mu: ‚Evalde, nemohl by sis pro to zrcadlo zajít sám? Já teď tady něco dělám.‘ A on mi na to řekne: ‚Mne Duch svatý tímto nepověřil, já jsem tady od jiných věcí.‘ Já jsem se naštval a řekl jsem mu: ‚Mně teď Duch svatý sdělil, že mám jít domů.‘ A sebral jsem se a šel jsem… Skončilo to tak, že si mě Evald zavolal na kobereček a řekl mi, že CČSH nemá právo na život a že nemůžu sedět na dvou židlích. Tak jsem slezl z té jejich.“ Evald Rucký nakonec Církev bratrskou opustil a odešel do Jednoty bratrské.

Cesta zpět do Církve československé husitské vedla přes faráře Antonína Jelínka. Poprvé se s tímto knězem, který na sebe dokázal „nabalovat“ mládež, setkal v Pardubicích, kde A. Jelínek konal ve sboru CČSH bohosloveckou praxi. V roce 1983 byl ustanoven v Heřmanově Městci, kde s početnou mládeží pořádal řadu akcí, jezdilo se na společné výlety, putovní tábory, přicházeli mezi ně i chartisté. Setkání mládeže tehdy začal navštěvovat také V. Žďárský. Atmosféra živého společenství jej oslovila. Paralelně se v té době účastnil i setkání mládeže na faře v Počernicích, kde sloužil jako farář pozdější pražský biskup CČSH René Hradský. „Vždycky se nás tam sešlo tak 30 až 40. Byly to krásné celodenní soboty… Chodil tam mezi nás také profesor z naší fakulty Vladimír Kubáč. Ve škole prý byl trošku nudný, ale mezi námi vždy ožil a pro mě docela dost znamenal. Mne naučil přistupovat ke Starému zákonu… Nová doba to rozbourala a také Hradský odešel z Počernic do biskupského úřadu, tak to zhaslo.“

Obě skupiny, o kterých Václav Žďárský vypráví, propojovala osoba faráře Antonína Jelínka. Ten stál také za prvním veřejným vystoupením Václava Žďárského coby písničkáře v rozhlase u Karla Vepřeka. Později Václav přešaltoval od písniček k poezii. Napsal několik básnických sbírek (Houpačka, Akční nabídka, Pták pokadil mi hlavu). Autorská čtení si sám doprovází na piano. Před několika lety jeden z jeho kamarádů ze Skupiny XXVI zhudebnil několik jeho básní. „Teď mi kamarád Jakub Zahradník – to je syn dirigenta Václava Zahradníka – zhudebnil ‚Otazníky‘. My jsme se potkali v Příchovicích. Tam jezdíme už 27 let na katolickou faru. Tam se každoročně scházejí ‚psavci‘, říkáme si Skupina XXVI. A Jakub najednou mně volal, jestli si může dovolit zhudebnit nějaké moje básně. Před 14 dny jsem byl na koncertě. Měl to v Anežském klášteře, Hurník to uváděl. Docela jsem zjistil, jak jsem ješitnej, protože mě to celkem těšilo.“ V polovině 90. let společně s kamarády Josefem Švehlou a Antonínem Míkem během jednoho dne natočil doma v bytě ze zhudebněných básní a textů autorské CD Pyroman.

Psaní je pro Václava Žďárského ventilem, očistcem, soubojem o víru či způsobem léčby (v roce 2007 mu byla diagnostikována Parkinsonova choroba). Poezii miluje pro „zkratku“, která na krátké ploše přináší zdroj k zamyšlení. Jeho dvorním vydavatelem je farář CČSH Erwin Kukuczka, který na počátku 70. let založil samizdatovou edici Louč, ve které dodnes vydává vlastní práce i díla dalších autorů. V našem rozhovoru se Václav Žďárský rozpovídal, kde nachází inspiraci pro psaní poezie. Jako příklad uvádí báseň Mžení: „‚Mží. Kněz v komži slouží mši. V kostele omšelém hlas šelem neuslyšíš. Venku mží do louží. V kaluži nebe dnes neuvidíš. V kostele omšelém láska mží do duší.‘ Tahle báseň mě napadla, když jsme jednou šli na vandru kdysi dávno. Bylo to na Velikonoce. Na Velký pátek jsme vlezli do katolického kostela ve Žluticích. Mladý kněz tam sloužil úplně sám, tam nebyla noha. My jsme tam přišli, tři vandráci a on nám říkal: ‚Vy jste mně zachránili Velikonoce.‘ Ale sloužil prostě. To bylo ještě za komunistů.“

Psaní a hledání přivedla Václava Žďárského v roce 1985 mezi „psavce“ z literární Skupiny XXVI, která povstala na Silvestra 1982 v Jizerských horách na římskokatolické faře v Příchovicích, kde v té době sloužil P. Miroslav Šimáček. Skupinu zakládali básníci Roman Szpuk, Pavel Kukal a Květa Brožová. Roztodivní „psavci“ se zde pravidelně scházeli a stále scházejí na počátek adventní doby. Vedle putování po horách a hospodách zde probíhala autorská čtení, rozhovory do nočních hodin, všichni účastníci vesměs navštěvovali adventní mši. Skupina v letech 1985, 1987 a 1989 vydala tři samizdatové almanachy (do posledního přispěli také František Daniel Merth a Ivan Slavík), ve kterých byla otištěna i díla Václava Žďárského. Mezi desítkami literátů si našel i několik přátel, z nichž zmiňuje například Romana Szpuka, Zbyňka Ludvíka Gordona či evangelického faráře Petra Payna. Příchovická setkání monitorovala Státní bezpečnost, která měla na faře ukryto odposlouchávací zařízení. Václav Žďárský, který v 80. letech stále pracoval ve fabrice, však nebyl pro návštěvy Příchovic nikterak perzekvován.

Přesto dal režim i Václavu Žďárskému pocítit, že jako dítě z farářské rodiny není plnohodnotným občanem socialistické společnosti. Když se v polovině 80. let pokoušel přihlásit na teologická studia, bylo mu naznačeno, že na Husově československé bohoslovecké fakultě není vítán. Ani ho to vzhledem k panující atmosféře příliš nemrzelo. Složil tak alespoň zkoušky z teologického minima a začal působit jako laický kazatel CČSH. V té době jej přítel Zdeněk Martiš přivedl do významné pardubické rodiny Vokolkových. Mohl tak poznávat ryzí víru Květy Vokolkové, členky Apoštolátu sv. Františka, která byla po únoru 1948 vězněna, i tvůrčí život jejích bratrů: Vladimíra (vydavatel, básník, prozaik a esejista), Vlastimila (tiskař, nakladatel a v neposlední řadě přítel českých katolických modernistů) a Vojmíra (malíř a sochař), se kterým ho pojilo nejužší přátelství.

Už to vypadalo, že Václavova budoucnost zůstane spojena s kotli a sudy plnými chemikálií, až přišel listopad 1989. „Rozhodl jsem se, že si život zařídím jinak, že jsem ve fabrice vlastně docela spokojený. V té chvíli přišel rok 1989. A v roce 1990 na jaře jsme opravovali fasádu v Pardubicích na kostele a dole zastavilo auto. Vystoupil biskup Tuček a volal na mě, jak Ježíš na Zachea: ‚Václave, slez dolů, jestli chceš sloužit, tak mi to řekni hned!‘ Tak jsem mu to řekl hned. Nějaké modlitby, to tam nepřipadalo v úvahu… Tak jsem se ocitl zase ve službě.“

V červenci 1990 byl v pardubickém sboru vysvěcen na jáhna a ustanoven duchovním v Přelouči. Po sedmi letech se stěhoval do Nového Bydžova, kde působí jako kněz CČSH dodnes (vysvěcen biskupem Štěpánem Kláskem byl v říjnu 2003). Smysl své farářské služby popsal několika větami: „Farář by měl dát lidem trošku naděje, nějakou perspektivu. Nejen když se daří, ale i do těch našich průserů. Teď ty spolupacienti, to je příklad. Pro mě je třeba důležité, že neskáčou z okna.“ Druhým dechem dodává, že nejsilnější popud k naplňování naší lidskosti vyrůstá z Kristových slov: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Vedle služby v Novém Bydžově v posledních letech působí rovněž mezi pacienty s Parkinsonovou chorobou.