The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Přemysl Zdeněk (* 1946)

• narozen 2. října 1946 v Sušici

• otec Čech, matka Slovenka, dělnická rodina v Nezamyslicích

• škola a dětské hry ve Všerubech u Plzně

• jaro 1953, vyšetřování otce pamětníka kvůli dětskému pokřikování

• 1962 stěhování do Plzně, ukončení základní školy

• 1962 – 1965 učební obor Spojový montér

• 1965 – 1967 základní vojenská služba, operátor radaru v Chotěšově

• svatba, práce u plzeňských Spojů

• 1968, 21. srpna probourání do skladu tiskárny, kolportace novin Pravda, sledování příjezdu tanků k rozhlasu

• práce v papírně

• využití náboru ve Škodovce k získání bytu

• práce v hutích, stal se členem Brigády socialistické práce, člen Vědeckotechnické společnosti

• emigrace rodiny sestry do Bavorska, odvolání pamětníkovy stáže ve Švédsku

• 1989 po revoluci otevřené hranice, cestování na Západ

• členství v Panevropské Unii, vyšetřování činnosti proti republice

• 2001 odchod do důchodu

• spokojený život v Plzni

Přemyslu Zdeňkovi se podařilo prožít zajímavý a navzdory všem okolnostem i spokojený život v době, která přinášela mnohá omezení i existenční rizika.

Narodil se na podzim roku 1946 v Sušici do dělnické rodiny žijící v pošumavských Nezamyslicích. Mladí rodiče neměli v rodné chalupě dostatek místa pro život a výchovu dětí. Otec se proto rozhodl na radu přítele hledat bydlení ve Všerubech nedaleko Plzně. Vesnice leží na území Sudet, které bylo mnichovskou dohodou z 29. září 1938 připojeno k nacistickému Německu. V roce 1945, po osvobození Československa, byli na základě Benešových dekretů odsunuti obyvatelé německé národnosti, kterým se nepodařilo prokázat protifašistický postoj v průběhu druhé světové války a v období před ní. Z těchto důvodů bylo ještě několik let po válce ve vsi mnoho neobydlených domů, které chátraly a byly k dispozici pro osídlení českým obyvatelstvem. Tatínek pamětníka s dědečkem zde našli stavení, ve kterém Přemysl Zdeněk prožil následujících patnáct let šťastného dětství a dobrodružného dospívání, které nazval „Klondikem“.

Jdeme na Hitlera!

Malého Přemysla a jeho kamarády přitahovaly opuštěné domy po Němcích, kde při svých hrách prolézali půdy, hledali skrýše a nacházeli poklady rozechvívající klukovská srdce. Odcházející němečtí osadníci si ve svých statcích ukrývali na horší časy zbraně, munici i různé památky na milovaného Vůdce. Netušili, že už nebudou mít příležitost svůj majetek použít. O to větší radost dělaly tyto nálezy malým hledačům. Při výpravách do okolních lesů se jim na krku houpaly provázkem upevněné samopaly vyřezané z prkna ve společnosti těch opravdových s ostrou municí. Nepřítelem jim byla hnízda vos a sršňů, která hoši za použití vojenských prostředků likvidovali. Naštěstí se to obešlo bez závažnějších zranění a ztrát na životech. Mnohé volné chvilky prožili těžkou prací při budování zemljanek, zemních úkrytů se zpevněnými stěnami výdřevou, kde se ukrývali před světem dospělých a schraňovali své dětské cennosti. Dokonce za pomoci staršího kamaráda zvládli vyrobit primitivní vysílačky pro vzájemné spojení.

S památkami na válečná léta se Přemysl Zdeněk setkával všude ve svém okolí. Znal mnoho sousedů německé národnosti, kteří nebyli vystěhováni a od svých spoluobčanů se lišili zkomolenou češtinou, poznamenanou německým jazykem. Při cyklistických výletech za koupáním do tehdy moderního plaveckého areálu uprostřed Příšova se rádi zastavovali v opuštěném mlýně na břehu říčky Třemošné u obce Nevřeň. V jedné místnosti tam ještě zhruba sedm let po válce visel barevný obraz Adolfa Hitlera v životní velikosti. S pokřikem „Jdeme na Hitlera!“ se bývalé modle trefovali posbíraným kamením do oka.

Gottwald chcíp!

Dne 14. března roku 1953 zemřela tehdejší modla, první komunistický prezident Klement Gottwald. Tehdy sedmiletý Přemysl smutnou událost komentoval na ulici veselým pokřikem: „Gottwald chcíp, Gottwald chcíp!“ Prezentoval tak hlasitě na veřejnosti ne úplně láskyplný vztah jeho rodiny ke komunistické straně a jejímu vůdci. Dětský hlas se však donesl k politicky angažovanému sousedovi, který neváhal splnit svoji občanskou povinnost udáním na policii. Otec pamětníka byl několikrát vyslýchán, ale povedlo se mu synův prohřešek bez větších následků zahladit.

Část prázdnin Přemysl Zdeněk každoročně prožíval u příbuzných v Nezamyslicích, kde byl strýc kovář díky svému širokému rozhledu a sečtělosti místní autoritou. Jeho kovárna ve vsi se stala cílem častých setkání sousedů a debat o politické situaci. Při jedné z her pamětník objevil ve skříni několik tehdy vzácných amerických žvýkaček, památku na sestřenici uvězněnou za protistátní činnost. Vyděšená teta ho poprosila, aby o tom nikde nemluvil, protože by tím přivodil rodině jen další problémy a možný postih.

Tehdy probíhající nucená kolektivizace venkova v něm zanechala vzpomínku na plačící ženy s dětmi, jdoucí vedle žebřiňáků s naloženými zbytky jejich majetku po vystěhování z vesnice Domoraz.

Služba vlasti

Pamětníkův otec pracoval v plzeňské Škodovce a v padesátých letech se zúčastnil svépomocné výstavby bytů v Plzni na Slovanech – Světovaru. Začátkem let šedesátých se rodina přestěhovala z domku ve Všerubech do nově zařízeného bytu. V novém bydlišti Přemysl Zdeněk dokončil základní školu. Po jejím opuštění nastoupil do učebního oboru spojový montér v Karlových Varech.

Základní vojenskou službu absolvoval v letech 1965–1967 jako operátor přehledového radiolokátoru P-35 protivzdušné obrany státu u VÚ 8060, tehdy dislokovaném v chotěšovském klášteře. Jednotvárná služba probíhala v maringotkách u radaru na odloučeném stanovišti Krůtí hora severně od Stodu. Jediným zpestřením byly večerní opilecké výstupy některých důstojníků. V té souvislosti vzpomíná na svého nadřízeného, toho času majora Eduarda Kremličku, který se později „proslavil“ jako předseda strany Důchodci za životní jistoty a veřejnou konzumací hmyzu po prohrané sázce.

1968

Po příchodu z vojny se Přemysl Zdeněk oženil a nastoupil do plzeňského podniku Spoje. Uvolňování poměrů ve společnosti se ho vzhledem k jeho apolitičnosti příliš nedotýkalo.

Osudného 21. srpna vyrazil v pošmourném ránu, tak jako každý jiný den, do zaměstnání. Teprve v práci se dozvěděl smutnou zprávu o okupaci naší země vojsky Varšavské smlouvy.

Do jeho podniku přišli zaměstnanci sousední tiskárny deníku Pravda se zprávou, že sovětští vojáci brání šíření novin. Pamětník společně se svými kolegy proboural zeď do skladu tiskovin a čerstvé vydání naložili do auta pod nohama sovětských vojáků pobíhajících po střeše. S naloženým vozem vyjeli do ulic okupované Plzně. Při kolportování novin zažil mnohé dramatické události související s okupací.

U plzeňského rozhlasu byl svědkem příjezdu okupačních tanků. Okna v budově obsazená zvědavými zaměstnanci se vmžiku vyprázdnila poté, co vojáci namířili své zbraně na domnělého nepřítele uvnitř. Velkou dávku odvahy prokázali lidé, kteří v této situaci vylézali na tanky a s pomocí úlomků větví se snažili znečistit hlavně jejich děl, tak aby nebyla schopna střelby. Naštěstí zde k vyhrocení konfliktu nedošlo. Roznášení novin přivedlo pamětníka i k plzeňskému nádraží, kde byla ulice zatarasena raketomety BM-21 Grad. Okupanti zde zřídili kontrolní stanoviště a prohlíželi každého, kdo byl nucen projít úzkou uličkou mezi vozidly. Při tomto velmi těsném kontaktu s vojenskou technikou si pamětník užasle uvědomil, že odpalovací zařízení před nechtěným výstřelem zajišťují pouze březové klacky. V Pražské ulici se snažila rusky hovořící žena dezorientovaným vojákům vysvětlit, kde jsou. Několik dní po začátku okupace, přestože už došlo k uklidnění poměrů, zažil Přemysl Zdeněk další chvilku strachu. Na služební cestě z montáže v Mariánských Lázních projeli automobilem ve stříbrských serpentinách kolem stojícího transportéru. Svůj vztah k sovětské armádě dali najevo hlasitým křikem a nadávkami, což vyprovokovalo pronásledování až ke Bdeněvsi u Plzně, během kterého se jeden ze starších kolegů velmi obával zastřelení rozzuřenými vojáky.

Po srpnových dnech byl pamětník přemlouván kamarádem, aby společně odešli za hranice a začali život jinde. Přemysl Zdeněk nabídku velmi zvažoval, ale vzhledem ke svému smyslu pro rodinu zůstal v Plzni.

Socialisticky pracovat, socialisticky žít

Pravděpodobně kvůli dělnickému povolání nebyl jeho aktivní nesouhlas s okupací důvodem pozdější perzekuce. Prací na pozici spojového montéra nebyl v té době s výplatou kolem 1200 Kčs schopen dostatečně pokrýt potřeby své rodiny. Na matčinu radu proto odešel pracovat do papíren, aby posléze definitivně zakotvil ve škodováckých hutích, odkud v roce 2001 odešel do důchodu. Do Škodovky ho přivedla náborová nabídka bytu a tehdy velmi nadprůměrné platové podmínky, zasloužené těžkou prací v nepřetržitém horkém provozu. Vzpomíná na dobrý kolektiv Brigády socialistické práce, které byl členem v hutích, a levné (300 Kčs / týden) odborářské rekreace na plážích u Baltského moře v Německé demokratické republice. Zimní volné dny trávil s rodinou na rekreační chatě ROH Belveder v Železné Rudě. Stal se členem Vědeckotechnické společnosti, která tehdy v mezích komunistické zákonnosti umožňovala svým členům vzdělávat se a cestovat. V hlavě mu utkvělo cestovatelské heslo předsedy jejich organizace Ing. Hučky „Hrady a zámky zvenku, hospody zevnitř“, jímž se na cestách za kulturou a poznáním řídili. Se spolupracovníky se rád bavil na plesech v místní sokolovně a byl mezi nadšeným obecenstvem vtipné scénky karikující pohřeb Leonida Brežněva. Veselá společnost za zvuků Pochodu padlých revolucionářů přenášela stůl nahrazující katafalk. Při zaznění čestné salvy byl stůl-katafalk s velkou ranou upuštěn a Brežněv vysypán k pobavení všech přítomných.

V širší pamětníkově rodině nebyli všichni se životem v Československu spokojeni. Neteř byla první, která opustila socialistickou republiku a usadila se v bavorském Mnichově. Sestra Přemysla Zdeňka využila k emigraci svoji plánovanou návštěvu u ní a jejímu manželovi se totéž podařilo na souběžné pracovní cestě. Tento postupný útěk celé rodiny příbuzných se stal příčinou zrušení již naplánované stáže pamětníka u švédské firmy dodávající pece do provozu, kde pracoval. Byla to jediná křivda, kterou na sobě tehdy ze strany režimu pocítil.

Sametový převrat a život po něm

Listopadový převrat naplnil Přemysla Zdeňka nadějí na výrazně lepší život, který se mu ve skutečnosti příliš nezměnil – jen jeho cesty za poznáním už vedly i na západ od naší hranice. Patrně na popud sestry vstoupil do Panevropské unie a v té souvislosti popisuje své vyšetřování GIBS [zřejmě BIS] na základě udání. Mělo se údajně jednat o protistátní činnost, která se vyšetřováním nepotvrdila.

V současnosti Přemysl Zdeněk žije spokojeným životem penzisty a stále se řídí svým krédem, které ho dosud provázelo: „Prožívat život tak, jak by se prožívat měl.“