The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Zelená roz. Reichová (* 1928)

• narozena 15. června 1928 v Trutnově

• od narození žije v České Skalici

• 14. prosince 1942 šla s rodiči a sestrou z České Skalice přes Hradec Králové do Terezína

• do Terezína přišli 17. prosince 1942

• 18. května 1944 přišla s rodiči a se sestrou do Osvětimi

• koncem června 1944 byla transportována na práci do Hamburku, matka se sestrou odjely z Osvětimi transportem na práci do Stutthofu u Gdaňska

• maminka zemřela brzy po příjezdu na zápal plic, sestra Věra zemřela na skvrnitý tyfus v lednu 1945 asi čtrnáct dní před osvobozením tábora

• tatínek paní Evy zahynul v osvětimských plynových komorách

• z Hamburku šla do koncentračního tábora Bergen-Belsen

• po osvobození tábora onemocněla a tři měsíce se v Německu léčila

• od návratu domů až dosud žije v České Skalici, v listopadu 1951 se provdala, má dvě děti

Od dětství až k Terezínu

Paní Eva Zelení se narodila 15. června 1928 v Trutnově, ale vyrůstala v České Skalici. Její tatínek pocházel z České Skalice a její maminka se do Skalice přivdala z Prahy. Dědeček paní Evy založil v České Skalici firmu Reich, kde se vyráběla sypkovina, potahovina, zefíry, košiloviny, flanely, barchet, zástěroviny, damašky,...

Na dětství vzpomíná ráda, protože prý díky rodičům ho měla krásné! Paní Eva měla sestru, která byla o tři a půl roku mladší. Maminka paní Evy byla vysokoškolsky vzdělaná, měla státnici ze tří jazyků a dětem se moc věnovala. Paní Eva dodnes vzpomíná na její procházky, na její vypravování a na čas, který jim se sestrou věnovala. Když už děvčata nemohla chodit za války do školy, učila je doma.

Do školy chodila paní Eva od roku 1934 do roku 1940, potom musela ze školy vystoupit. Podle německých zákonů - norimberských o čistotě rasy. Po předložení rodných listů až do pátého kolena byli všichni členové jejich rodiny uznáni stoprocentními Židy. Všechny příkazy a zákazy nakonec vyvrcholily transportováním do Terezína.

„Transporty Židů začaly v říjnu 1941, kdy prvních šest transportů šlo do Lodže do Polska. Potom se zřídilo v Terezíně ghetto a transporty protektorátních Židů šly do Terezína. Pak se přidaly transporty z Německa, z Rakouska, poději ještě z Dánska a z Holandska. Takže to byl opravdu takovej mezinárodní tábor z toho. Terezín, to bylo město posádkový, už za dob Marie Terezie vybudované. Za první republiky i s posádkou měl Terezín asi 7000 obyvatel. A díky německý komandatuře a těm zákonům nás tam nahečmali až 60 tisíc, takže jako Terezín byl rušnější než Václavský náměstí. A soukromí nikdo žádný neměl, to neexistovalo. Každej kout, kterej byl dřív volný, ať to byly sklepy, ať to byly kasematy, ať to byly půdy, všecko se přeměnilo na ubytovací prostory. Mladý lidi se s tím lépe vyrovnávali, horší to bylo, když ty starý lidi měli lízt na tu půdu a tam vegetovat, to bylo hrozný. Že úmrtnost byla velká, to bylo třeba 150 lidů denně zemřelo, to je taky dokázaný. No, a aby se udělalo zas místo dalším transportům, tak občas vždycky odešlo tisíc vězňů transportem z Terezína na východ. Nikdo nevěděl, kam a jaký byl jejich další osud, to se vlastně provalilo až po válce, co se dělo v těch táborech v Polsku.“

Do Terezína šla paní Eva s rodiči a sestrou transportem CH, který odcházel 14. prosince 1942 z České Skalice do Hradce Králové. Jeli ráno prvním vlakem, v posledním vagonu a v posledním kupé, které bylo vyhrazeno Židům. V Hradci podstoupili úřední záležitosti, kdy museli odevzdat vše, co bylo nařízeno: peníze, potravinové lístky a podobně. Po třech dnech jeli do Terezína. Do Terezína přijeli 17. prosince 1942. Tehdy ještě nebyla postavená vlečka až do Terezína, takže museli jít z Bohušovic do Terezína pěšky. Byli doprovázeni protektorátními četníky.

První noc byli ubytováni ve velkém sále, kde byly na zemi poloprázdné slamníky, a druhý den byli přemístěni na půdu pivovaru, protože se čekaly další transporty. Jeden transport starých lidí měl přijít z Berlína a druhý měl přijít z Hradce Králové.

„A pamatuju, že tenkrát byl takovej velkej mráz, že maminka nám řekla: ,Děvčata, přineste do lavoru vodu na ráno na umytí, abyste ráno nemusely nikde běhat.´ A do rána nám v tom lavoru voda zamrzla. To bylo 17. prosince. Ráno byl z vody led! A asi za dva dni maminka sehnala ubytování v jednom domě, takže jsem se z tý půdy dostaly dost brzo pryč.“

V Terezíně

Maminka paní Evy brzy nastoupila do práce. „Po Německu se tomu říkalo Kleiderkammer. Bylo to prostě sklad prádla a šatů, jednak to bylo, co se vykradlo lidem ze zavazadel, jednak to bylo prostě po těch lidech, co zemřeli a neměli nikoho, komu by byli mohli svou pozůstalost odkázat. Tak to se dostalo tam. Tam se to třídilo, co bylo první a druhý jakosti, to se odváželo do Německa těm vybombardovaným jako pomoc bližním svým. A to, co bylo třetí jakost, to šlo v Terezíně do obchodů.“

Později, když se v Terezíně čekala mezinárodní komise Červeného kříže, tak byly zřízeny krámy s botami, se šaty, a také s jídlem. „No, mnoho tam k dostání nebylo, ale zajímavá byla pomazánka, která se tam prodávala. To bylo něco, když jste neměla hliníkovou nádobu a šla jste normálně s tím ešusem si pro tu pomazánku, tak vám ta pomazánka za dva za tři dni proděravěla dno, jak byla výživná, jak byla ostrá ta pomazánka. Co v tom bylo, nevím. A hliník to nezničilo, ale když byla... takovej ten pochromovanej nebo jakej, ten ešus, tak ten to zničilo.“

Život v Terezíně řídila židovská samospráva, rada starších, takzvaná Ältestenrat. Denně vydávala rozkaz, v němž byla vypsána všechna nařízení, co vydala komandatura SS. Byly to například informace, kdy bude vypravený další transport na východ, kdy se budou vydávat stravenky a podobně. „Abyste dostala ten oběd tam, tak jste musela mít stravenky. To byl takovej list a ten byl rozdělenej na dny v týdnu nebo v měsíci, každej den vám odtrhli ten díleček s datumem, kterej na ten den byl, a pak vám vydali oběd.“

„Jídelníček byl pestrej, bohatej. To podle toho, co kuchyň vařila, jste poznala, jestli je pondělí, středa nebo pátek. Ve středu bylo vždycky dobrý jídlo, to byl knedlík, kterej jste mohla házet přes kasárna a on nezměkl. Anebo byla buchta.“ Dále byl k jídlu třeba koňský guláš s rozemletým masem, tuřín... „Nejhorší bylo, a to bylo ze začátku, než to svařili, to byly jáhly, víte? Uvařený jáhly, ale oni byly plesnivý a měly takovou pěknou modrou barvu... To se nedalo jíst. To kdyby jste měla hlad nevím jakej, tak to se nedalo jíst!“

Vždy na nějakou dobu se fasoval kus chleba: „To byly takový veky.“ Dále nudle margarínu, kolečko salámu, někdy byla čajová lžička řepné marmelády nebo čajová lžička cukru a někdy játrová paštika nebo krevní tučnice (asi čtvrt konzervy).

„Já, než jsem šla do koncentráku, tak jsem vážila 73 kilogramů, to mně bylo necelejch 14,5 roku. A když byl konec toho ráje a dostala jsem se do špitálu a když mě tam poprvé vážili, tak jsem měla 37 kilogramů a to mně bylo sedmnáct roků.“

V Terezíně bylo také hodně příživníků v podobě blech, vší a štěnic. Protože peřiny se do transportu vzít nesměly, tak je maminka paní Evy nechala přešít na prošívané deky a na spací pytle. Do těch si právě blechy rádi zalézaly. Když ráno spací pytel otevřely, mohly honit blechy, které skákaly ven. Vši měla paní Eva v Terezíně také.

„V Terezíně? Tam jste se mohla umejt. Sice nebylo u toho žádný soukromí. A když jsme se chtěli pořádně umejt, tak jsem šli do kasáren, tam měli ty umyvárny. Tam byly ty koryta dlouhý a nad nima byla vedená voda, že jo. A tam byly takhle, kousek od sebe tam byly ty pípy. Ty jste mohla... si pustit vodu. Sice to bylo studený, ale byla voda poměrně dost, no. No, tak jsme zvlášť v létě, tak jsme se namydlili, pak jsem do toho koryta vlezli, lehli jsme si tam, pustili jsme čtyři pípy a byli jsme jak pod sprchou, víte? A to si vás nikdo nevšiml, jestli bydlíte v kasárnách, nebo bydlíte na bloku. Nikdo si vás nevšiml. A jednou za čas jsme dostali poukázku do... něco jako koupelna. Prostě byly tam sprchy a byla tam aj teplá voda. No, ale to jste byla během deseti minut vyřízená. To jste tam přišla, museli jste se svlíknout, samozřejmě do naha, že jo, no, pod jednu sprchu dvě osoby, pustili chvilku teplou vodu, co jste se namočila, pak ji zavřeli, vodu, vy jste se namydlila honem, oni zas to pustili, opláchnout, teplou vodu potom zaráželi, už pak tekla ke konci studená. No, a během deseti minut jste byla venku. Ale to bylo jednou za čas. To nebylo každej tejden nebo za čtrnáct dní. Při tom množství lidu, co tam bylo, že jo, tak se člověk nemohl ani divit. No jo, takhle to bylo, víte? Takhle to bylo!“

V Terezíně se paní Eva dostala na práci na zahradu, to se chodilo ven z ghetta až na šance. Chodili vždycky přes stráž, kde byla závora a dřevěná budka, v níž seděli četníci. „A vedoucí skupiny musel hlásit, musel dát legitimaci, kolik lidí, ne... kusů, kolik kusů vede s sebou. No, a když jsme se vraceli do ghetta, tak zas se musel ohlásit.“ Paní Eva dělala ve skupině u Julia Schwarzwalta. Pěstovala se tam skoro všechna zelenina, nejvíce asi rajčata. „Tak jsme se taky najedli!“ Co se vypěstovalo, dávalo se na komandaturu SS.

„Když Lidice vypálili, tak se pak v Terezíně objevily ovečky. Říkali, že jsou z Lidic. A ta pasačka je přes ghetto honila vždycky ráno na pastvu někam. No, a komando z terezínskýho ghetta, ty pohřbívali ty lidický muže tam. Dostali rozkaz, já nevím, kolik jich muselo jet, naložili je na náklaďák, k tomu sud chlorovýho vápna. Tak ty hoši říkali: ,Tak to teda nevěstí nic dobrýho!´ Mysleli, že jim půjde o život. Ale vrátili se všichni, ale říkali, že jako byli v Lidicích, tam ty popravený muže pochovávali.“

Jedenáctého listopadu 1943 bylo nařízeno sčítání lidu v Terezíně a probíhalo v Bohušovické kotlině. Lidé byli staveni do čtverců deset krát deset. Než se seřadili, uběhlo několik hodin. Počítali je několikrát a celý den mžilo, takže to bylo opravdu nepříjemné. Celý den nic nejedli a problém byl i tehdy, když musel jít člověk na záchod.

„Všelijakej život byl, víte? Ale při tý práci na tý zahradě člověk vypadl z ghetta ven, tam byl tak klid na tom... my jsme Němčoura neviděli. Akorát když jeli kolem po silnici, páč zahrada byla při silnici, co vedla do Litoměřic. No, tak tam se jako někdo občas objevil, ale zas projeli, ani si nás nevšímali, a kdo by se drápal nahoru na šance, když tam bejt nemusel, že jo. No, tam byl klid, tam jsme si to užívali. Tam byl člověk na chvíli jako v civilu, víte? A práce byla pěkná, to o to nic, dělat se muselo, no, tak se dělalo. Ale ta práce nebyla marná, no, když se záhonek okopal a vyplel, tak bylo vidět, že se něco udělalo. No, že se to dělalo pro Němce, no... ale najedli jsme se při tom aspoň tý zeleniny. Rajčata, okurky... to spočítaný nebylo, no. A zas doma zbyl krajíc chleba pro něco, co nemohlo jít ven. Tam se všecko bralo jinak, víte? Chleba? V ghettu to byla měna. Za peníze se dalo sehnat ledacos. Léky, kterejch byl nedostatek... za chleba, poličku na zeď nebo ňákou takovou stoličku na posezení... za chleba, dělaly se takový přívěsky všelijaký v těch dílnách z toho odpadu... za chleba, všecko za chleba bylo k sehnání. No jo, to jste se musela starat, abyste si místo toho chleba něco sehnala, aby ten žaludek dal chvíli pokoj. Chodili lidi do kuchyně loupat brambory, no, tak jste si přinesla brambor domů nebo aj šlupky, když nebyly shnilý. No, když se to loupalo ručně, tak ono přece jenom na tý šlupce něco bylo. Jeden čas byl chleba takovej hořkej, drobil se a zažívací potíže velký to dělalo, že když jste chtěla trošku ty potíže zmírnit, tak jste musela koukat, ten chleba krajíček si opíct jako topinku. To bylo pak lepší, víte? Bylo to stravitelnější...Všelijaký takový chvíle byly!“

Děti se nejdříve stravovaly v jídelně s dospělými. Když bylo možné něco mezi lidi rozdělit, tak se to dalo dětem. „Děti dostávaly něco na přilepšenou, že jo. Hlavně děti, protože se říkalo: ,No, tak v dětech je národ věčný, že jo.´ A ty starý lidi, no, ty už taky s tím počítali, že to nepřežijou. Jenže oni starý lidi nepřežili a děti nepřežily taky. Děti, pokud se dočkaly osvobození v Terezíně, tak tady určitá možnost přežití byla, ale děti, který se dostaly zvlášť do Osvětimi... nepřežily... Hrozný to je, když ta maminka musela koukat, jak to její dítě trpí hladem a ona mu nemá co dát. Když tu svojí trochu, co měla, se snažila tomu děcku dát a stejně to nikam nestačilo. A když vám pětiletý dítě řeklo: ,My pudem taky do komína.´ Dyť ty děti ani nevěděly, co je čeká. I když v tom ovzduší, víte, to bylo zvláštní, takový ten mrak toho černýho nebo tmavě hnědýho hustýho dýmu, to jste měla nad hlavou ve dne v noci a takovej ten zvláštní vzduch toho spalovanýho masa a kostí a vlasů a já nevím čeho všeho... To jste v tom vzduchu cejtila. A v tom ty děti musely taky bejt. A taková ta nervozita, ten neklid z těch rodičů, to se na ty děti taky přenášelo. Ta nejistota, ten strach z tý nejistoty, co bude za chvíli, co bude zejtra, co bude za tejden. A o tom se ani neuvažovalo, že by něco za tejden ještě mohlo bejt. Ta nejistota z těch nejbližších okamžiků. Už to, když vám šla, no prostě taková zpráva, že se objevil na hlavní bráně esesák. To už to neslo do lágru takovou nejistotu a rozrušení. Co zas nese? Co zas bude? Co přijde? Ta nejistota, to jsou strašný stresy, víte? A když jste sama, nemáte vůči nikomu zodpovědnost, tak se s tím zas vypořádáváte jinak. Já dnes, když mám sama děti a mám vnoučata, už mám jednu pravnučku, tak já vím, jak to je. No, tak jsem byla sama, no tak co, tak jsem sama. Ale ty rodiče nesli zodpovědnost za ty děti. A kde ta zodpovědnost zůstala, když ty rodiče nemohli nijak pomoct. To je... víte, to si takhle z normálních životních těch nemůže člověk ani představit, co to je za trable, co ty lidi prožívali.“

V Terezíně byla paní Eva až do poloviny května 1944, kdy následoval pro celou rodinu transport do Osvětimi-Březinky do rodinného tábora českých Židů, jak se oficiálně jmenoval.

Osvětim

Do Osvětimi přijela paní Eva s rodiči a sestrou 18. května 1944. „Když jste přijela do Osvětimi a otevřely se ty dveře u vagonu, velkej řev a honem honem ven. Všecko se tam muselo nechat ve vagonu. Když někdo si chtěl třeba chlebníček vzít, tak mu to vytrhli, hodili zpátky do vagonu. Čistě jen, co jste měla na sobě. A teďka když, aby jste něco měla, tak se lidi nabalili, že jo. Měl třeba dvoje troje prádlo na sobě. Měl třeba dvoje kalhoty, co já vím, troje punčochy na sobě měl. No, a teďka přes den tam bylo horko, když my jsme přijeli. No, tak jste se svlíkla, uložila jste to na kavalec... apél... musela jste ven, a co jste se vrátila, tak co jste nechala ležet na kavalci, zmizelo. Takže nakonec vám stejně zvostalo jen to jedno prádlo, jen to jedno ošacení, co jste měla na sobě, víc vám toho nezvostalo, páč co jste kde odložila, v tu chvíli bylo pryč. V tu chvíli bylo pryč! To bylo teda taky záhada, jak to mohl člověk přežít, to se ptám dneska a denně sama sebe, když na to vzpomenu, jak to bylo možný. Dneska, kdybych se večír neumyla, tak si myslím, že se rána nedožiju. A tam jsem se šest neděl nemohla umejt, šest neděl neměnila prádlo, šest neděl jenom. No, ale byli tam lidi, že tam byli půl roku a dýl. A taky měli tyhle samý podmínky k životu.“

Po příjezdu žádné třídění nebylo. Spočítali je a odvedli do rodinného tábora. Domy, ve kterých byli ubytovaní, byly bývalé stáje pro koně, jež měly na každé straně velká vrata. Postel, to byl jeden nedostatečně naplněný slamník a za polštář sloužily boty, protože kdyby si je člověk večer nestrčil pod hlavu, ráno už by je nenašel. Denně bylo několik sčítacích apelů. Odpoledne se mohli procházet po takzvané Lagerstrasse, tam mohli potkat přes plot příbuzné nebo známé. Hlavní měnou byl podobně jako v Terezíně chleba, peníze, pokud je někdo měl, nebyly nic platné.

V Osvětimi moc jídla nebylo. Ráno byla černá káva a v poledne se fasovala takzvaná polévka (voda zavařená moukou, ve které plavaly kousky brambor a tuřín, řepa..). Ešusy ani lžíce nebyly. Ale na každé palandě byl nějaký kastrol, do toho se nalila polévka a dokola ten kastrol putoval a hlídalo se, aby si někdo nepolkl dvakrát.

Z jednoho baráku byl udělaný Waschraum, kde bylo v čem se umýt, byla tam koryta, ale nebylo čím, neboť netekla voda. Nebyl ručník, nebylo mýdlo, nebyl toaletní papír, nebyla ani možnost vyměnit si prádlo.

Paní Eva byla vybrána do skupiny, která se starala o odvšivování dětí. „No, tak prohlíželi jsme dětem hlavy, jestli nejsou zavšivený, a pokud zavšivený byly, tak hoši se stříhali dohola a děvčata co jako nejkratší vlasy se dělaly, by ty vši jako se měly co nejmíň kde držet.“

Asi za čtrnáct dní byla paní Eva vybrána jako pomocná opatrovnice pro děti. „Děti byly podle pohlaví jako holčičky a kluci rozdělený a podle věku. A dopoledne jsme měli takový to zaměstnávání na bloku, no, a jelikož těch dětí tam bylo poměrně dost, tak zas ty starší děti šly na blok odpoledne a my jsme s těma dětma, pokud nám počasí dovolilo, tak jsme byli venku. Chodilo se procházkou po tý Lagerstrasse nebo jsme měli na tom apelplacu nějaký takový zaměstnávání. Třeba jsme seděli a vyprávěli pohádky nebo cokoli se dalo dělat venku, že. Když se našel nějakej klacíček, tak se třeba do tý země něco nakreslilo. Knížky nebyly, tužky nebyly, papíry nebyly nebo moc málo, že se něco propašovalo nějakým způsobem do lágru. Bylo to takový smutný, ubohý. Protože děti pětiletý neviděly živou kočku, neviděly slepici... Vypravujte o tom, když dítě nemělo vůbec představu, jak asi ta slepice nebo ta kočka, kráva... Psa, toho mohli vidět, páč esesáci chodívali i se psem, že jo. Ale jinak jiný zvíře... Vypravovat o lese? Ten jsme taky neviděli, že jo, ten les.“

Každý, kdo přišel do Osvětimi, tak se nejdříve zajímal, zda tam nemá někoho známého nebo příbuzného. Protože v každém transportu, který šel na východ z Terezína, vždycky někdo známý nebo příbuzný odešel. Když se po nich ptali, dozvěděli se, jaký byl osud transportu, který šel v září 1943. To byl první transport, který se dostal do rodinného tábora a první transport, který měl poznámku Sonderbehandlung. To znamenalo něco jako výjimečné zacházení. „A se šestiměsíční karanténní lhůtou, bylo psáno u toho. To nikdo nevěděl, co to znamená. Protože žádnej transport předním nebo do jinejch lágrů tuhle tu poznámku neměl. No, a když pak se blížil ten začátek března, tak už se to poznalo, že jo. Oni ze 7. na 8. března je všechny krom těch, který leželi nemocný na revíru, tak ty naložili na auto... ne... nejdřív je převedli vedle do lágru B2A, no, a večír pak je naložili na auta a odvezli je do plynovejch komor. Takže to bylo jako... A to se rozkřiklo, i když Němci to drželi v tajnosti, tak jsme se to dověděli a věděli jsme. No, a teď tam byly prosincový transporty. V prosinci čtyřicet tři tam přišly další transporty. Těm docházel ten půlroční ochranej režim, v červnu a v květnu jsme tam přišli my. No, tak se čekalo, co se bude dít. No, jenže koncem června vyhlásili pracovní povinnost pro muže od šestnácti do 51 nebo do 50 let a pro ženy taky. Udělali selekci, že jo. Za asistence nebo za vedení doktora Mengeleho. No, a ti muži šli dřív než my a jen se čekalo, když je vyváděli z toho rodinnýho tábora, kam půjdu. Protože to byla pořád samá lež, co se nám vypravovalo. To byla lež na lež! To taky, když nám dali rozkaz, že musíme psát, tak adresa na nás byla Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun - Pracovní tábor Birkenau u Nového Berunu. A my jsme žádnou práci tam ani neviděli. A tak, když jako ti muži odešli, tak jsme jen čekali, kam půjdou. Jestli zahnou doprava, nebo doleva. Jestli půjdou na nádraží na rampu, nebo jestli půjdou směrem ke krematoriu. No, ale viděli, že šli na nádraží, no, tak byla určitá radost, že naděje na zachránění aspoň některých tady je. “

Doktor Mengele byl přítomný u každé selekce a paní Eva s ním zažila osobní setkání. „Byl to fešák, jezdil na kole, žádnýmu vězni, pokud nám bylo známo, se nepodíval nikdy do očí a nosil tu brigadýrku hodně staženou do čela. No, ale rozhodující slovo u každý selekce měl on! Proti jeho rozhodnutí se nedalo nic dělat. No, a když jsme pochodovali... To jsme se museli do naha svlíknout a přecházet před ním a ještě před nějakejma jinejma esesákama. A on pohledem zjistil, jestli jste schopná, nebo neschopná dalšího života, kam vás má poslat, jestli nalevo, nebo napravo. A když jsem kolem něj přecházela, tak mě chytil za ruku a ptal se mě, jak jsem stará. Já jsem řekla: ,Šestnáct roků.´ A on se divil: ,Co? Šestnáct let?´ No, tím jako jsem od něj odešla a snažila jsem se dostat z jeho zraku pryč. Protože když se na vás esesák moc zadíval, tak to nikdy nebylo za dobrou věc. No, pan doktor Mengele... U každý selekce byl, on si nedal ujít. A pokusy dělal s dvojčaty anebo s těmi liliputány, jak jsou takhle ty lidi malýho vzrůstu. Tak ty měl zvlášť ubytovaný a na nich dělal pokusy. Když to jedno dvojče zemřelo, tak to druhý muselo zemřít taky, aby on mohl porovnávat, jak mají vyvinutý těla, a jestli maj nějaký vady, nebo jestli byli zdraví. No, tak to porovnával, když byli dva, jestli se vyvíjeli stejně. Jo... A to byla vždycky hrůza. No, teda my jsme zažili tu selekci jenom při příchodu, a když jsme odjížděly na tu práci. Víc selekcí jsem... Ale co tam byli na jinejch lágrech vězňové, tak třeba několikrát zažili selekci. Když nepřicházely transporty zvenčí, tak museli nějak ty plynový komory a krematoria naplnit.“

Paní Eva měla v Osvětimi šestnácté narozeniny. „To jsem dostala nejdražší dárek v životě!“ Jeden jejich známý pracoval v kuchyni a přinesl tatínkovi celou řepu a ten ji dal paní Evě k narozeninám.

Koncem června 1944, asi dva dny po odchodu transportu mužů na práci, byla selekce žen. Paní Eva jí prošla. „No, a ukázali svou pravou lidskou tvář při tom. Ženy do padesáti let, když měly děti, tak se mohly na tu selekci taky přihlásit, ale děti tam musely nechat. No, tak se jich nepřihlásilo, nebo jestli, tak jenom moc moc málo. No, a nás převeleli do toho ženskýho tábora, to bylo přes trať, přes koleje. Tam jsme byly pár dní. No, a pak nás, 1500 asi nás naložili do vagonů, dobytčích. Pět set jich odpojili někde v Horním Slezsku na nějakou práci a my jsme dojely až do Hamburku.“

Maminka se sestrou zůstaly v Osvětimi a za pár dní odjely transportem na práci do Stutthofu u Gdaňsku. Maminka zemřela brzy po příjezdu na zápal plic. Sestra zemřela na skvrnitý tyfus v lednu 1945 asi čtrnáct dní před osvobozením tábora. Tatínek paní Evy zůstal v Osvětimi a šel 9. až 10., někdo říká 10. až 11. června 1944 v Osvětimi do plynu.

Na práci v Hamburku

Při selekci v Osvětimi vyfasovala paní Eva jedny kalhoty, jednu košili, jednu šedou vězeňskou košili a jedny boty. Do ruky dostala kousek chleba, nudličku margarínu a půl kolečka salámu. Naložili je do dobytčího vagonu a za nimi ještě jeden kýbl s vodou a jeden kýbl na vykonání potřeby. Jako doprovod s nimi jeli vysloužilí vojáci Abwehru.

Když přišly do Hamburku, tak si Němci mysleli, že jsou političtí vězni, proto měli celkem dobré ubytování a dostatek jídla. Když ale zjistili, že to jsou ty „podlidi“, tak zase měly hlad.

Práce byla různá. Pracovaly v továrně Rhenania-Ossak na zpracování ropy a výrobu minerálních olejů, pak odklízely cihly z rozbombardovaných domů, za městem plnily písek, kopaly příkopy pro zavedení vodovodu, pracovaly v cementárně a podobně.

Když se blížila fronta, tak se pracovní tábory rušily, a paní Eva šla proto do Bergen-Belsenu.

Bergen-Belsen a osvobození

Do Bergen-Belsenu se dostala koncem března 1945, asi čtrnáct dní před osvobozením. „To byl nejhorší tábor, Bergen - Belsen. Když jsme tam přišly, barák holej, tam nebyla židle, tam nebylo nic. Podlaha... tak jako dřív byly ty chodníky, ty škvárový, víte, takový černý. Tak taková tam byla podlaha. A když jste se podívala blíž, tak v tom nějaký takový bílý, světlounce šedivýho něco se pohybovalo. A to byly ty šatový vši. No, tak co, dali rozkaz sednout na zem, nohy přitáhnout, kolena pod bradu, vedle vás seděla další a další a před váma seděla další a další a celej den jste v týhle pozici seděla, pokud jste nestála apel nebo... Ze začátku nás několik dní taky hnali, oni tam měli v tom Bergen-Belsenu sklady a v tom byly vojenský prádlo a šactvo a výz... výstroj... výzbroj ne, zbraně tam nebyly. Nebo jestli byly, tak rozhodně mimo náš dosah. A dali rozkaz a museli jsme to nosit, ty balíky s tím, na nádraží. Oni to vagonovali. Nebylo nám jasný, kam to chtěj odvízt, když už fronta byla na dosah, no, ale musel bejt nějakej pohyb, že jo, abychom ještě o ty poslední síly přišli. No, tak asi tři dni jsme to nosili, ty balíky. No, to taky bylo. Kdo už nemohl dál, tak samozřejmě ukončil život. Ne sám dobrovolně, oni Němci ho zastřelili. Tak ta silnice byla lemovaná mrtvolama z jedný z druhý strany. Tam nestačili ani pochovávat lidi. Tam ten tábor byl v lese, a proto ho taky neměli zaznamenanej Američani. Když tam nás... Angličani nás osvobodili, ne Američani, Angličani. A ten nejvyšší důstojník pak řekl, že cestou viděl mnoho táborů a všelijaký hrůzy, ale to, co viděl v Bergen-Belsenu, že nikde jinde neviděl. A taky řeknu vám, tak jak se skládá v lese, když se pokácej stromy, skládaj se ty kusy do těch metrů krychlovejch, tak tak se skládali mrtví tam. To bylo snad metr vysoký a já nevím kolik metrů dlouhý. Samozřejmě nahý, protože textil byl drahej, ten se ještě třeba někde použil na něco. Mrtvý, vychrtlý, hubený, kost a kůže, tak tam ty lidi mrtví leželi, nad zemí. Vždycky se tam občas hodila nějaká lopata vápna, a jak se blížila fronta, tak chtěli pochovat ty mrtvý Němci. Tak zas, kdo ještě mohl chodit, tak je nahnali na odstraňování... no jo, ale jak ty mrtvý odstraňovali... Čtyři kusy silnýho provazu, na každou ruku, na každou nohu se uvázal kus, ke každýmu kusu se postavil jeden vězeň a teď toho mrtvýho táhli po zemi na to určený místo, kde se měl pochovat. Teď některý mrtvý už tam leželi delší dobu, tak z nich opadávalo maso... No, to se nedá, to se nedá!“

V Bergen-Belsenu nebylo moc co jíst ani pít. Na břehu byla na špagátu uvázaná plechovka. Jiná voda nebyla. Z kohoutku, který byl na konci lágru, netekla voda celý den.

„Pak přišla fronta, tři dni jsme nedostali vůbec nic k jídlu, tři dni ani k pití. Pak rozdali ty vepřový konzervy Angličani, aby nám něco dali. A při tom tam brambory v kreftech byly, jen je neměl kdo uvařit... Osud! Oni taky, to byl tak zamaskovanej tábor, že vůbec Angličani nevěděli, že na ten tábor narazej. Proto taky to osvobození trvalo dost dlouho, oni nechtěli prostě přes ten tábor mašírovat, aby zas ještě ten počet mrtvejch nevzrostl. Tak oni ho obcházeli. To bylo zamaskovaný. Žádnej nevěděl, ani pan starosta nevěděl, co má na území svýho města. Říkal to aspoň. No, a ten velící důstojník anglickej, ten pak prohlásil, že za celou tu cestu, co prodělal přes Německo a přes ty okolní státy, že viděl všelijaký hrůzy, ale to, co viděl v Bergen-Belsenu, že neviděl nikde jinde. To se nedá... A nejhorší je, víte, že poslední výstřelem nekončí umírání. Že ještě dlouho po osvobození se umíralo. No, byli jsme v karanténě, že jo, kvůli nemocem, takže nás hnedka nemohli pustit domů. A já jsem během tý karantény onemocněla a tři měsíce mě dávali do kupy v Německu, než mě uznali transportu schopnou.“

Po návratu domů

„Já jsem přišla až v srpnu v pětačtyřicátým domů. No jo, no, přivítání bylo ohromný, neměl mě kdo přivítat, nikdo nebyl. Mnoho lidí se divilo, jak to, že jsem to přežila. Nečekali, že se vrátím. Nevítali mě jako hrdinku. Jeden soudruh dokonce prohlásit, že jsem jim udělala čáru přes rozpočet, že jsem se vrátila. Co jsem měla dělat, když jsem to přežila?!“

Protože nebyla plnoletá, nikdo s ní nechtěl na úřadech jednat. Ujala se jí druhá sestřenice, která se také vrátila z koncentračního tábora. V prosinci 1945 se dala paní Eva dohromady s jejich bývalou služebnou. V roce 1948 jí bylo dvacet a vzali jí sirotčí důchod a továrnu, od které dostávala nějaké peníze, znárodnili. Neměla nic. Nemohla studovat, protože musela jít pracovat, aby byla z něčeho živa. Nakonec byla zdravotní sestrou v Ústavu národního zdraví. Dvacet let pracovala v jeslích u dětí. V listopadu 1951 se provdala. I přes problémy s otěhotněním nakonec měla dvě děti.

Dodnes žije paní Eva v České Skalici. V červnu 2008 oslavila 80. narozeniny.