The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Zelený (* 1921  †︎ 2013)

• narozen 1.3.1921 v Polsku

• po vypuknutí 2. světové války v partyzánském hnutí

• od jara 1944 v československé armádě, důstojníkem u dělostřelectva

• bojoval v karpatsko-dukelské operaci a u Jasla

• několikrát v boji zraněn

• po válce se usídlil v Československu

• až do penze sloužil v Československé lidové armádě

• zemřel 4. října 2013

Rodina ve volyňské oblasti

Dědeček Josefa Zeleného se ve svých 22 letech rozhodl odjet z Předlitavska do Volyňské gubernie, kde si zakoupil zemědělskou usedlost. „Já sám jsem se narodil v tehdejším Polsku. Moji rodiče se narodili v Českém Straklově, kde dědeček zakoupil pozemky. V polovině 20. let se rodiče přestěhovali k polskému městečku Hošča v Rovenské oblasti (Rivné), kde otec ještě s dalšími osmi Čechy zakoupil šlechtickou usedlost, otec tam vlastnil 19 hektarů. Já sám jsem absolvoval polskou střední školu, kde vyučovacím jazykem byla ukrajinština a polština.“

Jak sám ale říká, doma se mluvilo česky. Mezi obyvateli Volyňska bylo mnoho českých knih, které si lidé navzájem půjčovali. Nebránili se ani polské literatuře – pan Zelený vzpomíná například na čtení Sienkiewicze u jednotky v době války. Existovaly komunikační kanály s Československem.

„Po absolvování této školy jsem potom zůstal doma a rodiče mne připravovali na práci českého sedláka. Na naší zemědělské usedlosti jsem se až do 1. září (1939) podílel na těch úkolech, které naše rodina dělala. Potom, po prvním září, vypukla polsko-německá válka, za tři týdny byla polská armáda zlikvidovaná a volyňská oblast obsazena sovětskou armádou. Po obsazení území německou armádou se vedlo nám, Polákům i Ukrajincům velice bídně. Nejvíce to pociťovali Poláci a Židé. V městečku Hošča, které bylo asi dva kilometry, bylo veškeré židovské obyvatelstvo zlikvidováno prakticky v jeden den. Byly tam vyhloubeny hromadné hroby a to obyvatelstvo tam bylo povražděno. Němci se chovali velmi špatně. Nejhorší byly jak jednotky SS, tak trestní oddíly maďarské armády.“

S obyvateli volyňské oblasti se zacházelo téměř jako se zajatci či vězni. „Nebyl jsem internován, byli jsme doma, ale prakticky to byl koncentrák. Nedalo se to porovnat s poměry v Československu, v každém člověku tam viděli Němci nepřítele. Když přišli k vám, oni byli páni, my kmáni. Měli jsme tam hejno hus, tak je pochytali a na závěr zašli do stáje a sebrali nám dva koně… Člověk nesměl ani mrknout. Trvalá a nevybíravá šikana.“

Partyzánská činnost

„V březnu 1942 jsem se zapojil do partyzánského hnutí, kde jsem spolupracoval s kapitánem třetího ranku Alexandrem Ivancovem. To byl důstojník ruské armády, který tam byl nasazen na práce s Němci... Všechny si nás asi prověřili a on mi nabídl spolupráci. Po určité rozvaze, s přihlédnutím k tomu, jak jsme se tam měli, jsem souhlasil a až asi do března 1944 jsem s nimi spolupracoval.“

Rodina Josefa Zeleného bydlela u silnice na hlavním tahu Luck - Kyjev a on měl tedy za úkol hlásit přesuny jednotek pohybujících se nedaleko, téměř za vraty. „Každá jednotka měla jako znak nějakou tu figurku, nějaké to zvířátko a číslo. Já měl za úkol hlásit, jaká jednotka to byla, kolik aut, jaké značky, jaká mají děla, co vezou a kdy. A měl jsem na starosti asi čtyři menší městečka. Znamenalo to pořád se pohybovat a dávat pozor na provokatéry, kterých bylo skutečně hodně.“

Československá armáda

„Po březnu 1944 se u nás, v prakticky české kolonii, objevili divní vojáci. My jsme nejdříve mysleli, že to jsou Maďaři, kteří měli podobné zelené uniformy. Když jsme se podívali přesně, úplně jsem hrůzou strnul, myslel jsem si, že je to nějaká provokace. Poněvadž sovětské jednotky přešly a teď… Byl to československý důstojník v hodnosti nadporučíka a říká mi: ‚Hele, jak se jmenuješ?‘ Já na to, že Josef Zelený. Říká: ‚Pepíku, můžeme jít k vám domů?‘ “ Tak se Josef Zelený dozvěděl o vzniku československé armády v Sovětském svazu, neboť nadporučík byl jedním z průzkumníků, projíždějících po českých vesnicích a  verbujících do vojska.

„Dvaadvacátého března 1944 se k nám do městečka sjeli Češi i ze sousedních vesnic, Sověti přistavili osobní vozy a 24. března jsme odjeli do oblastního města Rivna, kde bylo přijímací a odvodní středisko. Tam jsme byli přijati a podle stáří, odbornosti a civilního zaměstnání rozděleni k vojenským jednotkám.“

„Před válkou jsem na vojně nebyl a vojenský výcvik jsem prodělal až u sboru. Po odvodu jsem byl odveden k 1. brigádě, velitelské rotě a zařazen k oddílu srovnatelnému s dnešní vojenskou policií. Po základním výcviku, který se prováděl u ukrajinské Tučině u Lucka, byly naše jednotky postupně přemisťovány do blízkosti československých hranic, přesněji k Černovicům. Výcvik byl prostě tvrdý a náročný, všichni jsme to ale chápali. Strava byla výborná…“ Zájem o vstup do československé armády byl veliký, nejdříve nestačily ani uniformy a mnozí se proto museli podrobit výcviku v civilním oblečení.

Náčelníkem štábu a setkání s otcem

„Narukovalo nás tenkrát okolo 12 tisíc Čechů, byly to samé mladé ročníky a za námi potom přicházeli naši otcové. Například můj otec, kterému bylo 56 roků a byl tam v hodnosti rotného. Ta hodnost mu byla přiznána, protože sloužil v první světové válce v ruské carské armádě a tam dosáhl hodnosti staršího ,unteroficíra‘. A když potom přišel do našeho sboru, tak mu ta hodnost byla přiznána. Na frontě jsme se potom za pět nebo šest měsíců setkali poprvé v uniformách, kde tatík přišel a hledal mě a já jsem potom u jednoho útvaru, protiletadlového, dělal náčelníka štábu. Jednoho krásného dne někdo ťukal na dveře, říkal jsem ,volno‘, a to jsem slyšel sražení podpatků: ,Pane podporučíku, rotný Zelený hlásí příchod.‘ Tak jsem chvilku seděl, potom se obrátím a říkám: ,Pohov tatíku.‘ Na což mi odpověděl: ,Ty pacholku, dám ti pár facek.‘ Já mu odpověděl, že by to bylo porušení subordinace. Potom jsme poseděli a pobavili se. Bylo to pěkné setkání.“

Každodenní úkoly

„Já sám jsem byl u československé polní policie. Měli jsme za úkol hlídat a pátrat. Já konkrétně jsem byl určený k hlídání štábu první brigády. S naším velitelem první brigády, generálem Svobodou, jsem byl prakticky v denním styku.“

Po přesunu k Černovicím byl pro nedostatek velitelského sboru Josef Zelený s asi dvaceti dalšími vybrán a poslán do smolenského dělostřeleckého učiliště na školení. Po absolvování učiliště byl vrácen k Dukle a zařazen ke 4. dělostřeleckému pluku do funkce důstojníka pátrače - průzkumníka.

Bojové operace

Koncem prosince 1944 dostal pluk úkol přesunout se do palebných postavení u Jasla. Přesun byl prováděn v noci. „Naše činnost v pozorovatelně: měli jsme desateráky dalekohledy, museli jsme v každou denní dobu sledovat sebemenší pohyb, každou raketu, každý výstřel, a zejména výstřely minometné a dělostřelecké… Z kterého prostoru, přibližně, jaká to mohla být ráže a přibližně vzdálenost. Tohle všechno se posílalo na štáb pluku, kde se tato činnost vyhodnocovala. Tato vyhodnocení pak byla zahrnuta do plánu paleb při útoku. Tam se mi stalo, že jednoho dne se před naší pozorovatelnou objevil německý odstřelovač. Seděl jsem a díval se do dalekohledu po celém úseku našeho pásma pozorování a v jednu chvíli průzorem přilétla kulka, prolétla mi vedle ucha a zaryla se za mnou do trámu. Instinktivně jsem sklopil dalekohled, dal hlavu mezi kolena a vzápětí nad mou hlavou třískla další kulka. Toto jsem bezprostředně oznámil na štáb pluku a dostal jsem za úkol dávat bedlivější pozor a doporučili mně se obrátit na velitele ruské jednotky, které tam byly… Ukázal jsem ruskému veliteli, odkud šla střelba, on si to zapsal. Netrvalo dlouho a přišla tam skupina odstřelovačů, rozlila se po zákopech a dávala pozor. Ozvalo se pár výstřelů, Sověti ho tak dlouho dráždili, až si hoch nedal pozor. Viděli jsme jen jak rozhodil rukama…Nejsou to hezké vzpomínky.“

Každodenní vojenskou rutinu si vojáci jako Josef Zelený v těch málo volných chvílích, které měli, zpestřovali četbou novin. Z nich získávali informace o dění na frontách. Povětšinou se jednalo o tiskoviny vydávané přímo Čechoslováky. Ke každodennosti jednotky také podotýká, že „každou volnou chvilku jsme zpívali“.

„Každý cítí strach, a jestli někdo říká, že je hrdina, že se nebojí, tak to není pravda. Přijdou chvilky… Jednoho krásného dne mi zavolal náčelník štábu pluku, že mám provést průzkum budoucí pochodové osy a palebných postavení dělostřeleckého pluku. Ať si vyberu pět pátračů a vyrazím. Přišli jsme na vrchol jednoho kopečka a tam na maličko odvráceném svahu stála naše jedna dělostřelecká baterie, které velel podporučík Žitný, můj spolufrekventant v učilišti, který mi radil, abych dál nepostupoval, že jsou blízko před nimi Němci. Postupovat jsem na rozkaz musel. Žitný připravil jednotku na útok k případnému krytí, kdybychom se dostali do úzkých. Ušli jsme od baterie necelých 600 metrů, a najednou ze dvou stran kulometná palba. Byl mírný sněhový poprašek, tak jsme byli nosama v té půdě. Když před vámi ty kulky začnou nadzvedávat ten písek, tak máte strach. Promítne se vám celý život. I mladý život, co jste kdy dělal, jestli tam zůstanete, co tomu řeknou doma, a hlavně, co tomu řekne máma.“

Josef Zelený byl během války několikrát zraněn, nejvíce u Jasla fosforovými střepinami do ruky a nohy.

Československo

Přes Slovensko se jednotka „probojovala“ na české území. „Ve Vsetíně nás 4. května zastihlo pražské povstání, které jsme strašně těžce nesli. Poněvadž Praha volala o pomoc a my jsme měli vojáky, měli jsme zbraně, měli jsme všechno, a nemohli jsme pomoct. V té době náš armádní sbor čítal padesát tisíc vojáků.“

Josef Zelený byl po válce matkou upozorněn (celou válku udržoval s rodinou písemný styk), aby domů za žádných okolností nejezdil a zůstal v perspektivnějším a bezpečnějším Československu. Otec byl s armádou také v Československu. S matkou a se sestrou se setkali až v roce 1947, díky hromadné repatriaci volyňských Čechů do Československa.

Po válce pan Zelený přemýšlel, co bude dělat, a pak se rozhodl na radu přátel zůstat v armádě. „Přestože jsem měl důstojnickou školu, hnali mne po podání žádosti do dvouleté školy. Jeden rok to bylo v Olomouci v dělostřeleckém učilišti, druhým rokem to byla Praha. V roce 1947 jsem byl přijat za důstojníka z povolání jako absolvent vojenské akademie v Hranicích, protože na základě té školy nám bylo přiznáno absolvování vojenské akademie. Ještě to nebylo všechno, jeden rok mne čekal akademicko-vzdělávací kurz důstojníků.“

Otec Josefa Zeleného dostal jako příslušník zahraniční armády na Žatecku usedlost, která měla 26 hektarů. Počítal prý s tím, že 13 hektarů bude pro syna. Josef Zelený se k půdě vrátit nechtěl, snad také kvůli vznikajícím družstvům. V armádě zůstal až do důchodu, a to i přes některé překážky, které mu byly stavěny do cesty.