Eduard Železný

„A potom v roce 1987, po deseti letech, opět jsem dostal předvolání. Říkal jsem si, že zase něco proti mně mají, že zase nikam nepojedu. Ale bavil se se mnou jen jeden, ne dva, a asi po hodině se ukázalo, že po mně chtějí, abych jim dělal špiona venku. Tak jsem to stále jako nechápal, a pak už bylo poledne, měl jsem hlad, chtěl jsem na oběd. Tak jsem řekl: ‚Podívejte se, teď jsem si vzpomněl, když jsem minule přistával ve Frankfurtu, tak vedle letištní budovy stály americký stíhačky.‘ Ten se rozzářil. On to, blbec, nevěděl, že jsou tam od roku 1945. ‚A co to je za letadla?‘ A já dělal takového blbého a používal jsem terminologii ze dvacátých let a říkal jsem: ‚Jsou to jednoplošníky.‘ A víc jsem nevěděl a on viděl, že ze mě víc nedostane, a říkal: ‚Heleďte, příště až se budete vracet, tak se pořádně podívejte, to by nás zajímalo – a potom nám to přijďte říct.‘ Tak mě pustili, já šel, stavil jsem se na obědě a šel jsem pěšky – protože jsem dělal na Smíchově – a než jsem došel, přemýšlel jsem, jak se z toho vyvléct. Podepsat to nechci, ale zase když to nepodepíšu... A když jsem tam přišel, za chvíli zazvonil telefon a hlas říkal: ‚Prosím vás, nemluvte, nic neříkejte. Vy jste byl u nás asi před půldruhou hodinou – víte, o koho jde?‘ Tak říkám: ‚Vím.‘ – ‚Heleďte, já se vás budu ptát – já jsem zapomněl, na kterém letišti jste to viděl. Ale nemluvte, nemluvte! Já budu jmenovat ta města a vy budete říkat ano, nebo ne. Byl to Düsseldorf?‘ A já jsem říkal: ‚Ne.‘ – ‚Byl to Frankfurt?‘ A já jsem říkal: ‚Jo, Frankfurt!‘ A on: ‚Nemluv, nejmenovat!‘ A já: ‚Frankfurt!‘ A on to prásknul a řekl si, že s takovým blbcem se nedá dělat špionáž, a měl jsem od nich pokoj...“