PhDr. Jakub Železný

„Autobus. Říkali jsme si, kam asi jede, protože jsme nevěděli. Lidi nám mávali, protože pochopili a viděli, že vepředu jsou policajti, policajtské číslo. Když jsme zahýbali na Národní třídu a pak doleva, tak jsem pochopil, že jedeme na Bartolomějskou a bude to ta lepší varianta, nevezou nás nikam za Prahu. Takže Bartolomějská, vpravo, nějaký z těch baráků, asi třetí patro. Dvě hodiny v pozoru, takhle (ruce) na ten email na stěně, takhle jsi musel mít ruce přesně na hraně toho emailu. Jak se někdo otočil, hned dostal obuškem. Není to žádné hrdinství, je to zkušenost. Potom přechod někam do slipů, kontrola, jestli někde nemáme něco závadného. Pak vyšetřovatel říkal: ‚Co děláš, mladej? Studuješ? Tady vidím gymnázium.‘ ‚Ano, Na Zatlance, v Praze 5.‘ ‚No tak to jsi dostudoval.‘ Jestli jsem dostudoval, tak jsem se obléknul.“

„Takže v téhle atmosféře se logicky utvářely moje názory. Když jsem byl... bylo mi asi devět let, tak u nás na Smíchově, kousek od sovětského tanku, byla nějaká sláva, myslím, že k takzvané VŘSR, Velké říjnové socialistické revoluci. Byl jsem tam se svým spolužákem, stáli jsme tam v chumlu lidí a na něco čekali. Najednou přijel žlutobílý vůz VB, modrý a červený maják, absolutní přednost v jízdě, černá čajka a šest set třináctka. Z čajky vystoupil soudruh Husák, nejvyšší generální tajemník a prezident, a došel na své místo, které mu tam někdo určil, a bylo to místo hned vedle nás. Já jsem tak stál a koukal, znal jsem ho z televize, obraz visel ve škole, byl to Gustáv Husák a najednou mě pohladil po hlavě. Já jsem přišel domů, oči navrch hlavy, já toho moc v těch devíti letech nevěděl, a rodiče byli velmi rozpačití: ‚No jo, no.‘ ‚Ten pan Husák, ten prezident, mě pohladil.‘ ‚No, tak jo.‘ Nijak to zvlášť nekomentovali a samozřejmě až po pár letech jsem pochopil. Ne že by mě za to nějak peskovali, ale rozpaky tam byly.“

„Dodneška si kladu otázku. Tohle byla ta chvíle, kdy oni se rozhodovali, ten aparát, co s námi: pustit, napsat do školy. Mně dali trestní stíhání, to mělo jen pár desítek zatčených z několika set zadržených. Protože ten kapitán mě poznal a nadiktoval to tomu esenbákovi, co mě vedl? Bylo to proto, že moji rodiče nebyli kádrově v pořádku? Že otec se angažoval v osmašedesátém? Bylo to proto, že jsem byl tak strašně mladý? Všechny tyhle důvody byly asi relevantní – čím mladší, tím víc je sejmout. Tak nás vedli někam naproti, do protějšího baráku, tam jsme zase stáli. Tam už byli… zatímco tady byli také ti z pohotovostního pluku, tak tam naproti byli nějací ještě policajti brutálnější, mentálně a verbálně brutální. ‚Se na něj podívej, to jsou ty spasitelé národa.‘ Národ bylo jejich oblíbené slovo. ‚Ty spasitelé národa, se podívej.‘ Takové posměšky, hloupé to bylo, a zlé. Samozřejmě jsme se báli. Tam nás fotili a pak nás vedli ven, do antonu, klasického modrého antonu, modré avie, a tam už s námi seděli normální esenbáci, normální okrskáři. Měli jiné oči, jinak se tvářili. Neříkám normální, sloužili komunistickému režimu, ale byli normální.“