Myra Zelinková

„Pamatuju si, byl podzim, měla jsem šatičky kostkovaný, první šatičky, já jsem si s nima šla hrát, vždyť to nesmíš, a já jsem si hrála a jsem přišla do pokoje a tam byla máma v rohu, uplakaná, po levý straně byl malej, tlustej mužskej v koženým klobouku, v koženým kabátě, vedle vysokej. Já k ní: ‚Mami, mami!‘ Já začnu brečet, já to vidím před očima. A dostala jsem šílenou facku, jsem přeletěla přes celej takovejdle pokoj, to byl pokoj z jednodomku. Tak jsem se vzpamatovala, letěla jsem zase, křičela jsem: ‚Mami!‘ a dostala jsem další. Pak si pamatuju, že jsem nějak lítala, pak si zase pamatuju, že maminka plakala strašně a hladila mě a že mě všechno bolelo. Víc nevím.“

„Najednou já jsem seděla, vykulená, páč tolik dětí, já jsem to nezažila, já jsem byla pořád mezi dospělýma. A najednou se otevřely dveře, přišel ředitel ještě s někým a něco si šeptali. Najednou říká: ‚Vstaň!‘ Tak jsem vstala. ‚Ven!‘ A ta paní, která mě… k ní zase tam dali, povídala: ‚Myrinko, pojď.‘ A to jsem se dozvěděla asi v roce 1990, její dcera mně řekla, že maminka mě měla odvést někam. Ona mě tam neodvedla a odvedla mě k sobě. Oni měli vilku a tam jsem byla v jednom pokojíku schovaná a nesměla jsem vůbec ven.“

„Babička mi říkala: ‚Když budeš hodná, tak já do transportu nepůjdu.‘ Pak si pamatuju, že jsem se probudila doma sama, otec pracoval u Bati ve Zlíně, ale dost cestoval. Takže jsem byla sama, to si teda uvědomuji, a že maminka přijela, bylo zima, a strašně plakala a já povídám: ‚A kde je babička?‘ – ‚Šla do transportu. Jela do Terezína.‘ No a to odbočuji taky, tak tam na té pozvánce je – za týden odjezd do Osvětimi. A tam šli rovnou z rampy do plynu. Bylo za deset minut sedm, ti Němci byli tak pořádný, že si tam napsali i datum a kolik lidí a v kolik hodin. To se pak zjišťovalo po válce, dá se to zjistit v Jad vašem, to je v Jeruzalémě ten památník holokaustu.“