The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Zeman (* 1957)

• narodil se 26. května 1957 ve Vrchlabí

• bývalý československý reprezentant ve sjezdovém lyžování

• jako jediný Čech vyhrál závod Světového poháru (1981, v klasické kombinaci v Kitzbühelu)

• 17. místo v celkové klasifikaci Světového poháru (1978/79)

• byl třikrát akademickým mistrem světa a vyhrál tři závody Evropského poháru

• jeho závodní kariéru předčasně ukončilo v šestadvaceti letech zranění a konflikt s trenérem, po kterém byl doživotně diskvalifikován z reprezentace

• vystudoval pedagogickou fakultu, aprobace tělesná výchova a zeměpis

• mezi roky 1983 a 1990 působil jako trenér ve Středisku vrcholového sportu ve Vrchlabí

• mezi roky 1990 a 1993 trénoval v Lichtenštejnsku tamní sjezdařskou reprezentaci

• v roce 1993 se vrátil do Špindlerova Mlýna a začal podnikat

• ve Špindlerově Mlýně vybudoval moderní sjezdařský areál a přivedl tam závody Světového poháru žen ve sjezdovém lyžování

• mezi roky 2002 a 2010 zastupitelem Špindlerova Mlýna; 2006–2010 starostou

• dcera Andrea reprezentuje Českou republiku ve skikrosu

Bohumír Zeman se narodil 26. května 1957 ve Vrchlabí. Je bývalým československým reprezentantem ve sjezdovém lyžování a prvním Čechem, který stál na stupních vítězů v závodech Světového poháru. Rodiče Růžena a Bohumír Zemanovi pocházeli z Domažlic. Na horách se jim ale zalíbilo, hlavně tatínkovi, a tak se v padesátých letech přestěhovali do Špindlerova Mlýna. Pohraničí bylo tenkrát málo osídlené a šlo zde velmi rychle získat bydlení. Maminka zde našla práci jako učitelka a tatínek jako fotograf.

Odmalička na lyžích

Lyžování bylo vlastně jediným sportem, který bylo ve Špindlerově Mlýně možné provozovat na nějaké vyšší úrovni. Zároveň nešlo jen o sport, ale v zimě i o přirozený způsob dopravy. „Když jsem začal chodit do školy, tak po té stráni to bylo docela příjemné, když se stíhal autobus a když ten kilometr dolů se sjel za pár minut, kdežto pěšky nebo na saních v hlubokém sněhu to zdaleka tak rychle nešlo.“

Lyžování mělo ve Špindlerově Mlýně samozřejmě tradici. První vlek se tu postavil i na Evropu poměrně brzy – už v roce 1911. Sedačková lanovka přibyla po válce, v roce 1947. „Na chalupách byly sestrojené takové navijáky, které měly ocelové lanko, které se tahalo dolů, a poháněl je většinou motor z nějaké motorky. A vždycky jeden musel sjet dolů a nahoru to vytáhlo třeba pět šest lidí, kteří se mohli svézt, a jeden potom zase musel jet s tím lanem dolů.“ V šedesátých a hlavně sedmdesátých letech se postavily další vleky se zachytávací kotvičkou, kterou si lyžař při sjezdu omotával kolem pasu. Ale i tak se děti v začátcích hodně našlapaly do kopce, protože na vleku jezdili jiní.

Závodně začal Bohumír Zeman s lyžováním velmi brzy, od dětství chodil do místního oddílu Slovan Špindlerův Mlýn, kde je vedli trenéři Jiří Jirsa a Jiří Dunka. Kromě Špindlerova Mlýna se jezdilo na závody do Rokytnice, Pece pod Sněžkou, Harrachova nebo na Slovensko do Vysokých Tater a do Jasné. Dětem tehdy přála i doba – na konci šedesátých let se na chvíli otevřely hranice, a tak si třeba v roce 1969 poprvé zalyžovaly v Rakousku na ledovci. Systém oddílové práce s mládeží fungoval v těch letech dobře a nedostatek lyžařského vybavení se řešil tak, že ho děti v oddíle dědily po svých předchůdcích. „Měl jsem obřačky desítky, které nešly zatočit.“ Juniorské reprezentaci už potom vybavení platily jednotlivé firmy, které si vybíraly své budoucí koně. A pamětníkovi se dařilo. Na mistrovství Evropy juniorů v alpském lyžování v roce 1974 v Jasné skončil třetí ve slalomu a v roce 1975 v Mayrhofenu druhý v obřím slalomu. Velmi rychle fyzicky dospěl, proto ho už v patnácti letech posílali na závody se staršími dorostenci, a o rok později se dokonce dostal i ke startu ve Světovém poháru. „Dukláci z Liberce nemohli vycestovat, protože měli jednorázové výjezdní doložky, kdežto my jako studenti jsme měli trvalé. Takže jsme mohli vycestovat jenom my. Hned potom se mi podařilo sjet FIS body, ty mě opravňovaly ke startu na Světovém poháru, takže jsem v lednu dostal znovu šanci, tam jsem si ty body opravdu vyjel a v sedmnácti už jsem mohl startovat na mistrovství světa ve Svatém Mořici.“

V reprezentaci

Držet krok s konkurencí z alpských zemí nebo zemí severní Evropy nebyla žádná legrace. Tito lyžaři měli zcela jiné podmínky – trénovali na ledovci padesát až šedesát dní v roce, kdežto Čechoslováci jen zhruba tři týdny. Řešilo se to různě – lyžovali na umělém povrchu, jezdili na Labskou boudu, do Modrého dolu nebo na Slovensko do Tater do Zmrzlé doliny, kde byl sníh i v létě. Nedostatek dní na svahu doháněli i lepší kondiční přípravou a hlavně nadšením a nápaditostí. A úspěchy se dostavily. Bohumír Zeman si nejvíce cení 17. místa v celkové klasifikaci Světového poháru v sezoně 1978/79, třetího místa v obřím slalomu v kanadském Mont Sainte-Anne v březnu 1980 a hlavně vítězství v klasické kombinaci v Kitzbühelu v roce 1981. Na paměť tohoto triumfu je po něm pojmenována jedna z kabinek lanovky na proslulý Hahnenkamm. Kromě toho byl třikrát akademickým mistrem světa a vyhrál tři závody Evropského poháru.

Během své kariéry spolupracoval se slovinskou firmou Elan, která mu zajišťovala potřebné vybavení. Podporovala třeba i legendárního lyžaře Ingemara Stenmarka. Peníze za umístění v závodech Bohumíru Zemanovi chodily přes Pragosport, který si jich vždy polovinu nechal pro sebe. Další věc, jak o sobě normalizační režim dával vědět, byly ponižující procedury na hranicích. „Třeba jsme se museli vzájemně ostříhat, aby ta pasová fotografie odpovídala tomu, jak vypadáme.“

Vztahy s konkurenty měl pamětník většinou dobré, nejvíce si rozuměl s lyžaři ze severní Evropy, kteří podle něj byli Čechoslovákům podobní temperamentem i charakterem. Protože se závodilo převážně v Alpách, dorozumívacím jazykem mezi závodníky byla tehdy němčina, dnes už se mluví hlavně anglicky. Neví o tom, že by tehdejší vrcholoví lyžaři dopovali, ale zároveň to nevylučuje. „Na některých bylo vidět, že se mění hodně rychle.“

Postupující normalizace a diskvalifikace

S postupující normalizací se vztahy mezi lidmi ve vrcholovém sportu začaly zhoršovat. Do vedení se dostali funkcionáři, pro které nebylo lyžování na prvním místě. Reprezentaci tenkrát trénoval inženýr Horák, který pamětníka tlačil k účasti ve sjezdech, třebaže ten se chtěl soustředit hlavně na slalom a superobří slalom, kde měl větší šanci na vítězství. Jenže ve sjezdech bylo vše placené organizátory, a proto je trenér preferoval. Bohumír Zeman si byl ochoten platit pobyt na slalomových závodech ze svého. Potom ale přistihl trenéra, jak si bere na recepci účty. Došlo k hádce a k menší potyčce. Výsledkem byla bohužel jeho diskvalifikace kvůli fyzickému napadení trenéra. „On jako komunista prostě krást mohl.“ V roce 1982 už Bohumíra Zemana nepustili na mistrovství světa a v roce 1983 byl z reprezentace definitivně vyloučen. Bylo mu šestadvacet let. Situaci mu ztížilo i zranění – v roce 1982 v Kitzbühelu upadl a zpřetrhal si v koleni křížové vazy.

Trenérské roky

Bohumír Zeman souběžně s lyžováním studoval na pedagogické fakultě aprobaci tělesná výchova a zeměpis. Jako učitel ale nikdy nepracoval. Po skončení kariéry byl krátce zaměstnán jako pomocný dělník a následně nastoupil jako trenér mládeže ve Středisku vrcholového sportu ve Vrchlabí. To už měl vlastní rodinu a děti. Zde působil až do roku 1990. V druhé polovině osmdesátých let pracoval i jako člen Horské služby. Po pádu komunistického režimu dostal nabídku, aby trénoval lyžařskou reprezentaci v Lichtenštejnsku. Zůstal tam tři roky a jeho svěřencům se dařilo: tři vyhráli individuální disciplínu ve Světovém poháru. Během těchto let si pamětník všímal politického vývoje v Čechách, a protože viděl, že se věci opravdu mění, rozhodl se pro návrat do Špindlerova Mlýna.

Podnikatelem a starostou

Po návratu do Čech začal podnikat – nejprve s nemovitostmi, potom měl obchod s potravinami a nakonec ve Špindlerově Mlýně vybudoval lyžařský areál, který třikrát hostil Světový pohár žen. Další závody by se zde měly konat v roce 2019. Mezi roky 2002 a 2006 působil Bohumír Zeman v zastupitelstvu a v roce 2006 se stal starostou města. Vadilo mu, že tam stále ještě do spousty věcí mluvili bývalí komunisté a členové StB, kterých zde prý bylo opravdu hodně, a vedli třeba městské firmy. „Špindl je taková zvláštní vesnice. Před válkou vyhnali Němci Čechy, po válce Češi Němce, pak tam byli na těch zotavovnách odborářští správci. Ta koncentrace těch lidí tady byla velká, protože sem jezdili zajímaví lidé z Prahy a vlastně z celé republiky. Už to mělo příliš dlouhé pokračování, tak jsem do toho vstoupil. A myslím, že se tam nějaká práce udělala.“

Za úspěch považuje Bohumír Zeman, že Špindlerův Mlýn získal pod jeho vedením dotace od Evropské unie ve výši sto milionů korun a došlo také ke změně územního plánu tak, aby se dalo jezdit na lyžích přímo od chat, bez použití jiné dopravy. Dále město výhodně koupilo řadu pozemků – i když tehdy na dluh – které dnes výhodně prodává. Co se naopak nepovedlo, je propojení města s polskou Jelení Górou a posílení cestovního ruchu mezi nimi.

Bohumír Zeman se dodnes pohybuje kolem lyžování, působí jako trenér a doprovází na závody svoji dceru Andreu, která se věnuje akrobatickému lyžování, konkrétně skikrosu. Nemá pocit, že by kvůli vrcholovému sportu o něco přišel, naopak, byla to jedna z mála možností, jak mohl za normalizace uplatnit svoji ctižádost a talent. Sport mu umožnil cestovat a vydělat si i nějaké peníze. Považuje ho za dobrou věc, nesmí se ale překročit určitá hranice, za kterou už je to sebezničující hazard. Lyžování bylo dříve vnímáno jako elitní sport; bylo poměrně finančně nákladné se mu věnovat. „Každý ze sjezdařů je osobnost. Je to dané tím, že nesou zodpovědnost, kterou při tom riziku podstupují. Protože sport je to nádherný, ale to riziko je šílené. Takže počítají s tím životem na hraně. Taky se pohybují ve společnosti, kde se musí přiměřeně chovat. Každopádně – byl to nádherný život.“