The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Žemlička (* 1908  †︎ 2015)

• narozen 24. prosince 1908 v Pelhřimově

• vnuk místního tiskaře a knihkupce Rudolfa Ruppa

• maturita na gymnáziu v Pelhřimově v roce 1927

• studium práv v Praze na Univerzitě Karlově

• od roku 1932 zaměstnán u Okresního soudu v Českých Budějovicích

• v roce 1937 se stal samostatným soudcem ve Vimperku

• od roku 1938 soudcem ve Volyni

• v roce 1948 po nástupu komunistů zbaven akčním výborem funkce, dva roky bez zaměstnání

• od roku 1950 podnikovým právníkem v n. p. Kovomat

• od roku 1968 jmenován předsedou senátu Obvodního soudu pro Prahu 10

• do penze definitivně odešel 30. června 1988

• od roku 2013 žije v Domově sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích

• je nejstarším mužem v České republice

Když píše nejstarší muž České republiky Zdeněk Žemlička aktuální letopočet, uvědomuje si, že rok se stejným zakončením už jednou v životě psal. Tehdy mu bylo sedm a rok 1915 vyplňoval do písanky v obecné škole. Pamatuje si prý na tu dobu živě. Má paměť dobře trénovanou svým celoživotním povoláním: byl soudcem a neustále cvičil mozek. Proto se drží dodnes v nebývalé kondici.

Uvadne, či neuvadne?

Zažít Tomáše Garrigua Masaryka, to je dnes známka vysokého věku, a co teprve narodit se za Rakouska-Uherska. „Let šedesát a sedm/již náš císař pán dnes vládne./Tak v síle jaré jako květ/ jenž nikdy neuvadne,“ recitoval pamětník osobně jako žák druhé třídy na velkolepých oslavách narozenin císaře Františka Josefa v Národním domě v Litomyšli. „Měl to zahajovat nějakej nejmenší žáček, tak vybrali mě. Asi že jsem byl syn okresního soudce v Litomyšli. A kluci se mi pak smáli: ‘Tys říkal, že neuvadne, a on uvad!’ On totiž v roce 1916 umřel.“ (Autor oslavné básně asi zůstane neznámý. Pravděpodobně si ji z nedostatku invence vypůjčil. Jeho „vadnoucí“ rým nápadně připomíná 5. sloku lidové hymny Zachovej nám, Pane Bože...: „Císaři po boku vládne/Rodem, duchem spřízněná/V kráse, která neuvadne/Císařovna vznešená...“)

První světová válka postihla řadu českých rodin v habsburském mocnářství, ale tatínek Josef Žemlička naštěstí na frontu nemusel. Na rozdíl od svých přátel a kolegů dostal zdravotní potvrzení a byl zproštěn vojenské povinnosti. Zato jeho švagr, manželčin bratr Ludvík Rupp, který byl lékař, musel jako zdravotník císařské armády na italskou i na srbskou frontu. Pamětník se s ním často stýkal a po válce mu strýc věnoval zvláštní dar: kožený kufr plný kulek, které vyoperoval raněným vojákům. “On šel za armádou. A jak mi to vyprávěl, řezal většinou nohy – každej měl svou specializaci. ‘A jak se to řezalo, strejčku? To byla nějaká anestezie?’ ’Hochu, anestézie? Neexistovalo. Dal jsem mu napít trochu režný, dva vojáci ho drželi nahoře, dva vojáci drželi nohy, já vyhrnul nohavici a řezal jsem. A když jsem ji uřízl, přišel druhej. A tady máš starej kufr, to si nech na památku, tam jsou šrapnely ruský, německý, francouzský... to jsem všechno vyndal. Já je pak navštěvoval, některý zůstali naživu.’“ Váleční vysloužilci, kteří se uzdravili, pak dostávali dřevěné nohy. Ke koloritu života v českých zemích od té doby patřili invalidé v trafikách nebo s flašinetem na ulicích a návsích.

Tvým šéfem bude právo
Válka skončila, když bylo Zdeňku Žemličkovi devět let. Na podzim téhož roku, 28. října 1918, vzniklo Československo. „Samozřejmá věc to nebyla, poněvadž ten rakouskej aparát byl strašně silnej. Odtrhnout to celé a ještě kus Slovenska lehké nebylo a byla to velká práce Masaryka, Kramáře a Rašína, aby se to vybudovalo,“ vypráví Zdeněk Žemlička. „No ale Rakousko padlo a zavládlo tenkrát ohromné nadšení.“

Republika rostla a pod sluncem Masarykova politického úspěchu rostl i Zdeněk Žemlička. Vychodil obecnou školu a nastoupil na gymnázium. Od kvarty žil u dědečka a babičky v Pelhřimově a pokračoval na místním gymnáziu. Maturita v roce 1927 mu otevřela cestu k dalšímu vzdělání. Měl dvě starší sestry. Jako jediný mužský potomek svého otce měl dráhu danou: půjde v jeho stopách a stane se soudcem. „Je to pěkná práce a tvým šéfem bude právo,“ říkal mu prý otec.

Zdeněk Žemlička studoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a bydlel v nově postavených Masarykových kolejích v Dejvicích. Prezident Masaryk mezi studenty pravidelně chodil dvakrát i třikrát za rok diskutovat. Student Žemlička ho občas chodil vítat ke kočáru a uváděl ho do jídelny. Poprvé se prý osmělil k dotazu: „’Pane prezidente, na co se vás můžeme ptát?’ A prezident odpověděl: ‘Ptejte se, co chcete, třeba jak mně kobyly žerou.’ My jsme měli prezidenta Masaryka rádi, on byl otevřený člověk.“ Pamětník se taky setkával i s jeho synem Janem Masarykem. Studenti věděli, že bývá k zastižení v kavárně u Karlova mostu (zřejmě na Novotného lávce), a chodívali si sem s ním popovídat. On se tomu nebránil, naopak ochotně se studenty mluvil a vypravoval jim o ledasčem, například také o tom, jak se žije doma v rodině prezidenta republiky. „Byla s ním legrace,“ shrnuje Zdeněk Žemlička. Pověstný smysl pro humor prý Jan Masaryk podědil po svém otci.

Pamětník absolvoval právnickou fakultu v roce 1932. Po prázdninách (22. září) nastoupil s otcovou pomocí do svého prvního zaměstnání. Stal se auskultantem (dnešní terminologií absolventem nebo soudním čekatelem) u soudu v Českých Budějovicích, kde měl otec jako prezident soudu v Písku syna na dohled. Přesto to bylo z dnešního pohledu nejšťastnější životní období. Byl mladý, svobodný a měl dobrou práci s dobrým finančním ohodnocením. V jihočeském regionu prošel několika soudy, kromě jiného i v Netolicích a ve Veselí nad Lužnicí. V roce 1937 se stal samostatným soudcem u Okresního soudu ve Vimperku. „Já byl spokojenej, ta práce byla hezká: u mě platil zákon!“

Hrůzy války, která nebyla

Bohužel politický vývoj v Evropě zákonu příliš nenahrával. Po mnichovské dohodě se Vimperk ocitl v zabraném pásmu Sudet a Zdeněk Žemlička se přestěhoval do Volyně. Zanedlouho vypukla v Evropě válka. „Byla to strašná doba! Ta protižidovská propaganda, to bylo víc než strašné. Všude panovala atmosféra strachu.“ Přitom Československo nebylo ve válečném stavu, válka tu fakticky nebyla. V Táboře se stalo, že v době heydrichiády zatkli hosty z restaurace jen proto, že si dovolili neprojevovat smutek nad životem říšského protektora. Moc nechybělo a mezi oběťmi byl i pamětníkův dědeček, který do té restaurace obvykle chodil. Metoda zastrašování měla Čechy přimět k poslušnosti: „Maul halten und weiter dienen!“ shrnuje pamětník německým sloganem.

Lidé se udávali. U soudu, kde působil jako přednosta senátu, patřila k jeho blízkým spolupracovnicím Marie Rodová, o které se vědělo, že kolaboruje s nacisty. Člověk si prý před ní musel dávat pozor na jazyk. Po válce ji mimořádný lidový soud odsoudil k trestu smrti a byla veřejně popravena. Podobně nebezpečný prý byl i místní lékárník, s nímž nebylo radno otevřeně mluvit. Ve válečných letech zkrátka panoval strach. “Ta doba byla tak zlá, že když jsem mluvil s JUDr. Krausem, to byl tamní advokát, tak jsme se samozřejmě bavili o válce. Ale než jsme se rozešli, povídám: ‘Ty, vo čem jsme si povídali? Vo čem?’ Protože někdo nás na ulici viděl, že spolu mluvíme, šel ke mně do bytu a říkal: ‘Včera jste se bavili s doktorem Krausem, o čem jste se bavili?’ A kdyby Kraus řekl, že neví nebo o něčem jiném, tak by nás oba zašili,” vypráví Zdeněk Žemlička.

Paradoxně právě v této době prožíval i chvíle osobního štěstí. Na začátku války se v Táboře seznámil se svojí budoucí manželkou Olgou. Pocházela z Prostějova a její otec byl táborským důchodním. Po krátké známosti se vzali a v roce 1940 se jim narodil syn. Žili pak společně ve Volyni v podnájmu u jistého Vávry, který se později zapsal do dalších osudů pamětníka.

Vávrův akční výbor

Válka skončila, do jižních Čech dorazila americká armáda a lidem se ulevilo. Klid ale nevydržel dlouho. Hned po nástupu komunistů k moci, na jaře 1948, se Zdeněk Žemlička stal jednou z prvních obětí nového režimu. Krátce po únoru ho místní volyňský akční výbor zbavil funkce.

„Ptáte se, proč jsem byl vyhozený od soudu? Já jsem měl civilní referát a můj kamarád, který měl trestní, mi říkal: ‘Hele, já jedu do Prahy a asi se do zítřka nevrátím. Mám zítra dva malé případy, vezmi to za mě.’ Tak já říkám: ‘Nech to na stole, to ani nebudu číst, trestní případy, to někdo něco ukrad.’ Týkalo se to nějakého Zelenky... nebo Zeleného. Ptám se: ‘Byl jste trestaný?’ ’Nebyl!’ Já jsem měl trestní rejstřík a viděl jsem všechno do jeho minulosti. ‘Nebyl jste někdy na Slovensku?’ Viděl jsem, že dostal kdysi na Slovensku asi dva roky podmínečně. ‘Vy jste nikdy nebyl na Slovensku?’ ’Nebyl!’ ’Vy jste nikdy nebyl na Slovensku? Takhle že byste se tam s někým porval v nějaké putyce?’ ’Ne!’ Já říkám, no počkej. Dal jsem mu tři dny nepodmínečně, protože jsem na něj dostal zlost, byl jsem mladej kluk. A to holt jsem chybil. Druhej den jsem dostal cedulku: ‘Akční výbor - okamžitě opusťte soud.’ Jel jsem k prezidentovi do Písku, tam byl doktor Pysko, a ten říká: ‘Pane kolego, když se kácí les, lítají tříšky.’”

Aniž by se Zdeněk Žemlička stavěl otevřeně proti novému režimu, akční výbor si ho vybral jako exemplární příklad své moci. Později si komunisté odhlasovali zákon č. 213, jímž se zpětně legalizovalo vše, co akční výbory v poúnorovém období napáchaly. Z informací pamětníkova syna vyplývá, že akční výbor, který Zdeňka Žemličku zbavil funkce soudce, řídil dělník ze strakonické Zbrojovky a shodou okolností jeho bytný - zmíněný Vávra. Ten také vyhodil rodinu Žemličkových se dvěma malými dětmi z domu a museli se do čtrnácti dnů vystěhovat. Nezbylo jim než se uchýlit k rodičům pamětníkovy manželky Olgy do Prahy.

Dva roky trvalo, než našel nové zaměstnání. Díky pomoci svého bývalého kolegy, soudce Karla Klose, který byl od února 1948 vlivnou osobou na ministerstvu spravedlnosti (a neblaze proslul jako aktér politických procesů v éře stalinismu), získal práci jako podnikový právník Národního podniku Kovomat. V roce 1968 měl odejít do důchodu, ale současně dostal možnost vrátit se k soudu a tuto nabídku rád využil. Stal se předsedou senátu pro Prahu 10. U soudu pracoval až do svých osmdesátých narozenin, do roku 1988.

Díky svému zaměstnání, při němž po celý život cvičil intelekt, si dodnes udržuje dobrou psychickou i fyzickou kondici. Žije v Domově sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích v péči řádových sester boromejek. Celý život se hlásil ke křesťanství. Duchovní odkaz křesťanství je podle něj společný všem Čechům, bez ohledu na to, jak se kdo k církvi staví. I on prošel v mládí odklonem od víry, ale pak se jeho život ustálil. Dnes si rád připomíná slova apoštola Pavla z listu Římanům: „Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ Zdeněk Žemlička to rozvádí: „Rozumím tomu tak: neustále se těšte, neustále se radujte, poněvadž na vás čeká život věčný. Kdo to bude plnit, toho čeká život věčný... Víra je jedna z nejsilnějších věcí, která člověka zasahuje.“