The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Ženíšek (* 1947)

• narozen 24. ledna 1947 v rodině statkáře Václava Ženíška v Chodově u Prahy

• po únoru 1948 komunistický režim rodinu systematicky šikanoval

• v letech 1952–1957 otec Václav Ženíšek vězněn na Pankráci a nasazen k Pomocným technickým praporům (PTP)

• vyučen na zemědělské škole mechanizační v Radotíně

• v letech 1966–1968 absolvoval základní vojenskou službu na letišti v Líních

• v roce 1974 vstoupil do manželství

• zaměstnán jako zámečník, později zástupcem vedoucího stavebnin

• po roce 1989 restituce a správa rodinného majetku

Někomu dnes může slovo „kulak“ znít celkem hravě, jako vypůjčené z dětské knihy. Ale opak je pravdou. Cejch kulaka – vesnického boháče – těžce poznamenal životy mnohých rodin, a často nevratně zničil dílo budované generacemi. Příběh Otakara Ženíška je příběhem syna chodovského statkáře, který svůj cejch nosil vždy s hrdostí, a odkazu svých předků zůstává věrný.

Rod Ženíšků a Chodov

Pan Otakar Ženíšek se narodil 24. ledna 1947 na statku v Chodově u Prahy, jako třetí dítě Václava a Hany Ženíškových. Jméno Ženíšek se v obci Chodov objevuje s Václavem Ženíškem starším, dědečkem pamětníka, jenž se na místní statek přiženil na sklonku 19. století z Radlického statku. Chodovská pole jej okamžitě nadchla. Oproti polím jeho rodných Radlic, byla položená na rovině a pro hospodářství velmi atraktivní. U místních sedláků si brzy získal autoritu, což dokládá skutečnost, že šestnáct let zastával v obci úřad starosty. V roce 1908 stál u založení místní tělocvičné jednoty Sokol a jako její předseda se zasloužil o výstavbu sokolovny, která je centrem sportovních aktivit dodnes.  

Na dílo dědečka navázal otec pamětníka, Václav Ženíšek mladší. Podobně jako dědeček byl také on sedlák celým svým srdcem. Vystudoval střední zemědělskou školu a vstoupil do Agrární strany, v jejímž čele stál vzdálený rodinný příbuzný, Antonín Švehla z blízké Hostivaře. Ženíškovo chodovské hospodářství čítalo přibližně 47 hektarů. Na jeho dvoře bylo dvacet kusů hovězího dobytka, šest koní a také velký pomocník zemědělských prací – jednoválcový traktor John Deere, jehož obsluha ještě vyžadovala značný um.

Matka pamětníka, Hana, rozená Sechterová, pocházela z rodiny provozující hospodu v blízkých Kunraticích. Vzdělání získala na německé klášterní škole v Ječné ulici v Praze. S budoucím manželem se poznala ve svých sedmnácti letech a již o rok později se jako paní Ženíšková stěhovala na chodovský grunt.

Díky práci v zemědělství zajišťující výživu národa byli členové rodiny v období Protektorátu Čechy a Morava ušetřeni pracovního nasazení pro Říši. Počátkem května posledního válečného roku však byli svědky vážných střetů mezi povstalci a jednotkou Schutzstaffel (SS) sídlící v kunratickém zámku. Jednotka SS se na Chodovský katastr dostala přes Krčský les a dopustila se tam mnoha násilností. Konkrétně pamětník zmiňuje ubodání vidlemi statkáře Jaroslava Vokurky. V osvobozeneckých bojích na Chodově zahynul také průhonický občan kapitán Josef Beneš, který místní odbojovou činnost řídil.

Na velkém statku bylo stále hodně práce, do níž se Otakar se svými sourozenci po vzoru rodičů přirozeně zapojoval. Pečovali o zvířata, jednotili řepu, sekali píci a vykonávali ostatní nezbytné sezónní práce.

Tu minulou dobu zejména vytrpěli mí dobří rodiče

Po komunistickém puči roku 1948 se mnohé věci změnily. Václav Ženíšek byl označen „vesnickým boháčem – kulakem“ a jeho rodina se stala předmětem systematické šikany. Musela se vystěhovat ze svého statku, zadržovali jí veškeré příjmy a současně musela odevzdávat nesplnitelné dodávky živočišné a rostlinné produkce. Když přes veškerý nátlak Václav Ženíšek odmítal rodinný majetek věnovat „pracujícímu lidu“, byl za neplnění předepsaných dodávek obviněn ze sabotérství a rozvracení veřejného zásobování páchané z nenávisti vůči lidu.

Ukončení sklizně završovaly každý rok slavnosti, jejichž součástí byla takzvaná „Selská jízda“ zakončená slavnostním průvodem Václavským náměstím. Vlajkonošem této poslední akce po roce 1948 byl pověřen otec pamětníka Václav Ženíšek se strýcem Jindřichem a chodovským sousedem panem Jiskrou. Když trojice chodovských vlajkonošů směřovala na svých koních do centra Prahy, u bohdaleckých kolonií je očekávala skupina dělníků se záměrem „vesnickým boháčům“ zabránit v další cestě. Sedláci – znamenití jezdci – však své koně postavili na zadní, a cesta na slavnostní defilé byla opět volná.

Poté, co Václav Ženíšek tlakům a výhrůžkám komunistické moci neustupoval, vzal si stát rodinné nemovitosti do takzvaného nuceného nájmu bez náhrady plnění povinností pronájmu. Jako formální vlastníci pozemků však členové rodiny neměli nárok na jakoukoli podporu ani důchod, a tak zůstali zcela bez příjmů. Aby likvidačním požadavkům komunistické moci dostáli, sjednali si u banky vysokou půjčku. Těžké období pomohli rodině přežít chodovští přátelé, kteří jim v noci nosili tajně jídlo. „Odvolání nebylo nikde,“ vzpomíná pamětník a pokračuje: „Tak z toho důvodu jsme se zadlužili, protože jsme to museli doplácet, když už byl otec zavřenej. A byly to takové těžké chvíle, kdy vlastně…, se o tom špatně hovoří, protože vzpomínky jsou velmi krušný.“

V roce 1952 byl Václav Ženíšek zatčen, tři měsíce vězněn na Pankráci a na Borech, a později přidělen na práci u Pomocných technických praporů (PTP). „Dva důstojníci přišli do statku a říkali: ,Nezlobte se, Ženíškovi, my jsme přišli pro vašeho pána, my si ho odvedeme. Ale to je rozkaz, který jsme obdrželi, a my to musíme vykonat‘,“ vzpomíná na průběh otcova zatčení pamětník. Ke své rodině se mohl vrátit až po čtyřech a půl letech. Trest byl exemplární a okolní sedláky měl přesvědčit, že je lépe s komunistickým režimem spolupracovat. Po vypršení trestu pracoval jako pomocný dělník na stavbě za minimální mzdu.

Děti kulaka

O politických procesech se doma běžně nemluvilo, rodiče nechtěli brát svým synům a dceři dětství. Stigma „vesnických boháčů“ si ale děti i přesto s sebou nesly. V obecné škole seděly jako žáci druhé kategorie v poslední lavici, a z přístupu pedagogického sboru bylo znát, že pro společnost nejsou perspektivní. To pociťoval zvláště Otakarův o šest let starší bratr Václav, a o dva roky starší sestra Jindřiška, kteří obecnou školu navštěvovali v letech politicky nejvypjatějších. Do své emigrace v roce 1967 pracoval bratr jako pomocný dělník. Sestra získala maturitu až v pozdějších letech, večerním studiem při zaměstnání.

Hezké vzpomínky si pamětník nese na učitele matematiky, pana Grafnettera, který si oba Ženíškovi oblíbil, bral je na pěší a cyklistické výpravy, putovní tábory a podobné, pro kluky lákavé, akce. „Opravdu, na to nemohu zapomenout, a beru ho pomalu jako otce.“

Už od dětských let byl pro Otakara Ženíška velkou radostí a nejlepším odpočinkem aktivní sport. „To je jediná návyková záležitost, kterou uznávám. Jinak v životě ostatní věci jsou pro mě nebezpečným návykem a straním se jich,“ říká dnes pamětník. Jeho slova potvrzuje skvělá tělesná kondice.

Díky záruce chodovského zemědělského družstva, kterou vyjednal jeho otec, byl po ukončení obecné školy v roce 1963 přijat do učení na zemědělské mechanizační škole v Radotíně. Na roky strávené ve škole dosud rád vzpomíná. Škola měla velmi dobrou úroveň a poskytla mu solidní základy pro další profesní uplatnění.

Na vojně

Po vyučení v roce 1966 pamětník nastoupil základní vojenskou službu. Jeho odborné kvalifikace využili na letišti v Líních, kde sloužil jako mechanik u letadel. Pro své vůdčí schopnosti byl jmenován, navzdory třídnímu původu, velitelem družstva a byla mu učiněna nabídka stát se kandidátem komunistické strany. To však odmítl.   

Intervence vojsk Varšavské smlouvy pamětníka zastihla v plzeňské nemocnici, kde se léčil z drobného úrazu. Zpráva o napadení republiky všechny silně zasáhla. Po návratu na letiště do Líní ještě panovala ochota s agresory bojovat, ale netrvalo dlouho a vojenské velení se s okupanty sbratřilo.

Zaměstnání a nové starosti     

Po návratu z vojny pamětník krátce pracoval jako stavební zámečník pod službami města Český Dub. Později nastoupil na pozici vedoucího prodejny stavebnin v Chodově, kde strávil celkem sedmnáct let. Přestože kolektiv tam byl přátelský, práce mu radost nepřinášela. Na prodejně „nebylo nic, lidé tam chodili jako ubožáci, chodili tam žebrat, ne nakupovat.“

V tom období také převzal starost o nemovitosti, které se rodině podařilo před režimem uhájit. Jednalo se především o domy ve Strašnicích, Záběhlicích a na Zahradním městě. O jejich využití rozhodoval státní bytový úřad. Nájemníci v nich bydleli zadarmo, což se samozřejmě odráželo na jejich zanedbaném stavu: „Bylo to horší, že to nesebrali, protože my jsme se o to museli starat. Bylo to v hrozném stavu, nikdo to neudržoval.“

Radosti a starosti

Mezi rodinné nemovitosti patřila také krásná vila s rozlehlou zahradou a vinicí v Záběhlicích. Oficiálním vlastníkem byl strýc Jindřich, ale ten na údržbu neměl prostředky, a tak v čase návratu jeho synovce z vojny, byl už na vilu vypsán demoliční výměr. Otakara Ženíška stála její záchrana mnoho peněz a energie, ale výsledek stál za to. V roce 1971 byla o záběhlické vile vypracována disertační práce, díky které se dostala na seznam národních kulturních památek. Stát nepřispěl ani korunou.

Strýc Jindřich, jenž v nejtěžších časech obětavě pomáhal zkoušené rodině, vilu později přepsal na svého synovce Otakara Ženíška. Ten na něj dodnes vzpomíná jako na nesmírně pracovitého, hudebně nadaného starého mládence, který „na co sáhl, na to hrál.“ Na jeho psychickém zdraví se však neblaze podepsal permanentní tlak ze strany Státní bezpečnosti (StB).

V roce 1974 založil Otakar Ženíšek rodinu. Jeho otci StB znepříjemňovala život až do roku 1989. Svévolně ho zvali na policejní stanici, kde ho dlouhé hodiny zadržovali, což ho ve vyšším věku značně psychicky vyčerpávalo. Problémy řešili rodiče také po návratech z návštěv svého syna Václava ve Spojených státech. Vycestovat na Západ jim režim umožnil po roce 1975 na základě úmluv Helsinské konference. Na normalizační léta vzpomíná Otakar Ženíšek takto: „Byly to doby hrůzy. Někdo říká, no jo, vždyť jsme se neměli špatně… Ale špatně není jen to, co člověk potřebuje zkonzumovat nebo co člověk potřebuje na sobě mít. Ale to je lidská touha po volnosti, po normalitě, po tom, aby člověk mohl rozhodovat sám o sobě. A to v té době nikdo nemohl!“ Velký respekt v té době choval k Václavu Havlovi a ostatním disidentům. Protirežimních aktivit se však osobně neúčastnil, rodinné trauma bylo stále příliš živé.

To byla doba krásy

Sametovou revoluci prožíval s radostí. „Já jsem tam chodil denně, na Václavák. Pak už jsme se tam nevešli, protože Václavák byl plnej. Lidi se tam nevešli z těch přilehlých ulic, jako byla Opletalova, Jindřišská a Vodičkova, tak se řeklo, že se jde na Letenskou pláň. Tak tam samozřejmě jsem také byl, s rodinou. To byla doba krásy, to uvolnění, to člověk nezapomene do smrti.“ Jeho otec Václav Ženíšek, se revoluce také dožil, tehdy mu bylo 80 let. Z událostí měl samozřejmě radost, ale po svých životních zkušenostech už byl opatrný.

Krátce po revoluci se pamětník na úřadech setkával s neobyčejnou vstřícností. Úředníci sloužící komunistickému režimu měli strach, báli se o svá místa. Ale jak časem nabývali na jistotě a přestupovali do nově vzniklých stran, vstřícnosti ubývalo. „Tady v Kunraticích je to čítankový příklad,“ sděluje pamětník svou zkušenost. V rámci uplatňování restitučních nároků vedl celkem 45 soudních sporů. Nebylo to podle jeho slov ani trochu jednoduché. Některé spory se dostaly až k Nejvyššímu soudu. „Myslím si, že málokdo by se tomu tak věnoval, ale mně to nějak nedalo. A vím, že to byl krásný majetek po tom pradědovi, a vím, jak oni to získávali…“

Přítomnost

Otakar Ženíšek cítí povinnost se o majetek získaný po předcích nejen dobře starat, ale také jej během svého života zhodnotit. „Práce je nádhera, ta vás realizuje, a když ji uděláte dobře, tak se vám odvděčí stejnou měrou, a naopak, kdybyste ji měl poškodit, nebo odbýt, tak se vám to vymstí.“ V roce 2022 žil s manželkou Danou ve svém kunratickém domě. Po práci odpočívá především aktivním sportem a se zájmem sleduje a zapojuje se do dění ve společnosti. Po sametové revoluci se mimo jiné zasloužil o obnovu kunratického pomníku padlým legionářům a financoval zvon pro farní kostel sv. Jakuba Staršího.