The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Zerzáň (* 1937  †︎ 2023)

• narozen 28. dubna 1937 ve Zlíně

• svědek bombardování Zlína

• mládí strávil v Koutech nad Desnou

• v letech 1958 až 1970 členem komunistické strany

• v roce 1968 ukrýval na horské chatě na Vřesové studánce Věru Čáslavskou

• během normalizačních prověrek vyloučen z KSČ

• v roce 1980 jako první na světě sjel na lyžích Kilimadžáro

• v letech 1967 až 1987 náčelník Horské služby Jeseníky

• v roce 1987 pod politicky motivovaným nátlakem odešel z místa náčelníka Horské služby

• po revoluci provozoval leteckou firmu a školu létání

• v letech 1994 až 1998 místostarostou Šumperka

• založil a deset let předsedal Sdružení cestovního ruchu Jeseníky

• zemřel 27. listopadu 2023

V těle Zdeňka Zerzáně bije srdce horala a dobrodruha. Dvacet let jako náčelník vedl horskou službu v Jeseníkách, má pilotní průkaz pro motorová, bezmotorová a ultralehká letadla a ve svých čtyřiaosmdesáti letech stále provozuje pilotní školu. Jako první a nejspíš jediný sjel v roce 1980 na lyžích nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro. Doma uchovává exponáty ze svých cest po Evropě, Asii, Americe a Africe. V největší úctě má ale symbolický klíč k městu Mexiko City, který mu z přátelství a vděku osobně darovala Věra Čáslavská. Po srpnové okupaci v roce 1968 ji totiž asi čtrnáct dní před tajnou policií ukrýval na horské chatě Vřesová studánka.

Ve vybombardované čtvrti

Zdeněk Zerzáň se narodil 28. duna 1937 ve Zlíně jako starší ze dvou dětí rodičům Zdeňkovi a Marii. Rodina bydlela v domku ve čtvrti Letná. Matka prodávala v cukrárně a otec pracoval u firmy Baťa, nejprve jako pokladní Společenského domu ve Zlíně (dnes hotel Moskva) a později ředitel Společenského domu v Otrokovicích. Za druhé světové války pak přešel na místo úředníka okresního úřadu, kde měl na starosti odvod koní pro armádu. Občas se snažil obejít příkaz a zachránit tak lidem jejich živobytí, za což prý několikrát skončil u výslechu na gestapu.

Nejsilnější vzpomínky z období druhé světové války má ale Zdeněk Zerzáň na bombardování Zlína. Právě jejich čtvrť nálety Spojenců nejvíce zasáhly. První přišel 13. října 1944 a ve čtvrti po něm zůstalo několik zničených budov. Katastrofální byl nálet z 20. listopadu 1944. Zdeněk Zerzáň vzpomíná, že se zrovna chystali k obědu, když se spustily poplašné sirény. Krátce poté, co se rodina ukryla ve sklepě, se ozval ohlušující rámus. „Železná okénka takhle létala. Máti mně držela uši, otec držel ségře uši. A když jsme vylezli ze sklepa, tak jsme se podívali a dole baráky vybombardovaný, nad námi baráky vybombardovaný, na naší zahradě byla osmimetrová díra, kam spadla bomba. V plných talířích jsme měli omítku a okna i dveře byly vyražený i s futrama,“ vzpomíná pamětník na tříminutové bombardování, které si jen v jejich čtvrti vyžádalo 21 lidských životů.

Divoké dětství v Sudetech

Krátce po válce se celá rodina přestěhovala do Koutů nad Desnou, kde se otec stal ředitelem chaty Dr. Edvarda Beneše (dnes Primavera), rekreačního zařízení firmy Baťa, n. p. Patřili k prvním osídlencům této původně výhradně Němci obydlené obce. Zdeněk nejprve docházel do tamní dvoutřídní obecné školy a následně vlakem dojížděl do měšťanské školy ve Velkých Losinách. Jeho dětství bylo úzce spojeno nejen s okolní přírodou, ale i vyprázdněnými domy po Němcích. „Tam tehdy bylo asi 140 baráků a polovina z nich byla prázdná a v té druhé bydleli sem tam nějací osídlenci. Když foukal vítr a mlátil s dveřma a bylo šero, tak to nebyla příjemná atmosféra,“ vypráví Zdeněk Zerzáň a dodává, že s kamarády často domy prolézali a odnesli si z nich spoustu zbraní a munice. „Na udání udělali ve třídě kontrolu aktovek a našli 19 zbraní,“ dodává a přiznává se, že i on byl jedním z těchto výtečníků.

Život dětí v poválečných Sudetech, z nichž by dnešním matkám vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, dokresluje další historka Zdeňka Zerzáně. „Jeden spolužák z Loučné přinesl několik šulek dynamitu. Tak jsme se hned domluvili, že nejdeme druhý den do školy a vyhodíme do povětří skálu na Dlouhých Stráních. Tak jsme to tam narvali, zapálili jsme to, utekli a schovali se za takovej balvan. To byl průser. Ta skála zmizela, kolem nás lítaly kusy jako osobní auta. A pak to svedli na banderovce, protože v té době se v okolí pohybovali.“

Neměl moc na výběr

Zdeněk měl sen, že se stane letcem. Podal si proto přihlášku do vojenské letecké školy v Přerově a na leteckého mechanika na Ruzyň. Začátkem padesátých let ale o budoucím směřování mladých rozhodovaly hlavně zájmy komunistické strany, která se dostala k moci pučem v roce 1948. „Do školy k nám chodili delegáti z okresního národního výboru a přesvědčovali všechny kluky, že musí do dolů. Takové dvě třetiny našich hochů šly do dolů a my, kteří jsme protestovali, jsme nesměli mimo okres.“

Zdeněk se tak šel učit opravářem motorových kolejových vozidel pro ŽOS Šumperk. Ze školy, kterou studoval v Nymburku, vzpomíná na výlet v březnu 1953 na Pražský hrad. Studenti se jeli povinně podívat na v rakvi vystavené tělo Klementa Gottwalda. Přes celodenní čekání v několikakilometrové frontě se ale nedostali na řadu. Gottwalda tak Zdeněk Zerzáň neviděl, ale o tři roky později stál nad nabalzámovanými těly Lenina a Stalina v mauzoleu v Moskvě. V roce 1956 totiž jel v rámci zájezdu Československého svazu mládeže (ČSM) do Sovětského svazu. Tehdy už pracoval v ŽOS Šumperk, kde byl zvolen do výboru ČSM. Krom mrtvých komunistických funkcionářů ale také viděl absurditu tamního systému a chudobu obyvatelstva, která se zcela lišila od tehdejší propagandy. Po návratu si své dojmy nenechal pro sebe. „Vykládal jsem, jak to tam vypadá, že to žádný vzor není a že jsme na tom mnohem líp než ti chudáci Rusi,“ dodává.

Zanedlouho poté ho předvolali k výslechu na StB, kde byl obviňován z pomlouvání a lživé kampaně vůči spřátelené zemi. Zastal se ho ale ředitel podniku, který byl na zájezdu v SSSR čtrnáct dní předtím, a tak vše skončilo jen domluvou. „Zavolali mě znovu a zakázali mně to dál vykládat.“

Vstup do KSČ

Ještě v roce 1956 Zdeněk Zerzáň nastoupil na základní vojenskou službu. I tam už prý z dokumentů věděli o jeho přestupku vůči SSSR, přesto ho poslali do poddůstojnické školy. Po jejím absolvování byl velitelem automobilové čety u tankového pluku v Milovicích. Právě tam ho zapsali jako čekatele na členství v komunistické straně. „Vrátili jsme se ze cvičení a velitel nechal nastoupit celej pluk a děkoval nám, že vše proběhlo bezvadně. A jmenoval osm lidí, co se o to hlavně zasloužili – a mezi nimi jsem byl já. ‚Tři kroky vpřed.‘ Přede všemi nám poděkoval a že za odměnu jsme čekatelé Komunistické strany Československa. A byl jsem tam,“ vzpomíná.

Po návratu do zaměstnání v ŽOS Šumperk se v roce 1958 stal hned členem KSČ. „Vykládejte tehdy někomu, že tam být nechcete,“ dodává Zdeněk Zerzáň. V železničních opravnách ale dlouho nezůstal, protože mu oznámili, že musí na roční „dobrovolnou“ brigádu v černouhelném dole Mír v Karviné. „Kolegové po šichtě vždycky otevřeli flašku vodky, ožrali se na haldě a šli domů,“ vzpomíná Zdeněk Zerzáň na pobyt v Karviné. Tomuto způsobu existence se ale přizpůsobit nemínil, a tak se přihlásil do tamního ČSM a pro horníky hned zorganizoval zájezd do Polska k moři. Díky této aktivitě ukončil brigádu o dva měsíce dřív, protože si ho vyžádal okresní výbor ČSM v Šumperku, kde nastoupil jako tajemník pro kulturu a sport. Organizoval pak různé akce pro mládež a také absolvoval Střední osvětovou školu v Brně. Od roku 1960 pak dělal zástupce ředitele okresního domu osvěty, v němž měl mimo jiné na starosti oddělení propagace a zemědělství. Pracovní poměr ale ukončil hodinovou výpovědí poté, co ho tajemník OV KSČ z Ostravy seřval za jeho nedostatečné nadšení.

Od roku 1954 byl Zdeněk Zerzáň dobrovolným členem Horské služby Jeseníky. Díky tomu si našel místo kulturního a sportovního referenta v horském středisku Červenohorské sedlo a následně jako správce dnes už neexistující horské chaty na Vřesové studánce. V roce 1967 se stal náčelníkem Horské služby. Právě v tomto období se oženil s Jaroslavou Horníčkovou. Pár měsíců pak spolu bydleli na Vřesové studánce, než se sídlo horské služby přesunulo na Červenohorské sedlo. Jaroslava ale zůstala na Vřesové studánce jako správcová a chatu opustila až v roce 1968, krátce před narozením prvního dítěte. Její byt na chatě tak zůstal prázdný a právě ten pak využili pro ukrývání Věry Čáslavské.

Na olympiádu cvičila na kládě určené k topení

V noci z 20. na 21. srpna 1968 do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby ukončila obrodný proces a politické uvolnění v zemi. Obsazení Šumperka měli v režii polští vojáci. Hned ráno se na prostranství před hotelem Grand na protest shromáždil dav lidí. „Zastavovali přijíždějící tanky. Přijdu k prvnímu tanku, z něhož vylezl velitel a ptal se, co děláme a vysvětloval, že jsou na cvičení. Volali mu vysílačkou – a najednou mu tekly slzy. Povídal: ‚Zmizte, já mám rozkaz do vás střílet.‘ To bylo šílený,“ vzpomíná Zdeněk Zerzáň, který se zúčastnil i následných protiokupačních demonstrací a přispěl několika články kritizujícími nastalou situaci v regionálním týdeníku Naše slovo.

Mezi demonstrujícím davem se pohybovala i Věra Čáslavská, čtyřnásobná olympijská medailistka v gymnastice, ale také signatářka petice Dva tisíce slov. Blížila se olympiáda v Mexiku a reprezentační tým žen měl soustředění právě v šumperské sportovní hale. „Volal mně Krmela, správce tělovýchovného zařízení, že dostal avízo z OV KSČ, že Věra Čáslavská je v ohrožení, že ji hledá KGB,“ vzpomíná Zdeněk Zerzáň, který se s Věrou Čáslavskou znal a nabídl pomoc. „Šel jsem za trenérkou gymnastek Jaroslavou Matlochovou a povídám jí, že mám volný byt na Vřesovce, tak ji tam vezmu,“ dodává.

Poté, co Zdeněk Zerzáň ukryl Věru Čáslavskou na Vřesové studánce, poprosila ho trenérka gymnastek Jaroslava Matlochová, aby do Vídně převezl jugoslávskou gymnastku, která trénovala s československou reprezentací. „Projížděli jsme kolem tanků a přijeli do Mikulova na hranici. Brána otevřená a celníci ukazovali, ať jedeme. Tak jsem ji dovezl až na letiště, a když jedu zpátky, tak ti celníci si klepali na hlavu, proč se vracím. Nataša Slepica se ta gymnastka jmenovala,“ vypráví pamětník.

I na Vřesové studánce Věra Čáslavská pokračovala s přípravou na olympiádu. „Trénovala. Třeba přivezli koks a ona ho sama složila do sklepa. Samozřejmě neměla nářadí. Jako kladinu měla kládu, kterou jsem přivezl na topení. Chodila na ní jako na kladině.“

Asi po čtrnácti dnech se Věra Čáslavská vrátila k reprezentaci, s níž následně odcestovala na olympijské hry v Mexiku. Přivezla z něho zlato za víceboj, přeskok, bradla a prostná a stříbro v kladině a družstvech. V roce 1968 se tak stala nejúspěšnější sportovkyní světa. Známé je také její gesto ze slavnostního ceremoniálu, když během znění sovětské hymny otočila hlavu od soupeřky směrem k zemi, aby tak vyjádřila svůj protest proti okupaci. A právě z této olympiády Zdeňkovi Zerzáňovi předala symbolický klíč od města Mexiko City a i přes její následnou dlouholetou perzekuci zůstali celoživotní přátelé.

Statečný postoj Zdeňka Zerzáně měl svoje následky. Během normalizačních prověrek ho vyloučili z KSČ. Zůstal ale náčelníkem Horské služby, což připisuje místopředsedovi ústředního výboru ČSTV Miroslavu Hlaváčkovi, který nad ním držel ochrannou ruku. Odvolali ho ale z funkce předsedy české Horské služby, do níž byl krátce předtím v tajné volbě zvolen, a musel odstoupit z místa viceprezidenta Československé horské služby.

Oběti jesenických hor

Náčelníkem Horské služby Jeseníky nakonec Zdeněk Zerzáň zůstal bezmála dvacet let. Často ale čelil politickým tlakům. Několikrát musel k výslechu na StB. Třeba když postupně tři z jeho podřízených emigrovali na Západ.

V horách několikrát zasahoval při pádu lavin. Například v Kančím dole zasypal přemrzlý sníh sedmnáct studentů. Všichni naštěstí přežili. Jiní ale takově štěstí neměli. Vzpomíná třeba na dva turisty z Pardubic, kteří se i přes nepříznivé počasí a zákaz vstupu vydali na přejezd hřebenovky na lyžích. „Žena ležela na zádech a on ji zřejmě zahříval, tak si na ni lehl – a už byli oba zmrzlí,“ vypráví Zdeněk Zerzáň, jak údajné manžele našli v nočních hodinách u Jelení studánky. Později se zjistilo, že ačkoli byli oba na chatě zapsáni jako manželé, pravá manželka zůstala doma.

Další z tragických příběhů se udál na Silvestra. Trojice mladíků podpořená alkoholem se tehdy vydala z Pradědu přes údolí Bílé Opavy do Karlovy Studánky. Jenže o půlnoci prudce klesla teplota na minus dvacet stupňů. Nikdo z nich dolů už nedošel. „Jeden z nás šel po ledě a nohou z něj odkryl sníh. Uviděl zamrzlou látku. Rozbili jsme led a vytáhli jsme ho. Byl zamrzlý pod ledem pod vodopády,“ vzpomíná na nález jednoho z mladých mužů Zdeněk Zerzáň a dodává, že další dva objevili poblíž a že nejspíš všichni tři spadli v noci ze srázu.

S lyžemi na Kilimadžáro

Jako náčelník horské služby Zdeněk Zerzáň často cestoval na služební pas do zahraničí. Když však zažádal o výjezdní doložku na dovolenou s rodinou, dostal opakovaně zamítavé stanovisko. Díky zaměstnání se podíval do západních i východních zemí a měl dostatečný přehled o životě na obou stranách železné opony. V roce 1980 se pak s přáteli vydal na expedici na Kilimadžáro. Ačkoli cestu organizoval, nedostal doporučení od uličního výboru a expedice se mohl účastnit až po zásahu již zmiňovaného Miroslava Hlaváčka.

Po výstupu na Kilimadžáro Zdeněk Zerzáň jako první a vzhledem k úbytku sněhu v následujících letech možná i poslední sjel na lyžích nejvyšší horu Afriky. Zpáteční cestu výprava absolvovala v Avii přes Tanzanii, Burundi, Rwandu, válkou zmítanou Ugandu, Súdán a Egypt. O této dobrodružné cestě vyšla Zdeňu Zerzáňovi v roce 2018 kniha S lyžemi na Kilimadžáro.

Za kniplem letadla

Úmrtím Miroslava Hlaváčka v roce 1987 ztratil Zdeněk Zerzáň svého ochránce ve stranické funkci. Vzpomíná, že se tehdy značně prohloubil tlak na jeho odstoupení z místa náčelníka Horské služby. Přestože byl hodnocen jako jeden z nejlepších náčelníků, musel odolávat velkému psychickému nátlaku a po výhrůžkách vězení raději sám odstoupil. Rok pak pracoval jako terénní pracovník Horské služby na Skřítku, než ho kvůli údajnému snižování stavů propustili. Výpověď ale napadl u soudu a i když v první instanci u Okresního soudu v Šumperku prohrál, po odvolání mu Krajský soud v Ostravě dal za pravdu. „Byl to jiný okres, protože tady vedoucí tajemník dal rozkaz okresnímu soudci, že ten soud musím prohrát. To jsem po revoluci všechno našel na okresním výboru.“ Zdeněk Zerzáň tak dostal zpětně plat, ale k Horské službě se už nevrátil. Nastoupil jako vedoucí hospodářského zařízení na letišti v Moravské Třebové. Potíže tím neskončily a z politických důvodů měl zákaz létání, aby nevyužil vzdušného prostoru k emigraci. Nakonec však bylo i toto rozhodnutí zrušeno.

Události na Národní třídě ze 17. listopadu 1989 spustily lavinu, která vedla k pádu komunistického režimu. Zdeněk Zerzáň se tehdy účastnil protirežimních demonstrací jak v Šumperku, tak v Praze. Pád komunismu přijal s nadšením, ale dnes si myslí, že ho zrežírovala Státní bezpečnost. Spokojen není také s následným vývojem. Zejména mu vadí rozprodej majetku zahraničním společnostem.

V nově nastalé demokracii začal Zdeněk Zerzáň podnikat. Se společníky provozoval leteckou firmu a školu létání. Jeho aktivity měly ale mnohem širší rozsah. V letech 1994 až 1998 byl místostarostou Šumperka, založil a deset let předsedal Sdružení cestovního ruchu Jeseníky. I ve svých čtyřiaosmdesáti letech stále létá a vyráží na výlety po horách. „Kde je vůle, tam je cesta,“ dodává na závěr své životní motto Zdeněk Zerzáň. Zdeněk Zerzáň zemřel 27. listopadu 2023.