The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Zeťek (* 1944)

• narozen 23. června 1944 v Pardubicích

• dědeček Jan Zeťek byl legionářem v Rusku

• otec Josef Zeťek dvakrát vězněn v Uherském Hradišti

• na jaře roku 1958 podepsal otec souhlas se vstupem do družstva

• v roce 1962 maturoval na Průmyslové škole strojnické v Gottwaldově

• v roce 1964 ukončil studium na strojní fakultě v Bratislavě

• v 80. letech dostudoval vysokou školu a ve svém oboru se začal věnovat ekologickému právu

• v revolučním roce 1989 fungoval jako spojka pro šíření informací Občanského fora z Prahy do Gottwaldova

• v roce 1991 byl osloven vznikajícími demokratickými stranami pro kandidaturu do politiky

• je zakladatelem Historického kroužku

,,Spravedlnosti své držím se, aniž se jí pustím,” na tento citát z bible se Jan Zeťek často ve svých myšlenkách odvolával, když mu bylo nejhůř. Postupem let se z něj stalo jeho životní motto, které ho provázelo těmi nejtěžšími životními zkouškami. Jedna z největších životních lekcí ho zastihla ještě v dětském věku, kdy celá rodina čelila tlaku hospodářské kolektivizace v otcově rodných Zádveřicích,  neboť Jan Zeťek starší nechtěl vstoupit do jednotného zemědělského družstva, byl dvakrát vězněn v Uherském Hradišti. Vězení se nevyhnulo ani matce Jana Zeťka, která ve vězení skončila za urážku úředníka krajského výboru. Přes to všechno, co si Jan Zeťek ve svém dětství prožil, nebyla nikdy zlomena jeho vůle a chuť vybojovat si lepší a spravedlivější život.

Dětství na pozadí kolektivizace

Jan Zeťek se narodil v Pardubicích 23. října 1944. Maminka Lýdie Zeťková se narodila v roce 1920 a otec Josef Zeťek v roce 1913. Oba pocházeli ze Zádveřic. Svatbu měli v den mobilizace 24. září 1938. Tatínek posléze odjel ke svému vojsku a matka zůstala několik týdnů sama. Do Pardubic se celá rodina dostala v roce 1940 díky závažnému úrazu babičky. Jan Zeťek měl starší sestru Marii, která přišla na svět v roce 1940, a o patnáct let později se narodil ještě mladší bratr Milan.

V Pardubicích celá rodina prožila období Protektorátu Čechy a Morava. Otec Josef Zeťek byl zapojen do odboje na Chrudimsku. „Do našeho stavení na samotě se ukryli dva vězni, kteří utekli z vězení v Německu. Ale samozřejmě někdo je udal. Oba dva ale stihli utéct do lesa. Po patnácti letech se jeden z nich u dědečka zastavil a děkoval mu za úkryt.“ Všechny tyto vzpomínky má Jan Zeťek především z doslechu od svých rodičů a prarodičů. „Maminka mi vykládala, že když hořely Ležáky, tak to pozorovali ze zahrady. Díky tomu pro mě Ležáky znamenají něco víc. Byl jsem tam několikrát a hodně těch osudů znám,“ dodává.

V roce 1947 se Zeťkovi přestěhovali z Pardubic zpět do Zádveřic, kde se usadili na rodinném hodpodářství. „Pamatuji si na stěhování z Pardubic, kdy jsme s tátou jeli v nákladním vagonu společně s hovězím dobytkem. Zatímco matka jela už předtím vlakem, aby tam připravila bydlení.“ Jeho dětství ale také ovlivnila tehdejší politická situace, komunistický převrat v roce 1948 a především následná zemědělská kolektivizace. Otci tehdy byly určeny nesplnitelné dodávky zemědělských komodit. „Otec byl kvůli tomu dvakrát ve vězení v Uherském Hradišti někdy mezi léty 1951 až 1954. A my jsme s matkou byli sami. Šlo o několik týdnů, ale i tak doma chyběl.“ Po roce 1951 začala ta pravá agitace za kolektivizaci vesnic. Tato kolektivizace se nedotkla jen otce Jana Zeťka, ale také jeho maminky, která se postavila jednomu z úředníků z krajského výboru. „Máma ho znala tykala mu. ‘Josefe, až se to obrátí, tak si to pěkně odskáčeš.’ On to samozřejmě udal. A pak v rozhlase hlásili, čeho se máma dopustila, ale ona si z toho nic nedělala. Pak přijelo auto a máti odvezli a týden jsme ji neviděli. Byla někde ve Zlíně a pro nás pro děti to bylo těžké.“ Jan Zeťek s odstupem času také vzpomíná, jak práce v zemědělství a snaha o dodržování stanovených dodávek nebyla těžká jen pro dospělé, ale i pro děti, protože některé z prací nemohly děti samotné zvládnout.

Jako všude po republice i v Zádveřicích probíhala kolektivizace v několika fázích. Docházelo k velkému nátlaku na zemědělce, kteří vlastnili větší hektary půdy a byli soběstační v zemědělské produkci. „Nikdo nechtěl podepsat vstup do družstva. Tu agitaci dělali hlavně bezzemci, tady na Valašku se jim říkalo kozaři. To totiž byli ti, kteří měli třeba jednu kozu nebo králiky a nula hektarů půdy. Po roce 1956 se toho ujali agitátoři s maturitou a ti už se toho ujali lépe než ti dobrovolníci bez vzdělání.“ Agitace jako taková probíhala velmi drasticky a byla stupňována. Sedláci byli každý den pod tlakem propagátorů, kteří na ně čekali po večerech doma. Posléze se tento postup změnil a sedláci byli nuceni docházet na okresní výbor. Někteří se schovávali. Ti byli poté ještě více popotahováni a pod dohledem úřadů. Po roce 1958 nastalo pro rodinu Jana Zeťka nejtěžší období. „Kritická situace nastala v roce 1958. Moje sestra byla v maturitním ročníku a já jsem vycházel ze základní školy. Oni nám řekli, tak děcka vám nevezmeme ani do učení, dcera nepůjde k maturitě. Takových případů bylo v obci víc, a tak se otcové nakonec uvolili a ten vstup museli podepsat.“ Ze školy dostal Jan Zeťek přihlášku na horníka, tu jeho otec okamžitě roztrhal. „Potom, co to otec podepsal, jsme dělali nové přijímací zkoušky ve Zlíně na průmyslovou školu strojnickou, kde jsem maturoval v roce 1962,“ dodává Jan Zeťek.

Tím, že došlo ke kolektivizaci, se ekonomická situace na vesnicích hodně zhoršila. Rodina Jana Zeťka na tom také nebyla nejlépe. „Otec vždycky říkal, že je to dobré, že hlad zatím nemáme. Je pravda, že některé rodiny v obci neměly doma ani brambory. Snažili se jim pomáhat sousedé.“ Zeťkovi se mohli spolehnout na pomoc maminčiny sestry Emílie, která měla větší hospodářství a podporovala je i finančně. Pro Jana Zeťka byla doba střední školy velmi náročná. Nejen z finančních důvodů, ale kvůli svému “třídnímu” původu ho ve škole šikanovali a kolektiv ho nepřijal mezi sebe.

Nikdy jsem nepatřil mezi pionýry, měl jsem sen být profesorem historie

Jan Zeťek ukončil studium na základní škole v roce 1958. Maturitní zkoušku na střední škole složil v roce 1962. Oproti tehdejší normě se nikdy nestal členem Pionýru a to především z rozhodnutí jeho otce. Přijetí mezi ”svazáky” se však nevyhnul. Členství mu bylo v podstatě jen oznámeno ředitelem školy. Během školních let Jan Zetěk nikdy nevyhledával besedy s prověřenými válečnými hrdiny. Sám se však v průběhu let sešel s řadou lokálních osobností, získal řadu písemností a materiálů, ze kterých se dozvěděl například o činech Milosrdných bratří na Vizovicku. Vzpomíná pak zejména na primáře Františka Lapeše, jenž svým jednáním zachránil nejeden život. Známou osobností je pro něj i Agapitus Bláha. Jeho však osobně nikdy nepoznal.

Velkým snem Jana Zeťka bylo stát se profesorem v oboru historie. To se však neslučovalo s představou jeho otce. Po složení maturity tak nastoupil na strojní fakultu v Bratislavě. Po dvou letech studium přerušil z ekonomických důvodů a začal se živit jako havíř v ostravských dolech. Do toho přišel povolávací dopis na vojnu.

Vojenskou službu nesl Jan Zeťek velmi těžce, neboť sám sebe dodnes označuje jako ”nepřítele uniforem”. Po přijímači byl přidělen na posádku v Červené Vodě. Fyzicky převyšoval své bratry ve zbrani již od prvních dní v uniformě. Nikdy však nedokázal vstřebat proces vojenské služby jako takové. „Nedá se to vykládat, protože to napsal Škvovercký a Švandrlík, už tyto věci jsou popsány, a kdybych to napsal já, tak by tomu nikdo nevěřil, co se tam dělo.” Jako obsluha vojenské kantýny obstarával alkohol pro důstojníky, mnohdy až s donáškou do jejich domu. Z tohoto období života neudržuje s nikým přátelské vztahy.

Okupace 1968

V srpnu roku 1968 pracoval Jan Zeťek v Gottwaldově, v autoopravně Brněnského závodu, jako technik. O osudné invazi 21. srpna se dozvěděl těsně před nástupem do zaměstnání. Relevantní informace zjistil až na pracovišti z rádia. „Slyšel jsem, jak pražský rozhlas zachytil střelbu. Bylo to všelijaké to pomyšlení,” vypráví. Smůlou Jana Zeťka bylo, že zhruba týden před okupací vyšel v místních novinách jeho článek, který byl značně kritický k současnému zákulisí politického vývoje, ovlivňujícího chod brněnského závodu. Právě tento článek ho později dostal do nemalých problémů. Na celou dobu vzpomíná velmi nerad, protože si dobře pamatuje i upálení Jana Palacha a odchod řady přátel do emigrace. Paradoxní je, že jako bezpartijní občan se na rozdíl od svých kolegů nikdy nemusel potýkat s politickými prověrkami, typickými pro éru normalizace.

Po třicátých narozeninách se vrátil zpět ke studiu. Po úspěšném absolvování studia se živil jako výzkumný pracovník v autoopravnách výzkumného ústavu. V 80. letech se začaly řešit ekologické aspekty oboru. Dle slov Jana Zeťka ale v podstatě ”polotajně”. Právě toto odvětví se pro něj ukázalo jako průlomové. V průběhu let totiž dokončil postgraduální studium, a to právě v oboru ekologického práva. I přesto, že nebyl členem strany, tak se díky svému vzdělání stal nepostradatelným a vykonával funkci vodohospodáře a ekologa. Na starosti měl ekologické aspekty až 14 různých továren.

Havárie v Černobylu

O havárii v černobylské elektrárně se Jan Zeťek jakožto ekolog zajímal již krátce poté, co byla veřejnost informována o aktuálním vývoji. Obrátil se na několik odborníků ze svého okolí, kteří však konstatovali, že žádné nebezpečí nehrozí. On sám byl ale přesvědčen o opaku. Dlouhodobě se zajímal například také o problematiku hliníku v nádobí, běžně užívaném v jídelnách. ,,Mám takovou vzpomínku. Fotografoval jsem pohřeb jednoho kamaráda, který v krátké době zemřel jako naprosto zdravý člověk. Vždycky jsem nad tím dumal a to bylo to datum, jak byl Černobyl.” Zesnulý pracoval u technické zprávy obce, obvykle při výkonu zaměstnání svlečen do půl těla. Jan Zeťek je přesvědčen, že to bylo důsledkem radioaktivního spadu, který se šířil Evropou. Tuto hypotézu spojuje s úmrtím několika dalších lidí a je přesvědčen, že dodnes není zcela jasné, kolik lidí zemřelo vinou černobylské katastrofy.

Konec éry komunistického režimu a nový život v demokracii

V revolučním roce 1989 se Jan Zeťek často pohyboval v Praze. Každý týden jezdil na ministerstvo průmyslu a na pravidelná setkání zástupců chemického průmyslu. „V ty kritické dny jsem vozil informace a stanoviska Občanského fóra do Zlína”. Širší veřejnost ve městě se pak dozvěděla více informací o aktuálním dění od herců, kteří s novinkami objížděli republiku. „Velká shromáždění byla ve Zlínském divadle, kde jsem teda ten den byl. Byly tam osobnosti ve Zlíně, jako Miroslav Zikmund, potom doktor Pavlištík.” Informační akce nejprve probíhala na vysoké škole, kde Jan Zetěk vystoupil s proslovem. Atmosféra v divadle byla bouřlivá a celá akce trvala několik hodin. Trvalo několik dní, než došlo k vystoupení ve správní budově podniku. Jan Zeťek se na toto setkání pokusil propašovat několik studentů ze zlínské fakulty, bohužel se mu to nepodařilo. „To, co chtěli sdělit, jsem tomu fóru řekl já. No samozřejmě jsem byl odmítnut a příští dny za mnou přišlo několik lidí a říkali: ,Honzo, nezlob se, že jsme se tě nemohli zastat, ale my jsme se báli´”. Byli to většinou lidé, kteří brzy opustili státní podniky a začali se živit jako odborníci v soukromém sektoru. Zpětně si Jan Zeťek říká, že měl být ve svých projevech v minulosti mnohem radikálnější. Jeho činy ale provázel všudypřítomný strach z toho, co bude.

Po roce 1991 se stal velmi sledovanou osobností, napříč novým politickým spektrem, a byl osloven několika stranami jakožto potenciální politický kandidát. Sám Jan Zetěk však svou budoucnost v politice neviděl a zaměřoval se především na publikační činnost, které se věnoval již od roku 1968. Nejprve skrze tisk, jako Naše pravda nebo Zlínské noviny, po roce 1981 pak přímo tvorbou nebo spolutvorbou odborných publikací. Kromě psaní se věnoval také obchodu a profesi vydavatele. Společně s manželkou se stal zakladatelem tzv. Historického kroužku, který se věnoval tématu historické fotografie. Velkým zdrojem informací pro Zeťkovu publikační činnost v oboru historie bylo dědictví po dědečkovi v podobě rozsáhlé rodinné korespondence, sahající až do dob první světové války. „Já jsem podědil tu veškerou korespondenci, kterou vedl s manželkou a rodinou po těch šest let, co byl v Rusku, a k tomu tam byla korespondence všech ostatních členů rodiny.”

K dnešní napjaté situaci ve světě má Jan Zeťek jasný postoj. „Myslím si, že je to ze strany Ruska zločin mezinárodního a světového rozsahu a trápí mě teda to, že ta druhá část toho rozumného světa se zatím nijak nesjednotila a nenašla prostředky, jak to zastavit.” Jan Zeťek sám neví, co se současnou situací dělat, ale doufá, že se dožije výsledku, který by dopadl ve prospěch Ukrajiny.