The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Zhofová (* 1930  †︎ 2023)

• narodila se 20. března 1930 v Jemnici

• během kolektivizace zemědělství byl zavražděn její strýc Adolf Kamenec

• 14. června 1949 spolu se svým otcem zatčena za pomoc protikomunistickému odbojáři Jaromíru Vrbovi

• v procesu Světlana odsouzena ke dvanácti letům vězení

• propuštěna v roce 1955 na amnestii

• v roce 1957 se provdala za odbojáře Bohumila Zhofa

• zemřela 10. srpna 2023

„Pocházím z dvojčat. Můj bratříček Josef ale třetí den po porodu umřel, i když se říkalo, že měl větší sílu k životu než já. Mně musela maminka dávat na tělo flašky s vodou, abych se zahřála. Bráška byl silnější, ale co na mě čekalo, to mě nemělo minout, proto jsem přežila já, a ne on,“ říká Marie Zhofová, rozená Štrbíková, která prožila šest let, dva měsíce a týden života v komunistických kriminálech.

V dětství bylo všechno krásné

Marie se narodila 20. března 1930 v Jemnici jako první ze šesti dětí do rodiny hajného Karla Štrbíka a jeho ženy Rozálie. V průběhu třicátých let se přestěhovali na Valašsko, kde zprvu žili v Halenkově a později v Hovězí. „V dětství bylo všecko krásné, maminka nám vařila, lítali jsme venku a hráli si, hlad jsme neměli, naopak jsme měli všechno, co jsme potřebovali. A na Vánoce byl krásný velký strom až do stropu a pod ním hromada dárků,“ říká Marie Zhofová, která si skutečnost, že světem otřásá druhá světová válka, skrze své idylické dětství ani neuvědomovala.

Po základní škole, jejíž docházku skončila těsně po válce, nastoupila Marie na vsetínskou rodinnou školu, kde také po čtyřech dalších letech úspěšně složila zkoušku dospělosti. Děvče s maturitním vysvědčením v kapse by mělo do příštích let hledět s nadějí na lásku a svobodný, samostatný život. Ale psal se rok 1949. Zemi držela pevně v rukou komunistická moc a na Marii ta skutečná zkouška dospělosti teprve čekala. 

Zbili ho, zasypali, umřel

Štrbíkovi neměli ke komunistickému režimu důvěru již od začátku. Rodina smýšlela katolicky, Mariin otec Karel Štrbík byl dokonce členem Československé strany lidové. S nástupem komunistů k moci (25. února 1948) vyvstaly první komplikace. Během kolektivizace zemědělství došlo k umučení Mariina strýce z matčiny strany, Adolfa Kamence: „Když se rozorávaly meze a on nechtěl dát svoje pole, lehl si do brázdy před traktor. A oni ho nejdřív zmlátili a potom ho v té brázdě i zasypali. Umřel.“

Světlana – zrození a smrt

S komunistickou mocí a represí nesouhlasilo mnoho lidí – a proto vznikala různá ohniska odporu. Jedním z nich byla odbojová skupina Světlana, působící na Moravě v letech 1948–1952. Její název je odvozen od jména dcery Josefa Vávry-Staříka (zakladatel) a Aloisie Doležalové. Světlana se skládala především z bývalých partyzánů a mezi její hlavní činnost patřilo šíření ilegálních tiskovin a ukrývání lidí v tu dobu již režimem pronásledovaných. Organizace však byla od počátku sledována a později infiltrována Státní bezpečností (StB). Kvůli tomu došlo v průběhu následujících let k jejímu konečnému rozbití.

Přestřelka v Panské zahradě

Rodinná tragédie Štrbíkových začala jedním výstřelem. Dne 20. dubna 1949 došlo ve vsetínské Panské zahradě k přestřelce mezi odbojářem Jaromírem Vrbou (velitelem zlínské části Světlany) a strážmistrem SNB (a zároveň příslušníkem Státní bezpečnosti) Bohumilem Hýlem, který zde padl, přičemž ještě stačil Vrbu zasáhnout do ramene. „Vrba tady měl známé a věděl, že když půjde po Bečvě, dojde na Hrozenkov a tam se schová. Byl tam týden a potom k nám domů přišel tatínkův kamarád Jež, to si pamatuju, že s tatínkem mluvili, jestli k nám může někdo přijít. Tak přišli ještě Králík [Květoslav, Světlana Zlín], Rafajová [Irena, Světlana Zlín] a Palová [Milada, Světlana Zlín] – ti byli u nás – a potom ještě ten Vrba. Byl ženatý a s manželkou čekali druhé dítě. Chtěl jí dát vědět, že žije. A protože nemohl psát, tak jsem ten dopis pro jeho ženu napsala já,“ vzpomíná Marie Zhofová.

Jaromíra Vrbu bylo potřeba odvést k dalšímu úkrytu – do Pulčína (dnešní část obce Francova Lhota): „Protože už jsem byla doma ze školy, tatínek řekl: ,Pojď s námi, ať to není tak blbé, že jdeme dva chlapi, kdo ví, co se...‘ Tak jsem s nimi šla. Na Pulčínách jsme toho Vrbu nechali a šli jsme domů. A pak, já nevím, za týden, pro nás přijeli a vzali nás i s tatínkem,“ líčí Marie Zhofová okamžik svého a otcova zatčení, k němuž došlo 14. června 1949.

Chlapi byli z esenbáků podělaní, ale já ne

Poté, co je ve tři hodiny ráno každého zvlášť naložili do aut, putovali otec s dcerou do Vsetína a krátce nato do vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti, kde Marie čekala pět týdnů na svůj první výslech. „Víte, cela, to je taková kobka, kde jsou tři postele, jeden stoleček, dvě židle, umyvadlo, záchod a kamna. Nejhorší tam byl hlad. Každé ráno jsme dostaly [Marie sdílela celu s Miladou Badurovou, Miladou Palovou a Anežkou Slezákovou] jeden vojenský chleba – komisárek – a ten se rozřezal na čtyři díly. To bylo strašně málo. Suchý chleba a černé kafe. Tak jsme to měly jednou denně ráno a na celý den,“ říká pamětnice.

Její výslech vedl Alois Grebeníček. Že se k ní nechoval hrubě, si Marie Zhofová vysvětluje tím, že byla z vyšetřovaných žen nejmladší, a také proto, že ji vyslýchali jako jednu z posledních – ti před ní už obávanému vyšetřovateli všechno řekli a Marie jen potvrdila výpověď tím, že přiznala napsání dopisu manželce Jaromíra Vrby a jeho následný doprovod k úkrytu v Pulčíně. „Já jsem tehdy vůbec nevěděla, že jde o nějakou Světlanu. Prostě jsem to jenom udělala, když si to tatínek přál,“ říká Marie Zhofová, která ovšem, podle dostupných pramenů, měla v rámci ilegální organizace krycí jméno Markéta.

Cestou k výslechu se na chodbě potkala se svým otcem: „Já jsem mu skočila kolem krku. Já jsem se nebála těch esenbáků. My holky jsme byly odvážnější než ti chlapi, ti byli celí posraní.“

Stačili jsme si říct, že se máme rádi

Během čekání na soud musely vězeňkyně tvrdě pracovat. Od rána do večera ručně praly vězeňské prádlo, volno měly jen v neděli. Během této doby se Marie od kuchaře, který vězňům rozvážel jídlo, dozvěděla, že její otec je v nemocnici a že je to s ním zlé (oficiálně se tvrdilo, že má zánět srdeční nitroblány, ale z dostupných pramenů je patrné, že jej uherskohradišťští vyšetřovatelé fyzicky utýrali). Marie proto požádala Aloise Grebeníčka, aby se mohla s otcem ještě setkat: „On se mě ptal, jak vím, že je tatínek v nemocnici, a já jsem, abych neprozradila toho kuchaře, řekla, že se mi o tatínkovi zdají zlé sny a že cítím, že mne potřebuje. Tak on mi tu návštěvu dovolil. Jedno odpoledne brzy nato mne takový estébák, hnusný a škaredý, odvedl do nemocnice. Tatínek už ležel na posteli, ale ještě jsme si stihli říct, že se máme rádi.“ Tehdy pamětnice viděla svého otce naposledy.

Chceme vyšší tresty!

U soudu, který proběhl 16. září 1949 v gottwaldovském kině Moskva, padl jeden rozsudek smrti – pro Jaromíra Vrbu, kterého StB zatkla při fingovaném přechodu státní hranice. Zbytek odsouzených dostal tresty v rozpětí od deseti do pětadvaceti let. Marie Zhofová odcházela od soudu s dvanácti lety trestu odnětí svobody a ztrátou veškerého majetku ve prospěch státu. Přelíčení provázely výkřiky z hlediště: „Byl to veřejný proces, na který dostali vstupenku ti nejlepší úderníci – za odměnu. Ozývalo se tam: ,Vyšší tresty, chceme vyšší tresty!‘ A celé to byla fraška. Já jsem tam řekla, že jsem na Státní bezpečnosti takhle nevypovídala, ale ten od soudu na mě křičel, že co si dovoluju zpochybňovat a obviňovat Státní bezpečnost z toho, že falšuje výpovědi. Tak jsme všichni mlčeli a nic neříkali. Přežili jsme to jenom díky tomu, že jsme si mysleli, že ten režim brzy padne, že to takhle nemůže vydržet.“

Po návratu ze soudní síně do věznice v Uherském Hradišti pamětnici zastihla zpráva, že její otec v nemocnici zemřel.

Štrbičko, běž sa vychcať!

Následujících dva a půl roku prožila Marie za mřížemi vězení v Uherském Hradišti. Zprvu ji zaměstnali v prádelně, později byly vězeňkyně převáženy za prací na Velehrad, kde bylo velké jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Když jsme tam přišly, byly jsme strašně slabé. Měly jsme vybírat brambory, ale vysílením jsme padaly do brázd. Ti lidé tam, když to viděli, nadávali bachařům, že co s námi dělají. Tak potom ten správce, ten živočichář, říkal: ,Musíme jim dát najíst.‘ A tak jsme každý den dostávaly krajíc chleba namazaný sádlem, až jsme se trochu vykrmily,“ říká Marie Zhofová.

Během této doby se také setkala se svojí maminkou: „Byl tam jeden starý bachař, nevím, jak se jmenoval, ale říkali mu táta Gajda, Rus. Přišel za mnou a říká: ,Štrbičko, běž sa vychcať, máš tam mamku!‘ A tak jsme se s maminkou objímaly na záchodě. Když byla úřední návštěva, lidi se nesměli objímat, ale tohle bylo načerno. Byly jsme spolu tak deset minut.“

Potkani v mléce utonulí

Na jaře roku 1952 byla Marie Zhofová přeložena do Tuněchod (pod správou věznice v Pardubicích), kde spolu s dalšími vězeňkyněmi pracovala v cihelně. Šlo o namáhavou až likvidační dřinu, kterou ženy zvládaly jen v nejkrajnější obtíži. „A po šichtě se ještě muselo na brigády, třeba skládat uhlí,“ dodává pamětnice, jejíž další cesta vedla do ženské věznice v Pardubicích. Tady byla práce lehčí, odsouzené ženy šily pro OP Prostějov. Marie se v Pardubicích spřátelila s Jiřinou Štěpničkovou – herečkou, kterou režim v prosinci 1952 odsoudil k patnácti letům vězení.

Poslední zastávkou na cestě komunistickým vězněním byly pro Marii Zhofovou Želiezovce na Slovensku – obávaný kriminál nechvalně proslulý nedostatkem jídla, vody a hygieny a také úmornou celodenní dřinou na mnohahektarových lánech s řepou a tabákem. „Tam byl konec světa. Byly jsme tam v takové boudě, kde se dřív chovaly ovce. Nebyla tam voda. To je nejhorší – a v létě! Tam se není čeho napít, v čem umýt. Nic. Tam je konec,“ vzpomíná Marie Zhofová, která se díky známosti nechala přeložit na práci do kuchyně, a dodává k tomu: „Ale tam bylo ještě větší peklo. Tam se muselo ve tři hodiny vstávat a topit v kotli, to bylo stokrát horší než někde v řepě. Byla tam nádoba, do které se dávalo mléko, a v ní bylo strašných potkanů. Taková velká potkaniska, to bylo hrozné! Utopená v té kádi.“

Marie Zhofová byla z Želiezovců propuštěna na amnestii. V teplácích podšitých dekou a v haleně, kterou si sama ušila z vězeňského prostěradla. Protože neměla prostředky, aby si zajistila příplatek na rychlíkový spoj, putovala domů více než čtyřiadvacet hodin lokálními vlaky. Psal se 15. srpen 1955.

S manželem nás pojily stejné osudy

Pro mladou ženu, která prošla politickým kriminálem, nebylo snadné sehnat zaměstnání. Marie asi dva měsíce pracovala v lese jako pomocná dělnice, ale pak se na ni usmálo štěstí: „Ujal se mne doktor Vácha. On byl za války v koncentráku a říkal, že bere všechny, co prošli kriminálem, že on to dobře zná. Nastoupila jsem k němu do Slavičína jako dětská terénní sestra a tam jsem pracovala až do svatby.“

Pamětnice se v roce 1957 provdala za Bohumila Zhofa – muže s podobným osudem, který prošel peklem vyšetřovací vazby v Uherském Hradišti. Věznitelé tu na něm předváděli veřejnosti nový mučicí vynález vyšetřovatele Ludvíka Hlavačky – elektrické boty.

Zhofovi přivedli na svět a vychovali dvě dcery, Magdalenu a Jitku. Po celý život v totalitní éře se nevzdali své víry, ke které se i přes prožitou hrůzu otevřeně hlásili. Plné rehabilitace a uznání působení ve třetím odboji se dočkali až po sametové revoluci. Marie Zhofová žila v roce 2022 v obci Hovězí na Valašsku v domě, který společně s Bohumilem postavili.