The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Zichová (* 1939)

• was born in Semonice in 1939

• in 1945 personal experience with Germans, French and Russians

• in 1954, she joined the municipal school to study in Děčín, influenced by evangelical teachers

• between the years 1955 and 1957 experiences connected to collectivization, establishment of collective farms, change of relations, gulag

• university studies and repeated expulsions from studies in 1960

• work in a school canteen

Jarmila Zichová, za svobodna Gabrielová, se narodila na statku v Semonicích č. p. 25. Oba rodiče pocházeli ze selského rodu. Dědeček František Gabriel byl ředitelem záložny v Jaroměři, členem agrární strany a předsedou Obecního úřadu v Semonicích. Pro svou pověst odborníka dostal nabídku od ministerstva zemědělství, kterou však odmítl z vnitřního přesvědčení. Tatínek jako evangelík a písmák chodil do kostela zapisovat kázání, která pak zanášel do kronik. Psal kroniky pro Českobratrskou církev evangelickou v Semonicích, ale i místním hasičům a sportovnímu spolku. Celá rodina trávila většinu času tvrdou prací na statku a přilehlých pozemcích o rozloze třiadvacet hektarů, kde chovali dobytek a pěstovali veškeré obiloviny včetně cukrové řepy, kterou dodávali do smiřického cukrovaru. I přesto, že statek s pozemky vyžadoval tvrdou práci, jako evangelíci v neděli nepracovali. „Naši vždycky trvali na tom, že neděle se světila, to jsme nepracovali nikde, i když ta práce potřebná byla a práce bylo moc, ale pokud by si tu neděli nedopřáli, tak by si neodpočinuli za celý ten čas,“ popisuje Jarmila.

Válečná setkání s Němci, Francouzi a Rusy

Koncem války přes jejich pozemky prošli němečtí, francouzští a ruští vojáci. Jarmila vzpomíná, jak se na statku objevila nejen německá nákladní auta, ale i letadla. „Najednou to tam přistálo, my jsme nevěděli, prostě jenom dostala vesnice pokyn, aby muži nastoupili, a pokud tam byly nějaké nerovnosti kvůli přistávání letadel, tak to museli všechno vyrovnat, aby tam byla rovná plocha.“ Při následném ústupu Němců čelily Semonice požárům, které po sobě Němci zanechali. „Dědeček uměl dobře německy, a když přijela německá nákladní auta a vojáci se utábořili v jejich sadu za stodolou, zašel za nimi a řekl jim, ať toho nechají, že se blíží Rusové od Náchoda, a ať se snaží zabezpečit sami. Němci začali likvidovat veškeré zásoby včetně kabelů i zásob pohonných hmot, aby si odlehčili, a dali se na pochod. Po nich tam hořely velké požáry.“

Po rychlém odchodu Němců dorazili na jejich pozemky ruští vojáci. „Rusové, to byla taková kasta lidí, kteří neměli žádné vzdělání, na žádné úrovni se to nepohybovalo. Se spoustou běžných věcí, které tu byly zažité, se setkávali poprvé. Šlo jim hlavně o hodinky, to pro ně byl úžasný zážitek. Když někde získali třeba i budík, když se rozezvonil, tak do něj stříleli samopalem, protože nevěděli, co se děje, jestli to nevybuchne nebo jestli je to nezastřelí,“ vysvětluje pamětnice. Během té doby se u nich objevili i Francouzi s dobytkem. „Zabili krávu v našem sadu a v naší kuchyni vařili ve velkých hrncích maso.“ Z těchto setkání měla rodina rozporuplné pocity strachu, radosti i rozčarování.

Vliv evangelických učitelů a nástup komunismu

Po konci války Jarmila nastoupila do měšťanky, kde ji ovlivnili evangeličtí pedagogové Jaroslav Zeman a farář Bohumil Lopour se svou manželkou, která doučovala studenty i doma na faře. Studenti ze Semonic byli skvěle připravení díky individuálnímu přístupu evangelických učitelů. Jarmila Zichová neabsolvovala devátou třídu, protože byla oficiálně zrušena, a začala se sama připravovat na gymnázium. Farář Bohumil Lopour po nástupu komunistů v roce 1948 musel čelit tlaku. „Chtěli na něm, aby vzpomínal na výročí česko-sovětského přátelství, tak to musel zamontovat do svého kázání.“ V kostele pak seděli „tajní“ a dohlíželi na plnění zadaných úkolů. Nikdo ze Semonic za to však faráře Lopoura neodsuzoval.

Kolektivizace

„Jen ne Rusáky, aby nás tady neopanovali, protože tam to bylo kruté, tam ty kulaky přibíjeli na vrata.“ Tak Jarmila vzpomíná na dědečkova slova, který coby legionář v Rusku osobně zažil zacházení s kulaky. I v Semonicích se s příchodem komunistů změnily vzájemné vztahy mezi místním dělnictvem a soukromníky. „Začala vystupovat ta dělnická parta lidí, začali více závidět těm, kteří měli větší statek, dávali to hodně najevo a začali se povyšovat, protože cítili, že budou více podporováni režimem.“ Všechno směřovalo ke kolektivizaci, včetně nátlaku a přesvědčování, které v Semonicích probíhaly nejen na obecním úřadě, ale i doma. „Pak chodili po vesnici, měli vápno a štětky a psali lidem po vratech, po plotech: ‚JZD bez kulaků, kulaky vystěhovat!‘“ 

Problematika prvních JZD, kdy chyběly pracovní síly, mechanizace i odborníci, způsobila, že se nikdo v Semonicích do založení družstva nehrnul. JZD v Semonicích bylo založeno až v roce 1957. Předsedou se stal malý zemědělec, pan Mrštil, který to přijal pod podmínkou, „že to vezme, pokud nevystěhují jediného kulaka z vesnice“. Rodině Gabrielových vystěhování stále hrozilo. „Byli jsme vypsaní na okresním výboru v Jaroměři na tabuli, nás pět větších zemědělců, tzv. kulaků, tak jsme mohli očekávat, že nás vystěhují. Měla jsem s tím jako holka velkou starost, ani v noci jsem nemohla spát, chodila jsem do měšťanky a nebyla jsem ani vyspalá. Říkala jsem si, kam se podějeme, hrůza z toho byla,“ popisuje vypjaté chvíle pamětnice. Pan Mrštil jim tak svým přístupem zachránil nejen pozemky, ale především domov.

Po vyčerpávající práci na statku, ale i vlivem vzrůstajícího tlaku ze strany funkcionářů ONV nakonec rodiče do JZD vstoupili. Kolektivizace paradoxně utužila vztahy v Semonicích, velcí zemědělci si vzájemně pomáhali při dodávkách a drželi se tak společně nad hladinou. Nerozlišovalo se, kdo je katolík a kdo evangelík, všichni byli na jedné lodi. Pro rodiče znamenal vstup do JZD méně starostí o dodávky i daně. Jarmila vzpomíná, že otec jednou zapomněl zaplatit daně, ale nic se nestalo: „To by byl malér, který by se řešil tak, že by nás zkonfiskovali.“

Studia v Děčíně a vyloučení z vysoké školy

Po ukončení měšťanky se pamětnice v roce 1954 dostala do Děčína na Střední technickou zemědělskou školu. Na škole mohla hrát na klavír, o což stál její otec. Ale vzhledem k tomu, že byla dcerou kulaka, nastala reálná obava, že nebude moci ke studiu nastoupit. Nakonec k tomu došlo až po přímluvě vychovatele z internátu, který upozornil na její skvělé sportovní výsledky. Na studium v Děčíně Jarmila nevzpomíná ráda. „Bylo to takové německé město,“ konstatuje lakonicky. Během studia vstoupila do Československého svazu mládeže a stala se místní předsedkyní.

Odmaturovala v roce 1958 na výbornou, z obav z režimu ale nešla na vysokou školu a nastoupila na komunální odbor města Kolína. Tam si ji oblíbila kádrovačka, která Jarmilu doporučila ke studiu Vysoké škole zemědělské v Praze, aby si prohloubila odborné vzdělání. Přijímací zkoušky udělala, ale druhý den přišla depeše, ve které stálo, „že nejsem přijata ke studiu, že mě nedoporučují orgány státní moci – ONV a místní komunistická strana v Semonicích“. Rodiče proto osobně zašli na ONV pro vysvětlení a bylo jim sděleno, „že to bylo přání našeho souseda, abych nešla studovat“. Znovu se proto odvolala, byly vypracovány nové posudky a nakonec byla přijata. Pamětnice nastoupila do školy a připravovala se na první zkoušky, když byla svolána schůze ČSM. Následně jí bylo oznámeno, že je sporným případem, a byla definitivně vyloučena z vysoké školy bez možnosti odvolání.

Rodina a práce ve školní jídelně

Po neúspěšném hledání práce v Praze se vrátila domů a nastoupila na komunální odbor ve Smiřicích, kde se seznámila s manželem Miloslavem Zichem. Z manželství vzešla dcera Jarmila, se kterou pamětnice zůstala šest let na mateřské dovolené v Novém Plese, kam se nastěhovali k manželovým rodičům. Manželství s pozdějším krajským školním inspektorem jí pomohlo od její minulosti. Po mateřské nastoupila jako vedoucí školní jídelny, kde strávila následujících šestadvacet let. Musela si dodělat učňák v oboru a na pracovní kolektiv vzpomíná dobře.

Následky tvrdé práce, rok 1989 a odškodnění

Tvrdá práce na statku i v JZD poznamenala oba rodiče, maminka měla artrózu všech kloubů a tatínek křečové žíly a embolii. Tatínek našel odreagování od tlaku režimu v psaní kronik, na rozdíl od maminky, která neměla žádný duchovní únik a ke stáru začala trpět stařeckou demencí. Sestra vystudovala učňovskou školu v Broumově, kde získala revmatismus do celého těla z tvrdé venkovní práce během školního roku.

Po roce 1989 rodinné polnosti zůstaly družstvu, z čehož rodina dostávala nájem. Toto řešení všichni uvítali s ohledem na zdraví rodičů i velikost pozemků. Odškodnění za to, že jako věřící nemohla studovat, Jarmila Zichová od státu nedostala. Neuspěla ani s odvoláním k tehdejšímu ombudsmanovi Otakaru Motejlovi.