The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Žídková (* 1933)

• narozena jako Franková 4. dubna 1933 ve Svinově

• pamětnice konce 2. světové války a bombardování v Ostravě-Vítkovicích

• pomáhala rozšiřovat náboženskou samizdatovou literaturu

• po maturitě absolvovala pedagogickou školu v Brně

• bratr Miloslav Frank byl politický vězeň a tajný salesiánský kněz

• roku 1958 ji z politických důvodů vyhodili z místa učitelky základní školy

• pracovala jako dělnice a později úřednice ve Vítkovických železárnách

• vzala si bývalého politického vězně Lea Žídka

• od roku 1968 až do důchodu učila v hudební škole v Ostravě-Vítkovicích

• v roce 2021 žila v Ostravě-Svinově

Komunistický režim Marii Žídkové zavřel bratra i budoucího muže. Jí samotné zakázal učit děti. „Nejvíce mi vadilo, že jsme se nemohli svobodně rozvíjet a růst. Nemohli jsme ani chodit do kostela, kam jsme chtěli. Nevycházela skoro žádná literatura, nesměly být přednášky, které nás zajímaly. Kdyby komunisté jednali důsledně podle toho, co hlásali, byl by to ideál, ráj na zemi. Ale tak to nebylo. Byla to lež,“ tvrdí pamětnice.

Se svými blízkými věděla, jaké nespravedlnosti se dějí, kolik nevinných lidí je ve věznicích a lágrech, jak je tam mlátí. „A to jsme zdaleka nevěděli všechno. Proto jsme byli proti komunistům. Nic jsme ale nebourali, nezapalovali. Byli jsme vnitřně proti a reagovali jsme tak, že jsme dělali co nejvíce dobra,“ vysvětluje Marie Žídková svůj postoj k totalitě.

Žila mezi Sudety a protektorátem

Marie Žídková, za svobodna Franková, se narodila 4. dubna 1933 ve Svinově, pozdější městské části Ostravy. Otec František byl vyučený pekař, matka Alžběta učila v mateřské škole. Oba byli věřící římští katolíci. Marie měla o devět let staršího bratra Miloslava, který se narodil v Bánovcích nad Bebravou na Slovensku, kam rodiče odešli ve dvacátých letech kvůli práci. „V Ostravě otec tenkrát nemohl sehnat místo, na Slovensku měl svou pekárnu. Maminka si udělala státní zkoušku ze slovenštiny a učila ve vesnické základní škole,“ vypráví Marie Žídková.

Ve třicátých letech se rodina přistěhovala zpátky na Ostravsko, do rodinného domu matčina bratra Rudolfa Bobka ve Svinově. Po mnichovské krizi na podzim roku 1938 byla obec připojena k Německu. „Pamatuji si na příjezd německých vojáků. Hodně jich bylo na motorkách. Všichni doma brečeli. Pak se rázem všechno změnilo. Na mostě u nádraží byla hranice, všechny nápisy se přepisovaly do němčiny. Ve Svinově žilo tenkrát hodně Němců. Některé ženy vítaly německé vojáky květinami a objímaly je,“ říká pamětnice.

Její rodina však chtěla ze Sudet pryč. Sehnat kupce pro svinovskou vilu prý tehdy nebylo snadné, ale nakonec se to podařilo a rodina se stěhovala o kus dál do protektorátu Čechy a Morava. Strýc, který po těžké nemoci oslepl, koupil starý dům s několika byty v Ostravě-Vítkovicích. Šla tam s nimi bydlet i neprovdaná matčina sestra, která se o slepého bratra starala. Otec se živil jako taxikář. Živnost mu po ztrátě zraku přenechal právě Mariin strýc. I za války měl otec práce dost. „Musel jezdit pro okupanty, kteří obsadili letiště v Hrabůvce. Když s ním někdy přišel německý důstojník až k nám domů, maminka se z toho hroutila. Tatínek ale říkal, že od nich nikdy nezažil žádné protivenství,“ vypráví Marie Žídková.

Zkoušky na gymnázium trvaly za okupace tři dny

Ve Vítkovicích začala Marie chodit do školy. Po čtvrté třídě přešla na gymnázium ve Slezské Ostravě. „Za Německa to bylo tak, že kdo měl samé jedničky, mohl přestoupit na gymnázium ne z páté, ale už ze čtvrté třídy. Museli jsme ale složit přijímací zkoušky, které trvaly tři dny,“ vzpomíná. Nejtěžší pro ni byla němčina. Třetí den byl věnován tělesné zdatnosti. „Zkouška z tělocviku zabrala osm hodin. Dělali jsme všechny možné disciplíny, šplh, běh, přeskakování kozy. Němci asi chtěli mít zdravé občany. Kromě toho museli rodiče doložit všechny možné doklady,“ říká pamětnice.

S blížícím se koncem války přibývalo leteckých poplachů a náletů americké a britské armády. Letectvo útočilo hlavně na ostravský průmysl ovládaný Němci. Marii nejvíce utkvěl v paměti nálet, který prožila ve sklepě hudební školy ve Vítkovicích, kam se chodila učit hrát na housle. „Sebrali jsme nástroje a fičeli do sklepa. Za chvíli se ozval strašlivý rachot. Byli jsme přesvědčeni, že spadla celá budova a že jsme zasypáni. Budova vydržela, jen všechna okna byla rozbitá. Bomby dopadly kousek od školy. Jeden dům byl úplně zbořený,“ vypráví. Vzpomíná si, že jeden z krytů pro zaměstnance železáren dostal přímý zásah a zemřelo tam hodně lidí.

Ostravu osvobodila Rudá armáda 30. dubna 1945. „Jásali jsme, ale pamatuji si, že jsme měli hrozný strach z Rusů, protože se říkalo, že jdou po děvčatech. Slyšeli jsme o případech znásilnění. Vzpomínám si také, že jsem viděla na Zengrově ulici dva mrtvé sovětské vojáky, které dlouho nikdo neodklízel,“ říká Marie Žídková.

Bratrův odchod k salesiánům jsem obrečela

Po válce patřila Mariina rodina k lidem, kteří nevěřili komunistům. Komunistická strana Československa ovládla po puči v únoru 1948 na čtyřicet let moc ve státě. V prvé řadě začala po sovětském vzoru likvidovat politické odpůrce. „Těžce jsme prožívali politické procesy. Některé naše známé zavřeli. Také tatínek jedné spolužačky byl ve vězení,“ říká Marie.

A ve vězení skončil v roce 1957 i její bratr Miloslav Frank, který v osmnácti letech vstoupil k salesiánům. Také jeho vzpomínky zdokumentovala Paměť národa. „Měla jsem bratra moc ráda. Jeho odchod jsem oplakala, protože salesiáni tenkrát nenavštěvovali své rodiny,“ říká. Bratr se nejprve vyučil automechanikem. U salesiánů se pak dál vzdělával až k tajnému vysvěcení na kněze. Toho se ale dočkal až v roce 1968. Když komunistická vláda provedla v dubnu 1950 násilnou akci K, během které zlikvidovala všechny mužské kláštery a řády, mohl ještě dokončit středoškolské studium. Jeho představené internovali. Po maturitě komunisté poslali Miloslava a jeho spolužáky zpátky k rodinám. Někteří bydleli u Franků ve Vítkovicích.

Miloslav se tehdy přihlásil na vysokou školu báňskou. Marie začala opisovat, hlavně pro potřeby salesiánů, různé náboženské texty, které se v totalitní cenzuře nemohly tisknout. Velký prostor v jejím životě zabírala hudba. Jako nadaná houslistka dostala asi dva nebo tři roky před maturitou pozvání hrát s ostravskou filharmonií, se kterou pravidelně vystupovala. Po maturitě se dostala na pedagogickou fakultu do Brna, obor hudební výchova a ruština. Zpívala ve sboru moravských učitelek. „Studium nám zkrátili na tři roky s odůvodněním, že republika nás už teď hned potřebuje. Vůbec se nám to nelíbilo, ale nemohli jsme nic dělat.“

Křehká učitelka v železárnách s knihou veršů v ruce

Nastoupila jako učitelka na základní škole v Ostravě-Svinově. Líbilo se jí tam, avšak po čtyřech letech dostala výpověď s odůvodněním, že neskýtá záruky řádného plnění výchovné funkce. Neprošla čistkou učitelského stavu v roce 1958. „Z Ostravska tenkrát vyhodili více než padesát učitelů. Museli jsme vyplnit dotazník, kde se nás ptali také na to, jak jsme se vyrovnali s náboženskou otázkou. Byla to dost divná otázka a já na ni odpověděla jen ‚ano‘.“ Kádrovým sítem neprošla kvůli náboženství, ale hlavně kvůli tomu, že jejího bratra v roce 1957 potrestal soud vězením za podvracení republiky. Měl se toho dopustit tím, že byl ve styku s internovanými salesiány a rozšiřoval náboženské texty.

I Marii tenkrát sledovali a vyslýchali estébáci. Marně se ucházela o práci ve školství. Těsně před vypršením výpovědní lhůty, po které musela někam nastoupit, protože jinak by jí hrozilo stíhání za příživnictví, si našla místo ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. „Dělala jsem v provozu, do kterého najížděly ještě horké, čerstvě rozválcované plechy. Za jízdy jsem je popisovala příslušnými čísly,“ vypráví. Kromě barvy a montérek nafasovala speciální pantofle s tlustou podrážkou, které se jí za čtrnáct dnů propálily. „Jednou se mi jeden dřevák vyzul a šlápla jsem v ponožce na horký plech. Hodně to bolelo. Byla jsem pak týden na nemocenské. Zvykla jsem si na třísměnný provoz, špinavé prostředí a horko, ale ubíjelo mě, jak se tam mluvilo,“ říká pamětnice.

Marie se ale nenechala drsným prostředím mezi samými muži převálcovat. I tam uplatnila své pedagogické vlohy. „Když zrovna nenajížděly plechy, tak se tam jen sedělo a pitomě tlachalo. Začala jsem tam nosit knížky, ze kterých jsme si ve volných chvílích četli. Nejprve to byly humorné povídky, pak i poezie,“ vzpomíná. O prázdninách jezdívala s partou mladých lidí, hlavně středoškoláků, na výpravy do slovenských hor. Vodila je na horské vrcholy, zároveň je vedla ke křesťanství.

Komu nejde pomoci, za toho se aspoň modlíme

Asi po dvou letech práce v provozu tehdejšího závodu 2 jí vedení železáren nabídlo místo v kanceláři. Pak ještě pracovala v podniku v Ostravě-Porubě, který obsluhoval jeden z prvních počítačů sovětské výroby dovezených do Československa. V roce 1968, kdy část nejmocnějších komunistů v Československu prosadila zásadní demokratizační reformy, se mohla vrátit do školství. Nastoupila jako kantorka do hudební školy ve Vítkovicích, kde mimo jiné připravovala děti na konzervatoř. Mohla tam zůstat po invazi vojsk Varšavské smlouvy i během následné normalizace.

Ještě předtím, v roce 1966, se provdala. Její muž Leo Žídek, jehož vzpomínky jsou také zdokumentovány na webu Paměti národa, dostal osm let vězení za pokus o útěk do západního Německa. Z politických důvodů nebyl připuštěn k maturitě, a tak se rozhodl utéct. Na Západě chtěl hlavně studovat. Padl však do léčky estébáků. Většinu trestu si odpykal v uranových dolech. Marii a Leovi se narodily tři děti. Postavili si dům v Ostravě-Svinově. Jejich chata v beskydských Malenovicích patřila mezi salesiánské chaloupky, kde se za komunistů konala ilegální setkání dětí a mládeže. Marie Žídková má své životní krédo, kterého se drží: „Žít dobře. Dělat dobro. Být spokojený s tím, co mám. Pokud to jde, napravovat špatné věci. Modlit se za ty, kterým nedokážeme pomoci.“