Liselotte Židová

„Tatínek dostal povolávací rozkaz do Terezína v září roku 1944. Já jsem právě vycházela školu a pracovní úřad mně dal na vybranou. Jezdit pracovat do Vsetína do zbrojovky, což bylo nepředstavitelné, nebo se jít učit pánskou krejčovou. Do toho se mi taky nechtělo. Ale bylo to v místě a bylo to v podstatě menší zlo, takže jsem se ten rok naučila šít pánské kalhoty. K něčemu to tedy bylo dobré. A ten tatínek odjel, to byly nejkrušnější doby. Já mám ještě celý ten takový svazek naší korespondence. Třicet slov a každé slovo označené číslem. Někdy se to nedělalo a prošlo to, jindy to neprošlo. Teď povolovací známky na posílání balíků a tak dál. Potom kolem Vánoc byl táta odtransportován do Terezína, ale vždycky jsme mu mohli nějaký malý balík poslat. Ale potom ke konci války jsme od něj už nedostávali žádné zprávy, když se ta fronta blížila ze všech stran, jsme samozřejmě trnuli, co a jak. Ale my jsme měli s tatínkem smluveno, že každý večer, pokud bude jasná obloha, se díváme v šest hodin na Velký vůz a vzpomínáme na sebe. (...) Patnáctého května se vrátil z Terezína z větší části pěšky, protože vlaky nejezdily nebo jezdily nepravidelně… Dodneška si naprosto živě vzpomínám, jak jsem 15. května roku 1945 šla k obědu od toho krejčího, u kterého jsem pracovala, a potkala jsem nějakého z těch milicionářů, kteří tam tehdy ze sebe dělali důležité. A ten kluk na mě najednou zavolal: ,Ty, utíkej domů. Táta ti jde domů.‘ No, tak já jsem vzala nohy na ramena. A přicházela jsem tam dolů k chalupě. A viděla jsem, jak tatínek se ztěžka hrne do kopce. To byla jedna z nejšťastnějších chvil. Vrátil se z Terezína z větší části pěšky, protože vlaky nejezdily nebo jezdily nepravidelně. Měl čtyřicet pět kilo.“

„Narodila jsem se roku 1930 do německo-židovské rodiny Lipschitzů. Bydleli jsme v obci Leskovec nad Moravicí, bývalý název Spachendorf, odkud pocházeli moji rodiče. Můj tatínek se narodil 1897, maminka 1905. Rodiče se znali už jako děti, vlastně v té vesnici spolu vyrůstali. Zajímavé je snad to, že rodina Lipschitzů byla jediná židovská rodina v té vesnici. A jak jsem se později dozvěděla, pocházel můj dědeček Lipschitz ze Skočova. A moje babička Albertine, ta pocházela právě z toho Leskovce. Její svobodné jméno bylo Schlesinger. Jinak to byla čistě německá vesnice. “

„A první, co bylo, tak v červnu, čili asi za měsíc, se Arthur Lipschitz s Bohumilem Trubačem sbalili a jeli do Rázové za naší německou babičkou, Czesch Omou. Tehdy už to nějak probleskovalo, že se počítá s tím odsunem. Jo, ,odsun‘, to bylo takový nejšetrnější pojmenování a ani to, já nevím, nevzbuzovalo tu hrůzu, která pak následovala. A tak oni tam jeli a snažili se nějakým způsobem tu situaci zvládnout. Tím, že se obstarávala různá potvrzení, jak se Czesch Oma chovala, jak pomáhala, jak byla protinacisticky zaměřená. Snažili se o to i u té Tante Ema, která byla taky naladěná protinacisticky; její muž byl u wehrmachtu, stejné to bylo i u další tety. Bála se o něj, takže to nemohla schvalovat, že... Nakonec to ale u těch tet vzdali a chtěli jenom aspoň tu Czesch Oma od toho odsunu zachránit. Prostě nešlo to z toho důvodu, že hlavní argument ze strany těch orgánů, které o tom rozhodovaly, bylo: ,Cože, vy jako Žid, který přišel z koncentračního tábora, se zastáváte Němců?‘ A to byl hlavní argument, proti kterému vlastně obyčejný člověk byl bezmocný. A tatínek neměl žádné další kontakty nebo možnosti někde prostě ještě výš intervenovat.“

„V osmatřicátém roce se tatínek rozhodl, že má tak horkou půdu pod nohama, právě kvůli svému židovskému původu, že musíme pryč. Na tu dobu si vzpomínám. V té době, jak se o tom rozhodovalo, jsem cítila, že něco není v pořádku. Jo, tak člověk třeba vyslechne nějaký hovor těch dospělých, má takový pocit jakýsi nejistoty oproti tomu dřívějšku, kdy vlastně se všemi lidmi bylo možné vyjít. Vzpomínám si, že už několik dní před mobilizací jsme balili, pak přistavili nákladní auto a teď se prostě nosily dolů věci, kufry, bedny, nábytek. A nálada se vystupňovala tak, že jsme to nemohli ani všechno naložit. Najednou jsme nasedli a odjížděli. A já si pamatuju, že před tím nákladním autem bylo takové srocení lidí, kteří nevímco vykřikovali, ale při tom hrozili pěstmi. Šla z toho hrůza. Rozhodně to nebylo mávání na rozloučenou. Třetího října večer byl ten odjezd. My jsme jeli do Berouna, tam vyložili ti vojáci na náměstí ten nábytek a ty další věci a že nás tam nechají přespat. Jeli jsme do Olomouce. Tady jsme pobývali v nějakým podnájmu, asi tři týdny. A chodila jsem tady i do školy. To bylo vždycky, když jsme někam přijeli, tak hned jsem musela jít do školy. Ale tady to byla ještě německá škola. My jsme pak jeli do Frenštátu... Odtud do Trojanovic, což je rozsáhlá podhorská vesnice, kam byla provdaná sestra mé maminky. A ta měla za muže Čecha. To bylo tehdy docela jaksi běžné… nikdo se nad tím jaksi nepozastavoval. Tak my jsme tam jeli jako do takového útočiště. Já jsem v Trojanovicích začala chodit do české školy. Do té doby jsem chodila do německé školy. Ani rodiče, ani já jsme neuměli slovo česky a maminka neuměla slovo česky taky.“

„Vy jste jistě slyšel o přehradě Slezská Harta. Takže tam je všechno pod vodou. I ten Leskovec. Půlka toho Leskovce, část té Rázové, část Dlouhé stráně, kde byli ti příbuzní. A já to vnímám jako takové symbolické, že ta voda to všechno pohřbila, přikryla ty nedostatky, to zlo, které tam bylo. Na fotografii je to romantika a je to krásný; svítí měsíc, nádhera, nad tím se tyčí Roudno, což je kopec sopečného původu. A já pod tou hladinou vidím všechno, jak to bylo.“