Bohdan Zilynskyj

„Ale mně nejvíc utkvěl v paměti ten přechod hranice, protože to bylo tak něco překvapujícího a nedůstojného v tom Čopu na sovětské straně hranice, kde všechny vyhnali z vlaků a zavřeli je teda do tý nádražní budovy, odkud ani nebylo možný se třeba někam napít nebo takhle. A asi dvě hodiny se tam konala prohlídka zavazadel, tedy lidí, kteří jeli na tu Ukrajinu nebo i dál, prostě jestli si nevezou něco, co se nesmí. Což ale byla podle mě libovůle těch celníků, jestli něco prohlásili za nežádoucí a zabavili. Bylo to zkrátka takový seznámení s podivnou tváří jako toho sovětského světa. My jsme o něm samozřejmě do té doby nic moc nevěděli podrobného. A najednou teda takovýhle přivítání na té jejich straně hranice. To mě strašně silně ulpělo a potom, no, povýšený chování některých těch činitelů, prostě i náčelník stanice, to už byla obrovská šajba, která prostě rozhodovala.“

„V každém případě, tuším, druhý nebo třetí den po příjezdu přišel ten 21. srpen. Takže já jsem ho zažil v Kyjevě, kde se zdánlivě nic nedělo, že jo, to tak společnost tamní to jakoby vzala na vědomí. Fakt je, že ten den vyšly strašně opožděně noviny, protože já jsem při každém výjezdu do zahraničí se zajímal o nějaký místní noviny, takže i na 21. srpna vyšly, vyšly o několik hodin později, než to stačily připravit v adekvátní podobě. Ale co bylo zajímavý, my jsme se pak v dalších dnech setkali s řadou těch ukrajinských intelektuálů, kteří s tím nesouhlasili a kteří prostě v tom viděli i zmar vlastních nadějí, který s tím spojovali.“

„Dne 21. srpna 1968 jsem byl s otcem v Kyjevě. Vlastně to byla moje druhá návštěva Ukrajiny. Byl jsem rok předtím na Podkarpatí, dokonce ve vesnickém prostředí. Do Kyjeva jsme přijeli asi dva dny předtím [před 21. srpnem 1968 – pozn. autor]a samozřejmě ten úder byl citelný.“

„Můj děda z východní Ukrajiny, který byl takových levicových, ale nekomunistických názorů, prostě socialista ukrajinského samostatného směru, jak se říkalo, utekl nikoliv s první vlnou ukrajinské emigrace v letech 1919 nebo 1920, ale utekl, když byl zatčen, a podařilo se mu utéct někdy v roce 1922 přes Polsko do Československa. Čili on se od té doby domů nikdy nepodíval.“

„Já jsem se dostal prakticky od konce roku 1989 k aktivitám té poměrně chudičké nebo slabé ukrajinské minority v Praze, protože my jsme s jinými centry měli poměrně slabé kontakty. Založili jsme, ale takový byl přístup i jiných národnostních menšin, takzvané Občanské fórum Ukrajinců, které se pak přejmenovalo na organizace Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny v České republice.“