The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Zimmel (* 1926  †︎ 2019)

• narodil se 13. března 1926 v Rapšachu v oblasti Vitorazska

• roku 1943 odmítl narukovat do wehrmachtu

• 26. října 1943 zatčen a vězněn ve Znojmě a ve vídeňském Simmeringu

• v letech 1943–1945 vězněn v koncentračním táboře Dachau

• pracoval v továrně na opravy německých uniforem

• 29. dubna 1945 se dočkal osvobození Dachau

• po roce 1948 spolupracoval s agentem-chodcem Karlem Gruberem, který pracoval pro Central Intelligence Agency (CIA)

• pomáhal agentům-chodcům z Rakouska

• roku 1952 byli obyvatelé Rapšachu nuceně přesídleni do obce Úsilné u Českých Budějovic

• zatčen a v roce 1953 odsouzen v Českých Budějovicích na sedm let

• 1953–1960 – vězněn v Jáchymově a na Mírově

• otec sloužil za druhé světové války ve wehrmachtu, v 50. letech vězněn otec, teta i dva bratranci

• po propuštění pracoval v táborské Tapě a v památkové péči

• je veteránem druhého i třetího odboje

• zemřel v březnu 2019

Mládí na Vitorazsku

Eduard Zimmel se narodil 13. března 1926 v obci Rapšach na Vitorazsku v tehdejším Československu do zemědělské rodiny. Maminka Marie brzy zemřela na tuberkulózu a tatínek Václav se oženil podruhé. Rapšach byl vždy národnostně spornou obcí, nicméně celé západní Vitorazsko bylo dne 31. července 1920 připojeno k Československu. Mezi válkami tak obec spadala pod třeboňský okres a do obce přicházeli Češi z vnitrozemí včetně české správy.

Období druhé světové války se však pro Rapšach stalo osudným, neboť oblast Vitorazska byla dne 24. listopadu 1938 začleněna pod německou správu a obyvatelé s českou národnosti odcházeli do vnitrozemí. Ti, kteří v obci zůstali, se museli přihlásit k německé národnosti. Tím se však na ně vztahovaly všechny povinnosti vyplývající z přináležení k německé národnosti, včetně služby ve wehrmachtu. Do německé armády musel narukovat také Eduardův tatínek. Rodina Zimmelových sice měla rakouské předky a tatínek Václav podepsal dokument o přináležení k německé národnosti, ale Zimmelovi se údajně hlásili k Čechům: „[Tatínek] měl kapelu, hrál a někdo na něj přišel, že hraje české písničky. Otec mu ji vystřihl, tak musel k moři [do Polska do wehrmachtu]. Doma měl dva dělníky a učedníka a musel to nechat, aby mohl tam. (...) A když jsme šli k asentu,[1] byli jsme seřazení, stoupl (někdo z nacistické správy – pozn. autor) si ke mně a říkal: ,Co budeš? Němec?‘ Já jsem říkal: ,Jo, budu Němec.‘ Takhle jsem mu to řekl a tadyhle jsem se hlásil jako Čech.“

Eduard vzpomíná, že obec Rapšach byla spíše česká, ve vesnici se mluvilo česky a nikoli německy. On sám uměl prý německy jen „napůl“. Ovšem celkově prý byli obyvatelé vesnice ponejvíce apolitičtí – věnovali se zemědělství a neměli zájem o politiku. Ještě než stačila nacistická správa přinést národnostní rozpory, absolvoval Eduard obecnou školu a poté se vyučil krejčím.

Nechuť nastoupit do wehrmachtu

Eduard byl jako mladší ročník povolán do wehrmachtu až v roce 1943: „Pak jsem musel taky narukovat a já jsem nenarukoval, já jsem se hlásil jako Čech. Se dvěma kamarády, kteří ještě byli se mnou, jsme se hlásili jako Češi. Tak nám to neuznali a zavřeli nás.“

V Rapšachu samozřejmě byli obyvatelé, kteří se přihlásili do německé armády – ve frontových bojích prý padli hned tři Eduardovi sousedi. Celkem tři lidé z celé obce odmítli sloužit v německé armádě – „šlo o Karla Nováků, Josefa Brücknerů a Eduarda Zimmela“.  

Ve Znojmě a vídeňském Simmeringu

Eduardovi ještě nebylo ani osmnáct let, když byl za odmítnutí vstoupit do armády zatčen a uvězněn ve Znojmě. Poté se dostal na výslechy do vídeňského Simmeringu. Týkaly se prý zejména toho, kdo jej navedl, že se hlásil k Čechům.

 „To je jako Pankrác, tam seženou lidi z věznic a pak je rozesílají do táborů. (...) Když jsem byl ve Vídni zavřený, tak v lágru na nás normálně padaly štěnice. To byly dřevené baráky a nás žraly vši.“

Koncentrační tábor Dachau

Eduard poté putoval do koncentračního tábora v Dachau, ovšem i zde mu byl nabízen vstup do německé armády. Pod náporem zkušeností z koncentračního táboru byl zkoušen, zda vstoupí, nebo nevstoupí: „Já jsem se rozmýšlel, jestli mám, nemám, a pak jsem říkal: ,Mám zahynout tam nebo tady?‘ Tak jsem to nepodepsal. Co byli kamarádi z naší vsi, co [nejprve] nepodepsali, tak to [v koncentračním táboře] podepsal Ludvík Brücknerů a zpátky přišel jako západní voják.“

Vězni byli umístěni do dřevěného bloku, než byli rozděleni na práce. V jedné místnosti se spalo a ve druhé se sedělo. Eduard byl poté zařazen do továrny na sešívání německých vojenských uniforem. Pracoval na směny: „Potom jsem se dostal do krejčoviny, tak jsem tam šil. Šlo to na běžících pásech, bedna kousek odešla a člověk musel kus udělat, aby mohl další. To bylo co dělat. (...) Když to popraskalo,[2] tak to koukali rozbít.“

V Dachau zůstal až do osvobození: „Jak začaly pochody vězňů, tak nás taky vzali, že půjdeme na pochod. Byl jsem se Zapletalem a koukám, že má moje ponožky na nohou. Já jsem byl jako Němec mezi těmi, co šli. Tak oni na něj, aby ponožky sundal, a on se sebral a šel k Němcům. Potom už nás nemohli vyvézt ven, protože létali hloubkaři a byly nálety, tak nás zahnali zpátky do baráku.“

Dne 29. dubna 1945 přišli do koncentračního tábora Dachau američtí vojáci. Eduard vzpomíná, jak Američané postříleli německou posádku. Poté se sám dostal domů: „Jeli jsme každý na vlastní pěst. Domů pěšky a na Rapšachu Němce hlídali. Ti by mě odpráskli. Byli tam i chlapi, co byli na vojně a doma je zastřelili. Byli doma.“

Tatínek v období druhé světové války sloužil ve wehrmachtu v Polsku a poté ve Vídni. Z Vídně však dezertoval a utekl domů. Měl za to dostat trest smrti, ale bylo mu místo toho nabídnuto, aby šel jako voják wehrmachtu bojovat do přední frontové linie.  Nakonec se dočkal osvobození v Praze-Kbelích, kde ho převzal národní výboru. Po válce byl převezen do Rapšachu.

Spolupráce s agentem-chodcem[3]

Jedním z nejlepších Eduardových kamarádů z rodné vesnice byl Karel Gruber (1927–1954), syn z rapšašské zemědělské rodiny. V době nacistického režimu se jeho rodina přihlásila k německé národnosti a v roce 1944 byl Karel povolán k SS. Sloužil ve Spreenhagenu jihovýchodně od Berlína a poté odjel do Poznaně, kde měl bojovat proti Rudé armádě. Z nacistické armády však sběhl, byl zajat Rudou armádou a po krátké práci na budování zákopů sloužil od března 1945 v 1. československém armádním sboru. Zajímavý je však i jeho poválečný osud. Již v červnu 1945 byl coby voják SS zatčen, předán do sovětského zajetí a putoval do Sovětského svazu. Eduard vzpomíná, že v té době Karel Gruber pracoval na dráze. Do prosince 1949 musel povinně sloužit v pracovních táborech v oblasti Penza-Kujbyšev a v Kursku a po propuštění mohl odjet do Československa. Do své rodné oblasti se však již nikdy „legálně“ nevrátil. Odjel za tetou do rakouského Alt-Nagelbergu a začal přecházet hranici do Československa. Nejprve za účelem soukromých návštěv a známých, poté jako agent-chodec.

S Karlem Gruberem se Eduard dobře znal: „On přišel ze zajetí a já jsem přišel z koncentráku. Tak jsme spolu kamarádili, jezdili jsme na kolech, jezdili jsme do Velenic a do Rakouska. Najednou na něj někdo udal, že byl u SS, a byl v kasárnách v Třeboni zavřený. Pak ho odvezli do Ruska. Byli jsme kamarádi od mládí. On byl u SS, já jsem byl v koncentráku a normálně jsme spolu [kamarádili]. Potom ho zatáhli do Ruska a už se sem nevrátil. Zůstal v Rakousích a chodil sem jako agent. Já jsem byl na něj navázaný.“

Karel Gruber pracoval od října 1950 jako převaděč agentů-chodců a jako spojka pro generála Františka Moravce, tedy pro Central Intelligence Agency (CIA). Přes rakousko-československou hranici přecházel spolu s Karlem Bejčkem a Karlem Bednářem. Eduard vzpomíná, že mohli přecházet přes Spáleniště nebo přes Halámky. Prý z toho nikdo nic nedělal, žádný ze zmíněných agentů-chodců se o politiku nezajímal.

Eduard fungoval jako spojka, pomáhal Karlovi s agenty-chodci, ale jinak se už s Karlem nescházel: „Když potřebovali někam dojet nebo když přitáhl nějakého agenta, tak jsem ho dopravil na motorce na nádraží nebo do Studené. (...) Karel tam zůstal, chodil sem jako agent. Tak mě navštěvoval, vždycky nějakého agenta přivezl, tak jsem ho očíhl.“  Celkově prý Eduard pomohl asi šesti nebo sedmi agentům-chodcům.

Karel Gruber, Karel Bejček i Karel Bednář překročili hranice více než dvaatřicetkrát. Poté však nastaly komplikace. Přišla první přestřelka, při které byl zastřelen vojín pohraniční stráže Adam Ruso, a poté došlo k další přestřelce s pohraniční stráží. Karel Gruber tak již odmítl dále překračovat rakousko-československou hranici a usadil ve Vídni, ovšem tato skutečnost mu nikterak nepomohla. Dne 20. října 1952 byl vojáky Rudé armády spolu s Karlem Bednářem ve vídeňském bytě zatčen a unesen do Československa: „Jak zatýkali, tak mysleli, že tam je Karel Bejček, a on tam nebyl. Byli tam druzí, tak je zatkli a odvezli sem. Když se to uvolnilo, tak Bejček tady byl. Ve Velenicích ho znovu zatkli.“

Jednalo se o předem připravený a domluvený únos a oba zatčení byli odvezeni do Prahy a poté do Českých Budějovic, kde byli tvrdě vyslýcháni. Státní bezpečnost tak postupně rozkryla celou síť spolupracovníků, mezi nimiž byl i Eduard: „To už jsem jezdil u ČSAD. Potom mě hlídali a pak přišli v noci k tetě a odvezli mě.“

Eduard byl odsouzený v Českých Budějovicích na sedm let, návrh byl prý osm let: „To ani nemusel být soud. Když vyslýchali, tak říkali: ,Kravata vám bude kolem krku slušet.‘ Jako že by mě popravili.“

Nucené přesídlení Rapšachu

Obyvatelé Rapšachu byli v roce 1952 nuceně přesídleni do vnitrozemí a rodina Zimmelových se dostala do obce Úsilná u Českých Budějovic: „To nařídili, že si nás musí vzít. Nikde nás nechtěli. (...) Já jsem v Rapšachu mohl zůstat, ale rodiče museli jít pryč. Tak co bych tam dělal? [A většina obyvatelstva Rapšachu byla odstěhována kam?] Každý, kde si co našel, kde ho obec vzala. Když to vezmete, tak ve Veselí nad Lužnicí nebo v Soběslavi je plno vystěhovalců.“

Sousední Halámky vystěhováním neutrpěly, nucené vysídlení se týkalo pouze obce Rapšach. Rodina Karla Grubera byla také vysídlena a dodnes údajně žije Karlova sestra v Českých Budějovicích.

Vězněn v Jáchymově a na Mírově

Po odsouzení byl Eduard vězněn v Jáchymově, kde pracoval v uranových dolech: „Navrtat a odstřelit. Rusáci měřili, jestli to má radioaktivitu. Když byla radioaktivita, tak se muselo odstřelit zvlášť, protože se vybíral uran. Když uran nebyl, tak se to bralo čistě.“

Poté byl odvezen do věznice na Mírově, kde pracoval na soustruhu. Zde se setkal s Gustávem Husákem i se svým známým z koncentračního tábora: „Koukám, že se tam se Zapletalem sejdu. To jsme byli spolu v koncentráku. Na Mírově jsem se s ním bavil, jestli šel na transport. Tak šli, ale nic více nevyprávěl. Hlavně se to nedalo, protože on byl zavřený a já taky.“

V období komunistického režimu byl za protistátní činnost vězněný i otec. Navazoval převaděčské spojení v Brně: „Zavřeli ho, že je neposlechnul. (...) On byl souzený v Brně. Tam jsem byl právě s Rudolfem [Zimmelem, bratrancem] na motorce. Byl odsouzený. [A za co byl souzen?] Někomu ukázal cestu. Nebo jedna ženská, co navazovala spojení, říkala, že si pro ni každou chvíli přijdou. Táta ji nezradil. Mně to říkala po soudě. Ona navazovala spoj přes hranice.“ Z rodiny však byla poté zatčena i teta a bratranci Adolf a Rudolf Zimmelovi.

Eduard byl vězněn celých sedm let, propuštěn byl až na amnestii v roce 1960. Poté odjel do Tábora, kde teta zakoupila chalupu. Ke své životní anabázi dodává, že Dachau bylo horší než Jáchymov nebo Mírov.

V Táboře po propuštění

Po propuštění si Eduard našel zaměstnání v táborské Tapě a poté pracoval v kotelně, kde nahrnoval uhlí a vykládal vagony. Posléze ještě pracoval v památkové péči, pracoval jako řidič a manželka mu dělala závoznici. Jak sám vzpomíná, byli na něj po propuštění nasazeni agenti Státní bezpečnosti. V současnosti žije Eduard s manželkou a dcerou v Táboře.

Eduard Zimmel je jedním z posledních žijících pamětníků nuceného vysídlení obce Rapšach. Někteří obyvatelé této obce odešli do Rakouska a někteří, včetně Eduarda a jeho rodiny, byli vysídleni do jiných míst v Československu. V Rapšachu, který má jedinečnou historii, tak byla v podstatě zpřetrhána historická kontinuita: „Takže Rapšach je jako zbouraný. Nějaké chalupy ještě stojí, ale Rapšach zlikvidovali.“

[1] Vojenský odvod.

[2] Má na mysli osvobozování Dachau.

[3] Při psaní této kapitoly jsem vycházel z informací Ústavu pro studium totalitních režimů (viz. http://www.ustrcr.cz/cs/karel-gruber).