„[Strýc] byl kulak, tak ho vzali a tři měsíce makal v lese zadarmo jako kulak. Ale pak ho pustili domů. Ale jinak jako vcelku zakládali kolchozy. To bylo první. Ony by nakonec kolchozy také nebyly špatné, jenomže by to musela být poctivá hra. Ne tak, jak je oni vedli, že nabízeli kolchoz. To je všechno mechanizace. Jakmile jste dal pozemky do kolchozu, už jste dělal otroka a už jste neměl nic. To už byl kolchoz, rozhodoval předseda a to bylo svaté. Jako na vojně. Co důstojník nařídí, to je svaté. Jestli to myslí dobře, nebo blbě, ale je k tomu oprávněný.“
„My jsme je nepočítali, protože co mezi námi padlo, tak jestli byli ranění nebo mrtví [o to se nikdo nestaral – pozn. aut.]. Já jsem jednomu, nějaký Král to dostal do nohy, tak jsem mu ji chtěl aspoň zavázat, a běhal velitel: ‚Vpřed, nech ho, vpřed.‘ Tak nechal. Jak to s ním dopadlo, nevím. Už jsem ho nikdy neviděl. My jsme měli jenom předek, co se vzadu odehrálo, to jsme nemohli hlídat v noci ani ve dne.“
„Ramenatý kluk. Taky tam zařval, protože si se šoférem sedl na zadní kola za studebaker, protože předek byl otočený, tak za zadní kola. On [Němec – pozn. aut.], jak prásknul, to bylo pár metrů ode mě, tak to Lipavský dostal rovnou do prsou a za chvíli byl pryč.“
„U nás když člověk chtěl něco koupit, nějaké oblečení nebo tento, tak musel do města. U nás bylo nejbližší město Ostrožec, to bylo takové malé židovské městečko, tak tam bylo něco lepšího ke koupi. Jinak něco lepšího nebo většího, to se muselo do Lucka. To bylo tak jednadvacet kilometrů do Lucka. Tam už bylo leccos. Ale říkám, začínali jsme, žádná elektrika, žádný plyn, žádná kanalizace, nic. Takhle [jsme – pozn. aut.] začínali z holého pole.“
„Němci se vraceli, ale útočili jsme. Takže jsme útočili a my jsme je neviděli. Ti byli zakrytí, ukrytí, zamaskovaní a nechali nás přiblížit. Jak jsme se přiblížili, tak to začalo. My s puškami, my jsme měli AVT-10 [ovšem většina příslušníků armádního sboru byla vyzbrojena AVT-40 – pozn. aut.], a to je pořád lepší samopal než puška. To je dlouhá bříza, všude překáží a je vidět. Samopal je krátký, malý a to se položí. Hotovo. To bylo ubohé.“
Podporučík v. v. Václav Žitný se narodil 24. prosince 1925 v obci Ledochovka na Volyni v tehdejším Polsku. Tatínek i maminka pracovali na hospodářství a pamětník měl několik sourozenců. Sám vychodil obecnou školu, prožil na Volyni sovětskou i nacistickou okupaci a dne 12. dubna 1944 vstoupil v Rovně do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Sloužil v 1. brigádě 3. praporu 3. roty jako samopalník a prošel Karpatsko-dukelskou operací a osvobozovacími boji na území Slovenska. Ke konci války byl přidělen k dělostřelectvu a obsluhoval kanony 76 mm. V Praze se dočkal defilé a po demobilizaci dne 2. srpna 1945 se vrátil na Volyň, jelikož tatínek zemřel v roce 1941 a na hospodářství zůstala jenom maminka a sestra. V roce 1947 však reemigroval do Československa a usadil se v Soběsukách u Žatce, kde pracoval jako soukromý zemědělec. Poté se přestěhoval do Žatce, postavil si dům a získal práci v chmelárně. Václav Žitný zemřel 6. července 2017.
