The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Zittová (* 1967)

• narodila se 1. prosince 1967 v Rakovníku jako Ivana Krásová

• pochází z problematického rodinného prostředí

• od třinácti let soustavně utíkala z domova

• po čase byla umístěna ve výchovném ústavu v Kostomlatech pod Milešovkou

• po návratu do Prahy začala žít prakticky na ulici

• za krádeže, výtržnictví či příživnictví byla opakovaně vězněna, poprvé v devatenácti letech

• před několika lety překonala závislost na alkoholu, zapojila se do sociálního projektu Pragulic

• vdala se, našla si stálou práci a bydlení

Ivana Zittová, za svobodna Krásová, se narodila 1. prosince 1967 v Rakovníku. Vztahy v rodině popisuje jako komplikované a říká, že moc vzpomínek z dětství nemá. Její matka pracovala jako dělnice v pekárně a o otci dceři tvrdila, že zemřel. Pamětnice ho přesto v dospělosti vyhledala. „Nevysvětlil mi, proč se o nás nestaral. Mně prý věřil, že ho najdu. Ale nevysvětlil mi nic,“ říká. „Zemřel pak ve vězení v Ostrově, kde byl za neplacení alimentů. Měl těžkou cukrovku. Zemřel čtrnáct dní před mým propuštěním z tříletého trestu v roce 1994, nikdo mi ani nedal nic vědět.“

Útěkářka

Když jí bylo šest let, rodina se z obce Křivoklát přestěhovala do Prahy, kde se narodily její dvě sestry. „Protože jsem prožila těžký otřes mozku a podepsalo se na mně i mlácení doma, byla jsem celkově pomalejší,“ vypráví Ivana Zittová, proč navštěvovala zvláštní školu, jak byly v minulosti označovány speciální školy. Rodinné prostředí se podle jejích vzpomínek stále zhoršovalo, matka propadla alkoholu a chovala se promiskuitně. Otčím se na nevlastní dceři dopouštěl násilí, pamětnice naznačuje dokonce i sexuální zneužití.

„Ve třinácti letech jsem začala utíkat z domova. Přestala jsem chodit do školy. Utíkala jsem za kamarády, přespávala jsem na nádražích nebo v remízcích na polích, čichla jsem si poprvé k alkoholu…“ líčí Ivana Zittová. Protože doma nemohla vydržet a jeden útěk následoval druhý, zanedlouho skončila v diagnostickém ústavu, odkud byla poslána do výchovného ústavu v Kostomlatech pod Milešovkou. Ale i tam pro ni bylo volání dočasné svobody lákavější a přes nejrůznější kázeňské tresty z ústavu soustavně utíkala.

Na nádraží i v kanále

Po ročním pobytu v Kostomlatech a velmi krátké pracovní zkušenosti kuchařky, kterou ukončil alkoholový zkrat, odjela pamětnice do Prahy: „Parta na hlavním nádraží mě naučila se rvát, schovávali mě před policajty, přežívala jsem, jak se dalo. Jezdila jsem autobusy s kamarády z klíčovských garáží, přespávali jsme na kartonech na nádraží.“ Před policií se lidé bez domova a stálé práce museli mít obzvlášť na pozoru – člověk bez razítka zaměstnavatele v občanském průkazu mohl být za komunismu obviněn z trestného činu příživnictví. Za něj ostatně skončila poprvé ve vězení i Ivana Zittová, které tehdy bylo pouhých devatenáct let.

Po propuštění v roce 1987 pokračovala ve více či méně dobrodružném životě ve společnosti party a alkoholu, příležitostné výdělky doplňovala drobná kriminalita a takzvané fáračky, tedy hledání použitelných věcí a potravin v sídlištních kontejnerech na odpadky. „Schovávali jsme se v kanálech. Otevřete si víko a vlezete si dovnitř. Nemyslím odpadní kanály, ale podzemní chodby, kde jsme se ve tmě skrývali,“ vzpomíná Ivana Zittová na každodenní realitu bezdomovců, kteří podle oficiální propagandy v socialistickém Československu neměli existovat.

Sametová amnestie

Život na ulici střídaly pobyty v nejrůznějších nápravných zařízeních, kde se pamětnice ocitala za krádeže, výtržnosti či zmiňované příživnictví. Za mřížemi prožila i pád komunismu. Sama říká, že tehdejší režim jí byl zcela lhostejný a návrat demokracie pro ni a pro mnoho dalších lidí ve věznicích znamenal jediné – amnestii, kterou po nástupu do úřadu vyhlásil prezident Václav Havel: „Povinně jsme sledovali zprávy a čekali jsme na to. Už jsme na všechno kašlali, ani bachaři už na nás netlačili. Byla jsem zrovna ve vazbě v Pardubicích, čekala jsem, až dojde řada podle abecedy na moje propuštění. A za čtrnáct dní jsem byla zpátky ve vězení.“

Tentokrát šlo o její nejtvrdší trest. Podle svých slov při návštěvě matky napadla a zranila nevlastního otce. Za mřížemi strávila tři roky. V podobném životním stylu pokračovala i po propuštění. „Uměla jsem se rvát, byla jsem dominantní a v partě jsem měla respekt. Každý musel něco dělat, nestrpěla jsem, že by se k nám jen tak někdo přidal a nijak nepřispíval,“ vypráví.

Postupně se ovšem začala lidí spíše stranit. Nocovala například ve skrýších pod balkony nebo v nalezených stanech, azylovým domům se snažila vyhýbat kvůli špatným hygienickým podmínkám a častým krádežím mezi jejich klienty. Toulala se i mimo Prahu, pěšky prý urazila 1300 kilometrů.

Přestože jí volnost takového způsobu života do jisté míry vyhovovala, pociťovala pochopitelně i jeho stinné stránky: „Nejhorší je ta beznaděj, bezvýchodnost. Když nemáte možnost. Nenajdete práci, nevezmou vás. Nejhorší je to asi pro starší lidi. A často to souvisí s alkoholem, neznám člověka, který by na ulici vydržel nepít.“ Alkohol jí před několika lety začal vadit u druhých i u ní samotné – a nakonec se dokázala zbavit téměř celoživotní závislosti. Alkohol díky ní výrazně omezil i její tehdejší partner Václav Zitta.

Naučit se znovu bydlet

Výrazně pozitivní impulz pro ni v roce 2017 znamenalo seznámení s Terezou Jurečkovou, vedoucí sociálního podniku Pragulic. Ten nenásilně zapojuje lidi bez domova do běžného fungování, průvodci z řad bezdomovců provádějí zájemce po místech spojených s jejich životem na ulici a pomáhají tak měnit stereotypy spojované s bezdomovectvím. „Dostat se z ulice je možné, ale někdo vám musí dát motivaci, podat pomocnou ruku. Jako mně Terezka. Teď mám dvě práce,“ říká pamětnice, která dnes kromě průvodcovství pro Pragulic pracuje také jako vrátná.

V červenci 2018 se Václav a Ivana vzali. I vzhledem k exekucím (podle pamětnice souvisejí především s pokutami za jízdu načerno a s dluhy na zdravotním pojištění) jen taktak dají dohromady peníze na nájem pokoje v malém penzionu na okraji Prahy: „Od čtrnácti let jsem kromě pasťáku a kriminálu byla prakticky pořád na ulici. Bydlení jsem vůbec neznala. Musela jsem se naučit znova bydlet, nenosit si domů kdejaký krám z kontejneru. Zvykala jsem si ostatně i na normální, vařené jídlo, nejdřív jsem trpěla průjmy.“

V době, kdy jsme pořizovali nahrávku pro Paměť národa, se Zittovi snažili o získání sociálního bytu. „Dneska to odesíláme. Budeme čekat, ale třeba se jednou celé Česko dozví, že dva nejslavnější bezdomovci bydlí,“ uzavírá Ivana Zittová s nadějí.