The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major František Živěla (* 1914  †︎ 2005)

• narozen 27. září 1914 v Brně

• aktivní sportovec – fotbal SK Židenice, FK Slezská Ostrava, lední hokej DTJ Brno, HC Poprad; fotbalové mužstvo francouzských legií

• roku 1937 vstoupil do služby u československé policie v Ostravě

• po mnichovské dohodě pomáhal uprchlíkům překračovat hranici do Polska v regionu Ostravska; v červnu 1939 odešel do emigrace do Polska

• v Polsku vstoupil do francouzské cizinecké legie, prodělal výcvik v Alžírsku, na jaře 1940 nasazen při bojích severně u Paříže

• po kapitulaci Francie odvelen do Marseille, odtud evakuován do Liverpoolu

• absolvoval osmiměsíční výcvik na zbrojaře stíhačky Spitfire, jako vedoucí zbrojařské skupiny působil u 310. stíhací perutě

• v květnu 1945 byl členem připravovaného parašutistického výsadku, který měl odletět na pomoc bojující Praze, operace byla na poslední chvíli odvolána

• v srpnu 1945 se vrátil do Československa, byl demobilizován

František Živěla se narodil 27. září 1914 v Brně, odkud také pocházela jeho rodina. Celé své mládí prožil v moravské metropoli. O rodině se ve svém vyprávění blíže nezmiňuje. František Živěla byl v mládí velký sportovec, jeho doménou byl fotbal a lední hokej. První fotbalové zkušenosti získal při působení v klubu SK Židenice. V zimním období hrál lední hokej za klub DTJ Brno 1 (Dělnická tělovýchovná jednota). Nevýhodou ledního hokeje v Brně tehdy bylo, že zde nebyl zimní stadion. „Když jsem šel na vojnu, tak jsem si podal žádost o umístění v Popradu a současně jsem přestoupil do HC Poprad, později to bylo HC Tatry. Udělal jsem to, protože HC Poprad chodil trénovat už od listopadu nahoru pod Lomnický štít, kde už byly ty jezírka zamrzlý.“ Během základní vojenské služby v Popradu v roce 1936, kdy podle Františkových slov již rostlo napětí mezi Čechy a Němci, byl vybrán do vytvářejících se pohraničních pluků. „Všichni jsme byli prověřený ve všech směrech, že jsme vlastenci a neinklinujeme k nacismu a tak dále.“ Kvůli této službě byl přeložen k tzv. strážní rotě v Háji u Opavy. Vypráví o jejich tehdejším ubytování v místním bývalém cukrovaru. „Tam šlo hlavně o rozdělení mužstev do těch pohraničních bunkrů, který se všude na hranicích stavěly.“ Po skončení základní vojenské služby měl František Živěla v úmyslu zůstat v armádě kvůli vysoké nezaměstnanosti způsobené hospodářskou krizí. Nakonec však své rozhodnutí změnil a podal žádost o vstup do řad státní policie. Dne 14. února 1937 nastoupil do policejní školy v Ostravě. Výcvik trval osm až deset měsíců. V Ostravě se během výcviku setkal s Vilémem Lugrem, „což byl jeden z tehdejších výborných fotbalistů a hrál za mančaft FK Slezská Ostrava.“ Vilém Lugr nabídl Františkovi, aby také vstoupil do fotbalového klubu Slezská Ostrava. Být fotbalistou bylo tehdy výhodné, zvláště když velitel ostravské policie byl zároveň předsedou klubu. František vzpomíná, že byli uvolňováni ze školy kvůli tréninkům a zápasům. Později se i služby přizpůsobovaly tréninkovému harmonogramu a zápasům.

Během služby u policejního sboru v Ostravě se setkal s Miroslavem Krupkou, kterého znal ze školy v Brně. Krupka pracoval pro organizaci Obrana národa, které poskytoval informace o nacistické činnosti obyvatel. Za tímto účelem přiměl Františka Živělu ke spolupráci. „Chtěl po mně, abych mu dával informace o ostravských Němcích. Bylo to něco jako špionáž ve prospěch republiky.“

Pan Živěla vzpomíná na rok 1938, kdy se na Ostravsku začaly množit útěky československých občanů do Polska. Lidé z Ostravy utíkali na vlastní pěst, ostatní, kteří neznali místní poměry a terén, vyhledávali pomoc u doporučených převaděčů. František se jako policista také podílel na převádění uprchlíků přes státní hranici. Přes hranici u Ostravy utíkali zejména mladí Češi, kteří se chtěli v Polsku připojit k zahraniční armádě, tzv. Legion Polski. Uprchlický tábor byl zřízen v Malých Bronovicích u Krakova. Tábor byl podporován a organizován zejména Francií. Uprchlíkům byl nabízen vstup do francouzské legie, minimálně na pět let s příslibem, že v případě války budou ihned uvolněni do československé zahraniční armády na území Francie. Kvůli svým aktivitám při převádění se začal František v létě roku 1939 cítit v Protektorátu ohrožen. Dne 17. června 1939 spolu s Miroslavem Krupkou překročili státní hranici poblíž Jablůnkova. Jako člen československého policejního sboru neměl potíže se získáním politického azylu v Polsku. Živěla i Krupka odjeli do Krakova, kde sídlila kancelář čs. konzulátu, která organizovala uprchlé občany. Odtud byli oba posláni do utečeneckého tábora. V táboře v Malých Bronovicích oba podepsali vstup do francouzské cizinecké legie.

Ve francouzské cizinecké legii

Z tábora v Polsku byli legionáři přepraveni do Marseille, kde prodělali předběžný výcvik a prohlídky. Z Marseille pokračovali lodí do Oranu a dále do Sidi Bel Abbés v Alžírsku. František Živěla byl zařazen do 2. pluku cizinecké legie. František vzpomíná, že v cizinecké legii byl tvrdý život, který špatně snášeli zejména ti, kteří neprošli základní vojenskou službou. „Kdo v cizinecké legii šlapal brázdu, tak to měl bez problémů. Ovšem ten, kdo vystrkoval růžky nebo neposlouchal, tak špatně dopadl.“ Nejhorším trestem bylo podle Františkových slov vězení v Kolombešáhru, což byl trestný tábor na hranicích Sahary. Ovšem František říká, že v legii žádné problémy neměl. Nicméně vypráví o kamarádech, kteří nebyli zvyklí na vojenský dril a disciplínu, a tím pádem mívali disciplinární problémy následované tvrdými tresty.

V Alžírsku absolvovali legionáři vojenský výcvik. Pan Živěla vzpomíná zejména na dlouhé, až padesátikilometrové pochody v africkém horku s plnou polní.

Františkovi se opět vyplatila jeho sportovní vášeň a byl vybrán do fotbalového mužstva cizinecké legie. „Když jsem se přihlásil jako fotbalista, tak pak bylo něco jako talentový zkoušky. Vyběhl jsem na hřiště a adjutant už na mě řval: ‚Ven!‘ Říkal jsem si, že to je špatný, ale on asi viděl, že to ovládám, a byl jsem okamžitě vybranej do mančaftu. A za dvě hodiny jsem už hrál fotbalovej zápas.“

Válka ve Francii

Po vypuknutí války byly legionářské jednotky z výcvikových míst soustředěny v Sidi Bel Abbés a odtud odjely zpět do Marseille a do Agde, kde se formovala československá armáda. František byl zařazen jako rotný a zároveň také opět do fotbalového týmu čs. armády.

František vzpomíná na obrovské nadšení a chuť bojovat, které panovaly mezi československými vojáky. Dokonce byly zasílány petice, ve kterých vojáci požadovali urychlené nasazení do bojů. Československé jednotky byly na jaře 1940 nasazeny na frontu severně od Paříže. V té době však již francouzská armáda pouze ustupovala. Po porážce Francie a uzavření kapitulace byly čs. jednotky narychlo odveleny na jih Francie a zformovány v Agde. Z přístavu Séte pak čs. vojáci odpluli do Gibraltaru. Zde se připojili ke konvoji, který směřoval k anglickým břehům. Vzhledem k rostoucímu nebezpečí německých ponorek však byli nuceni plout velkou oklikou a do Liverpoolu dorazili až za devatenáct dní po vyplutí z Gibraltaru.

V Anglii

Po přistání v liverpoolském přístavu byli českoslovenští vojáci umístěni v táboře, kde se z nich formovaly jednotky pro službu v Anglii. Mezi vojáky však nastaly rozpory a velké skupiny odcházely z bojových jednotek do tzv. Pioneer Corps, což byly jednotky beze zbraně, které plnily pouze pracovní úkoly. František měl ambice jít do pilotní školy anebo se stát navigátorem či radistou v bombardéru, „protože už na lodi jsem si řekl, že nechci pěchotu ani vidět.“ U odvodní komise RAF se pan Živěla zmínil, že před povinnou vojenskou službou pracoval krátce v brněnské zbrojovce. „Jak jsem řekl zbrojovka – hups a už jsem byl vybranej jako zbrojař.“ Spolu s dalšími vybranými byl poslán do výcvikového tábora, kde nastoupil do zbrojařské školy. V té době nad nimi zuřila letecká bitva o Anglii. Výcvik trval přibližně osm měsíců a poté byl František přidělen jako zbrojař k 310. stíhací peruti. Vzhledem k tomu, že se dokázal poměrně rychle naučit anglicky, angličtí velitelé si ho velmi cenili a František byl také kontinuálně povyšován. Nejprve na kaprála a posléze dostal hodnost seržanta. František Živěla s úsměvem vypráví, že anglicky se nenaučil v jazykových kurzech, které jim byly poskytovány, ale při navazování známostí s anglickými slečnami a zejména při korespondenci s nimi. „Pro ně jsme byli rarita. Holky byly zvědavý a my jsme byli mladí kluci.“

Ve službě u 310. stíhací perutě

Při službě u 310. stíhací perutě se František zanedlouho stal vedoucím zbrojířů, „takže jsem měl pár kluků pod sebou.“ Jeho přáním však pořád zůstávalo jít na pilotní školu a stát se letcem. V Anglii sloužil u letectva i jeho švagr František Novák, který přišel už z Francie jako pomocný letecký mechanik. V Anglii pak úspěšně prošel střeleckým kurzem a byl zařazen k bombardovací peruti. František Živěla chtěl jít v jeho stopách a neustále podával žádosti o přeložení ke střelcům nebo do pilotní školy. Jeho žádosti však byly vždy zamítnuty. „Nakonec jsem dokonce napsal na anglický Air Ministry, že chci jít lítat jako střelec a že mě peruť nechce pustit a tak dále. Oni mi odepsali, hezkej slušnej dopis, ale že jsem trošku bláhovej. Střelec je vycvičen za dva až tři týdny, ale zbrojíř trvá až rok. Tím pádem mne odmítli.“

Za dva roky od této události, v roce 1944, však v anglickém letectvu již zoufale chyběli piloti. František Živěla této situace využil, podal opět žádost do pilotní školy a byl konečně přijat. Během přípravného kurzu však onemocněl a neprošel zdravotními kurzy. Vzhledem k tomu, že už očekával konec války, nezkoušel se do pilotní školy vrátit, ale nechal se převelet zpět ke zbrojířům.

František Živěla popisuje každodenní práci u perutě. Stíhačky doprovázely bombardéry nebo létaly ostřelovat cíle v Evropě. Disciplína v mužstvu byla naprosto neotřesitelná. Jako zbrojíř vykonával práce typu zavěšování pum pod letadla, jejich časování. Vypráví také o letadlech Spitfire, typy 2 až 9. „Devítky, to už byly samozřejmě nejlepší letadla, rychlý, spolehlivý.“

Pan Živěla měl ve své jednotce zbrojířů také několik francouzských Čechů. Vzpomíná hlavně na jejich neochotu a neschopnost naučit se mluvit anglicky.

Události Pražského povstání

Pan Živěla vypráví, že jakmile Praha začala v květnu 1945 volat o pomoc, byla z československých vojáků vybrána skupina dobrovolníků, kteří se prakticky přes noc připravili na parašutistický výsadek do Prahy. „Bylo nás dvě stě, dostali jsme nové zbraně Sten guny. Přiletělo asi osmnáct nebo devatenáct lehkých bombardérů Harrow. Deset minut před odletem byla operace zrušena, protože si to Rusové nepřáli. Samozřejmě všichni byli naštvaní. Tak jsme byli hloupí, že jsme se chtěli ještě v posledních minutách války nechat zabít.“

Návrat do Československa

Do již osvobozené Československé republiky se František Živěla mohl vrátit až koncem srpna 1945. „My jsme byli hrozně naštvaní, protože jsme se těšili domů. Ale bylo nám jasný, že nás tady Rusové nemohli potřebovat.“ Po návratu domů se nechal demobilizovat, ale vždy litoval toho, že armádu opustil. „Hrozně jsem si tím uškodil.“

O svém životě po válce se František Živěla již nezmiňuje.

Zpracoval Jan Vondryska 30. března 2010.