The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Žloutek (* 1942)

• narodil se 10. ledna 1942 v Semilech

• otec Bohumil Žloutek pracoval jako varhanář v Kutné Hoře

• otec se v roce 1932 podílel na stavbě varhan v chrámu sv. Víta

• ve 30. letech spolupracoval otec s profesorem Bedřichem Antonínem Wiedermannem

• v roce 1957 vyloučili sestru z politických důvodů ze školy

• rodina přišla o pozemky v rámci kolektivizace zemědělství v 60. letech

• v roce 1960 odsoudili otce na tři roky ve vězení na základě smyšleného obvinění

• po okupaci Československa v roce 1968 emigrovali bratr a sestra do Švýcarska

• po roce 1981 postavil první mechanické varhany v Československu

• v roce 2022 vyrobil již své sedmadvacáté varhany

Bohumilu Žloutkovi zavřeli otce v roce 1960. Nechtěl vstoupit do Jednotného zemědělského družstva ve Bzí u Železného Brodu. K hospodářství měla rodina i otcovu varhanářskou dílnu. „Obvinili ho, že si nechal zaplatit dvakrát za nástroj postavený někde na Moravě, což nikdy neprokázali,“ vzpomíná Bohumil Žloutek na smyšlenou obžalobu. Uvěznění otce rodinu těžce zasáhlo. Žloutkovi přišli o hospodářství a zůstala zavřená i dílna na výrobu varhan. Po propuštění ze žaláře ji ale otec se synem vzkřísili.

Když se Bohumil Žloutek u svého tatínka vyučil, chtěl se osamostatnit a vybudovat vlastní výrobnu varhan v Zásadě. Aby mohl živnost provozovat, stal se zaměstnancem JZD a církevním tajemníkům pak musel vysvětlovat, proč mistrovské varhany fakturují „jézeďáci“.

Varhanářství jako rodinná tradice

Lásku k varhanám, největšímu a mechanicky nejsložitějšímu hudebnímu nástroji, zdědil Bohumil Žloutek po svém otci. Nešlo však jen o lásku ke „královskému nástroji“, ale také o řemeslnou zručnost. „Dědeček byl kostelníkem v Bystrém u Dobrušky, a jelikož se opravovaly varhany, tak můj otec ještě jako mladík musel z povinnosti šlapat měchy. Byl hudebně nadaný, hrál na klarinet a muzika se mu líbila. Cestu k varhanám si našel rychle,“ vzpomíná Bohumil Žloutek.

V době, kdy měl před nástupem do učení, se seznámil s varhanářským mistrem Poláčkem z Rychnova nad Kněžnou. Po roce čekání se v dílně uvolnilo místo a otec Bohumila Žloutka mohl nastoupit. To však nebylo vše, co musel nově vyučený varhanářský mistr absolvovat. Mnohem důležitější praxe ve velké firmě na něho teprve čekala. Odjel do Kutné Hory, kde působily dva velké podniky, Tuček a Melzer. Podařilo se mu nastoupit do továrny Josefa Melzera. Jako čerstvě vyučený se nejprve účastnil hlavně montáží po kostelech v Čechách i na Slovensku.

Stavěl varhany v chrámu sv. Víta 

Významným okamžikem v životě a varhanářské práci otce Bohumila Žloutka byla účast na stavbě varhan v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Už od poloviny 19. století se po více než 500 letech objevovala myšlenka na dostavbu katedrály. Sílící národní sebevědomí pomohlo k založení Jednoty pro dostavbu svatovítského chrámu v roce 1859 a 28. září 1929 se za účasti prezidenta Tomáše G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače konalo slavnostní otevření u příležitosti svatovítského milénia.

V nově vzniklém prostoru měly stát také nové reprezentativní varhany. Plány vznikly velkolepé a nástroj měl být dokonce největším na světě. Možnosti stavařů se však natolik vyčerpaly, že ze stavby sešlo a kutnohorská firma Josefa Melzera dostala pověření ke stavbě menších a skromnějších varhan. To se stalo v roce 1932 ve stísněných poměrech spodního patra Wohlmuthovy kruchty. „Stály na bočním kůru a měly zastávat funkci, než se postaví hlavní varhany, které by se napojily,” vysvětluje Bohumil Žloutek. Ani v roce 2022 však neměl chrám sv. Víta na Pražském hradě plnohodnotné varhany, které by svým zvukem obsáhly celý prostor.

Spolupracoval s českým Bachem na svém největším díle

Během těchto prací a při pobytu v Praze se otec Bohumila Žloutka seznámil s významným virtuosem a skladatelem, „českým Bachem“ profesorem Bedřichem Antonínem Wiedermannem. Odešel od firmy Melzer a v Kutné Hoře si postavil vlastní dílnu, kde sedm let pracoval. „V té době profesor Wiedermann navštívil Bzí u Železného Brodu, kde měl kamaráda violistu, a shodou okolností se konala primice pana faráře Donáta. Procházeli se po hřbitově a profesora Wiedermanna požádali, aby zahrál na varhany. Zjistil tím, že nejsou v pořádku a vzkázal mému otci do Kutné Hory, aby přijel a varhany opravil. Ubytoval se v hospodě naproti kostelu, kde se seznámil s mojí maminkou, která jako vdova po hostinském lokál vedla,“ říká Bohumil Žloutek.

S profesorem Wiedermannem v té době také spolupracoval na největším svém díle. Dostal zakázku z Železného Brodu na velký koncertní nástroj a Wiedermann udělal návrh na rejstříkové dispozice a technické parametry. Otec Bohumila Žloutka se vyučil na pneumatickém systému z počátku 20. století, který však po druhé světové válce skončil. Proto se s profesorem radil o novém mechanickém systému a stavba trvala téměř čtyři roky. „Protože jsme měli doma hospodu se sálem, tak na tom sále mohl celé varhany postavit,“ říká pamětník o stavbě třetího Opusu (velkých varhan) jeho otce.

Kvůli hospodářství neměl čas na varhany

Během druhé světové války musel výrobu varhan Bohumil Žloutek starší přerušit. V roce 1941 se oženil a po roce se manželům narodil Bohumil, jejich první syn. K dalším dvěma sourozencům z prvního manželství maminky pak ještě přibyla sestra a druhý bratr. „Jelikož babička zůstala po smrti dědečka sama, vozil mě od mých pěti let otec do Bystrého za ní, kde jsem pak až do devíti let bydlel a domů jezdil jen na prázdniny. Aby babička nebyla sama,“ vzpomíná Bohumil Žloutek.

Do Bzí se vrátil až v době, kdy mohl plnohodnotně pomáhat na velkém hospodářství, které rodina spravovala. Vlastnili polnosti a les, což mělo vliv na útlum otcovy varhanářské dílny. Aby se mohl více věnovat hospodaření, bral pouze drobné práce a opravy. Bohumil Žloutek se však během dospívání v dílně pohyboval, a nakonec se varhanářem vyučil také. Výuční list si dodělal až po pobytu na vojně.

Usmysleli si, že tátu skřípnou. Dostal tři roky

V rámci kolektivizace sílily tlaky i na rodinu Žloutkových. V listopadu roku 1957 zemřel tehdejší prezident Antonín Zápotocký. „Moje sestra jela autobusem do Železného Brodu do školy a řekla: ‚Zaplať pánbůh, že Tonda zaklepal bačkorama. Alespoň nebude naše máma platit pokutu, že nedodáme vepřové.‘ Dodávky po nás vymáhali dost drasticky. Někdo to prásknul a vyhodili ji z devítiletky,“ říká Bohumil Žloutek.

Vše dospělo ke svému konci ve chvíli, kdy v rámci socialistického hospodaření došlo ve Bzí k založení Jednotného zemědělského družstva (JZD). Úřady označily rodinu Žloutkovu za „kulaky“, a s takovými se chtěla státní moc v rámci třídního boje vypořádat. „Nakonec si usmysleli, že tátu skřípnou. Vymysleli na něj obvinění, že si nechal dvakrát zaplatit za stavbu varhan na Moravě. Dlouho nevěděli, co s ním, tak byl dva měsíce ve vazbě. Nakonec dostal tři roky a já byl během té doby na vojně. Matka nesla starosti s hospodářstvím těžce, protože zůstala doma sama jen s jedním z bratrů.“ 

Vstup do JZD nakonec znamenal značné zjednodušení strastí s hospodařením. Rodina přišla o polnosti i krávy. Činnost varhanářské dílny se kvůli uvěznění otce pozastavila. Stejně jako od nástupu komunismu po roce 1948 se i na počátku šedesátých let musel stát zaměstnancem služeb obecního úřadu, aby po propuštění z vězení mohl znovu dílnu otevřít.

Museli jsme vysvětlovat, proč „jézeďáci“ opravují varhany

Bohumil Žloutek pracoval ve varhanářské dílně se svým otcem. Po splnění vojenské služby se oženil a díky kapele, ve které hrál, se přestěhoval do Zásady, kde se pustil do stavby domu. Chtěl se osamostatnit a vést vlastní dílnu. Než se mu však povedlo své plány provést, pracoval pět let v Zásadě ve sklárnách. Aby své původní řemeslo nezapomněl, vyjížděl alespoň k menším varhanářským opravám. Následně jako zaměstnanec JZD soustružil nové židle.

„Stalo se, že jsem opravoval varhany ve Bzí. Faktura šla přes JZD a církevní tajemník ji dostal do ruky. Divil se, jak je možné, že „jézeďáci“ opravují varhany. Museli jsme vysvětlit, že jsem varhanář a prošlo to,“ vysvětluje ojedinělou pozici svého řemesla v totalitních dobách Bohumil Žloutek. Zároveň ale upozorňuje na smutný nedostatek práce během komunismu, kdy církve zadušené režimem nejevily o dobrou kondici varhan v kostelích zájem.

„Jednou jsem přišel do Liberce, kde byla opravna hudebních nástrojů. Majitel se jmenoval pan Bernard. On už o mně věděl a já jsem říkal, že potřebuji nutně lepší fakturační zázemí než JZD, abych mohl řemeslo dělat. Spadali pod Petrof v Hradci Králové, jako opravna klavírů. Nejprve jsem to podepsal jako ladič klavírů. Mohl jsem ale současně sám doma dělat varhany,“ říká Bohumil Žloutek.

Sestra a bratr zůstali po okupaci ve Švýcarsku

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ho v srpnu 1968 nijak výrazně nezasáhla. Jak podotýká, měl tolik starostí se stavbou a hraní s dechovou hudbou, že sledoval události spíše zpovzdálí. Většinu volného času ale trávil stavbou domu a také plnohodnotné dílny. „Za komunistů to bylo složité, tak jsem začal stavět seník – dřevník. Starosta, protože měl rád muziku, držel nade mnou ochrannou ruku. Chodila na mě udání a on je vždycky zmuchlal a říkal: ‘Udělej si vysoko do stropu, u strojů se práší,’“ vzpomíná s úsměvem Bohumil Žloutek, jak nakonec nenápadně zvětšil dílnu do takové míry, že tam mohl pohodlně postavit celé varhany.

Okupace však zasáhla zbytek rodiny. Nevlastní bratr trávil zrovna čas ve Švýcarsku, ale co nejrychleji se za rodinou do okupovaného Československa vrátil. „Vlastní bratr tam byl však na stáži ohledně lesnictví a sestra na dovolené. Oba se již nevrátili. Znovu jsme se sešli až po 13 letech. Nesměli jsme tam, mohli jsme si jenom psát,“ uvádí pamětník.

Začal dělat první mechanické varhany v ČSSR

Ke spolupráci při výrobě varhan si přizval pana Kubáta, výrobce cínových píšťal z Kutné Hory, se kterým už spolupracoval jeho otec. Ačkoliv od sebe žili více jak 100 kilometrů, dokázali dělat na četných montážích více jak 25 let až do doby, než dorostl do pozice varhanáře Bohumil Žloutek nejmladší, syn pamětníka.

Po roce 1981 dostal Bohumil Žloutek povolení k návštěvě příbuzných ve Švýcarsku. Srdcem i duší varhanář ale hodně času po cestě trávil po kostelích a v Mnichově, kde sídlila firma vyrábějící těsnění do modernější koncepce stavby varhan, takzvané mechanické. Zkušenosti a velké vědomosti od mnichovského mistra Schmidta stály za obrovským posunem v řemesle pamětníka. „Jelikož jsme nebyli žádná konkurence, mistr mi v Mnichově vše vysvětlil a ještě nakreslil.“ Bohumil Žloutek byl tak prvním varhanářem v Československu, který se stavbou mechanických varhan začal zabývat.

Byla to doba přátelství Němců s Čechy

Velký význam v životě Bohumila Žloutka znamenala také samotná hudba. Hrál na klarinet s několika dechovými kapelami. „Hrál jsem s kapelou pana Motejlka. Byla to doba takzvaných freundschaftů, poválečného přátelství mezi východními Němci a Čechy. Měli jsme známé až u Berlína,“ popisuje pamětník kapelu ze Zásady. Museli se účastnit přehrávek před komisí a na výjezdy do východního Německa s nimi jezdil kulturní referent. I když sám říká, že velký hráč na varhany není, upozorňuje, že varhanář musí být hudebník. Musí totiž umět varhany naladit.

V roce 1975 se Bohumilu Žloutkovi narodil syn, také Bohumil. Vyučil se na Středním odborném učilišti hudebních nástrojů pod firmou Petrof v Hradci Králové a v domácí dílně v Zásadě. Mohl se tak zařadit do rodinné tradice výroby varhan a pomáhat s rozvojem zakázek po sametové revoluci v roce 1989.

Pád totalitního režimu znamenal nárůst práce, i když se vinou rozdělení Československa naprosto ukončila jakákoliv aktivita na Slovensku. Žloutkovi začali stavět nové nástroje a opravovat varhany v po dlouhá léta zanedbaných kostelích. Dokonce mohli spolupracovat i s architekty nových kostelů, kteří navrhli skříň varhan z hlediska pohledového. V době rozhovoru v roce 2022 měla firma Bohumila Žloutka za sebou výrobu již sedmadvacátého Opusu.