The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Zouharová, roz.Vyhnálková (* 1928)

• narozena v roce 1928 v Moravském Krumlově

• česká obecná škola v Mor. Krumlově (1934-1938)

• po začlenění Mor. Krumlova do německé říše v r. 1938 a zrušení české školy byla zrušena navštěvovala německou měšťanku (1938-1943)

• pomocnice v domácnosti (1943-1945)

• práce v zemědělství a ve státních lesích jako administrativní síla

• žije ve Štětí

Růžena Zouharová, rozená Vyhnálková, se narodila v roce 1928 v Moravském Krumlově jako čtvrté a zároveň poslední dítě kočího Jana Vyhnálka a pomocnice v domácnosti Anny Vyhnálkové, rozené Watzinger. Původem byli její rodiče z obou stran po generace z česko-německých smíšených svazků. Vyhnálkovi bydleli v palírně, Růžena měla jednoho bratra a dvě sestry, o kterých ve svých vzpomínkách také vypráví. Její otec jezdil s koňmi jako kočí na velkostatku hraběte Kinského a maminka chodila na statek prát a uklízet a děti brala obvykle s sebou.

Růžena Zouharová vzpomíná na posledního moravskokrumlovského majitele, hraběte Kinského a jeho rodinu: „Do zámku jsme chodili jako děti vždycky na Vánoce, to jsme dostali pozvání, ti, jejichž rodiče pracovali na velkostatku, jejich děti mohly přijít, bylo tam pohoštění a děti dostaly na šaty, flanelové, takže jsme chodili jako v uniformách. Byly to dobré šaty, teplé. Vše skončilo v roce 1937, poté, co přišel Hitler, všechny tyto dobročinné dárky. A Kinského děti musely chodit do veřejných škol, nesměly mít privátní učitele.“

V roce 1934 začala Růžena Zouharová navštěvovat českou obecnou školu, chodilo tam asi třicet. Českou školu navštěvovala až do roku 1938, kdy bylo toto území zabráno říší jako Sudety. Zásluhou hraběte Kinského a německého starosty Grohsmiedta se město dostávalo do okupačního pásma. Dne 10. října 1938 vjela německá armáda na nádvoří zámku, které bylo ověšeno prapory s hákovými kříži, a Němci byli slavnostně vítáni. Asi dvanáct set českých obyvatel se vystěhovalo z města na české území.

Tyto události se dotkly i její židovské spolužačky Berty, která pak za války zemřela v koncentračním táboře v Rize. „Poslední vzpomínku mám, jak na mne z okna potichounku volala: ,Kup mi lízátko vedle.‘ Hodila mi padesátník, tak jsem jí koupila lízátko, hodila to zpátky a už ji maminka táhla od okna, aby se neukazovala, oni měli strach, aby tam nevtrhli Němci. To bylo v září roku 1938. A říkala jsem si, že jsem jí alespoň to lízátko mohla dát, tehdy mi to vůbec nedošlo, to bylo něco tak absurdního, že mi to vůbec nedošlo, co se děje. Doma se o tom vůbec nemluvilo. Otec přišel vždycky večer, utahaný jako kůň, umyl se, svalil se do postele a zase spal. Protože vstával brzy, v šest hodin se zase vyjíždělo, koně museli být nakrmeni, dvě hodiny se krmili koně. A v poledne vždycky přišel na hodinku na dvě na jídlo. To tam také nasypal koním, všechno se to točilo kolem velkostatku, kolem koní a krav.“ Její otec byl rusofil, často poslouchal zahraniční rozhlas, ale o politice se doma nemluvilo.

V září 1938 byla česká škola zavřena a místo ní byla zřízena česká dvoutřídka v sousední vesnici Rakšice. Do ní to bylo tak hodinu cesty, a proto se maminka rozhodla, že Růžena bude navštěvovat německou měšťanku. Do té doby německy neuměla, protože doma mluvili česky. „V páté třídě obecné nás všechny přeučovali na němčinu, písmo bylo kurent. Občas s námi promluvili česky, když některý z českých žáků nerozuměl výkladu. V další třídě nás ale němečtí spolužáci hlídali, nesměli jsme mezi sebou mluvit česky. Byly tam ještě čtyři holky –Míla Kocmanová, Karla Burdová, Emilka Librová a Olinka.“

„Z palírny se odstěhovaly české rodiny a zůstali ti, co byli zvyklí na dvojjazyčnost. Můj strýc Anton Watzinger s rodinou, tuberkulózní maminka Vilmy, velké kamarádky mé sestry Marie, se starou babičkou, která chodila každý den do lesa s nůší na zádech na sběr suchého dříví.“ I rodina Vyhnálků se přestěhovala do osamělého stavení, jehož polovina byla zámecká lednice, „V zimě tam naložili fůry ledu a ukládali tam zvěřinu po lesních honech.“ Za řekou Rokytnou maminku zaměstnali jako pomocnici v lesním úřadě. „Všechno se dělo klidně, nezažila jsem, že by nám někdo kvůli národnosti nadával nebo nás ve škole šikanovali. Z cizích německých žáků se přistěhovaly většinou jen nuzné rodiny, ani moc nehleděly na čistotu. Při prohlídce u lékaře, pokud měly kalhotky vůbec, tak špinavé. Na jednom táboře v létě jsme si musely všechny mýt hlavu petrolejem, protože jedna Gretchen měla vši. Další tábory už potom naštěstí nebyly, učitelky se bály partyzánů.“

Růžena Zouharová vzpomíná na svého učitele Zogelmanna s žaludečními vředy, který byl nakonec odveden do války. Odveden měl být i její otec. „Tak jsme tam měli dokonce i těsnopis, i psaní na stroji nás učil učitel Zogelmann, ale potom musel jít na vojnu, přece narukoval, on měl žaludek špatný, ale to víte, tehdy se bralo všechno. Dokonce i mého tatínka volali, že musí narukovat, a prý když tam přišel, tak mu řekli: ,Vyhnálek Johann, Wie suchen Sie da, sind Sie doch Tschechen?‘ Tatínek řekl: ,To víte, že jsem Čech.‘ ,Tak co tady chcete, mazejte zpátky!‘ Tak přišel domů zpátky. To bylo hrozné tehdy, vždyť mu bylo padesát tři roků.“

Na německé škole zůstala až do roku 1943, byla ve čtvrté třídě. Měla sice být vyhozena za to, že při hymně jen otevírala pusu a nezpívala, ale její mamince se tento přestupek podařilo pomocí proviantu vyřešit. Toho roku se nechala ze školy vyhodit i její spolužačka Karla Burdová, protože její otec, obecní posluha, chodil bubnovat všechny vyhlášky a při prohrách Němců dostal strach z partyzánů. Z místa okamžitě vystoupil.

Jako rodina se nikdy neangažovali ve spolcích. Zpočátku se sice Růženu snažili ve škole přitáhnout k německé straně. „Musela jsem se dokonce zúčastňovat na sezeních Hitlerjugend, ale vedoucí, třídní učitelka Scheubrein, byla rozumná a necpala mě nikam. Učitelce Scheubrein jsem nosila všelijaké vodní brouky a havěť z tůní u řeky, všichni z toho byli na větvi, sami do lesa nechodili, báli se, ale já jsem tam byla doma. Nikdy jsem nechodila po cestách.“

Růžena Zouharová česko-německé vztahy vnímá zejména na příbězích lidí, které znala před válkou nebo poznala za války. Ten následující vypráví o bezohledném vysídlení českého obyvatelstva a nastěhování německých obyvatel „z méně významných oblastí pro Němce“.

Vzpomíná na setkání s dívkou z Besarábie: „Na jméno už si nepamatuji, ale vím, že když jsme byli na cvičení v sále ve škole, tak jsme tam byly dvě třídy a tam bylo děvče, byla větší než já, taková baculatá a tak se na mne usmívala, tak jsme zapředly řeč a došly jsme k tomu, že je z Besarábie. A pozvala mě tam do toho sálu, kde bydleli, protože oni je sem nalákali s tím, že dostanou ty statky a velkostatky po těch Češích, kteří museli odejít, po těch českých obyvatelích, kteří byli odsunuti nebo museli odejít. A museli to dosídlit Němci. Tak takhle je nalákali. A potom když přišli, tak je umístili v sokolovně, bylo tam šest rodin, každá měla jeden roh a ještě dvě byly uprostřed. A oni měli kolovrátek a ty pytle vlny si tam spřádali na svetry a byli všichni velice hezky oblečeni, takže bylo vidět, že byli z bohatých rodin, a ty fotografie, co měli těch statků, to bylo krásné. A tam zase dosídlili ty Němce, ty pravé Němce. To bylo dost tvrdé pro ně. A hrozně byli zklamáni, ti Besarábci, z toho, jak se k nim tady ti Němci chovali, protože se na ně dívali skrz prsty –  co tady chtějí? A předtím, než byl konec války, tak jsme byli na náměstí, tak jsme viděli, jak všichni zapřáhli koně ti Besarábci a jeli zase domů, a to vám byla taková fronta strašná, to bylo vidět od Polánky, tam, jak je ten kopec a zámek a ten začátek už byl na náměstí a na náměstí vyskočili s nakynutými buchtami a prosili, aby si to mohli někde upéct. Z Rusů strach neměli, bylo jich hodně, že prý by se na ně neodvážili. Měli s sebou i zbraně.“

Ihned po skončení školy nastoupila jako děvče k dětem k jedné česko-německé rodině. Tuto práci jí našla maminka, aby nemusela na polní práce. „Paní byla Češka, bohatá ze statku, z vesnice Rybník, manžel se jmenoval Wech a mluvil česky, ale protože se hlásil k německé národnosti, tak sloužil jako důstojník. Jeho paní zatím vedla jejich podnik, vyráběli cementové roury na kanalizaci a podobně. Bydlela u nich česká babička, neuměla, jako její dcera, vůbec německy a jejich osmiletý první syn Alois tak neměl nikoho, kdo by mu pomohl s úkoly. Tak jsem se s ním učila a na úkoly dohlížela. Později ho posílali k učitelce angličtiny, a tak jsem se k ní přihlásila také.“

„Vedle domu, kde jsem na náměstí sloužila, byla bývalá obecní škola, nyní přeměněná na kasárna, z kuchyně jsem malým okénkem nahoře mohla vidět, jak tam pochodují vojáci, cvičili se tam velmi mladí vojáci a zranění v rekonvalescenci. Sloužil tam také důstojník Rudolf Lappert, který chodil na ryby a spřátelil se s otcem a potom do rodiny ve svém volnu pravidelně chodil.“

V březnu roku 1945 zemřel její otec Jan Vyhnálek. Sestra Anna odešla i s rodinou z hájenky, kde za války žili, a přestěhovali se k nim. Měli strach z partyzánů. Přestěhovala se k nim také sestra Marie, která si za války vzala Němce, jenž narukoval.

Jednoho dne od známého přišla zpráva, že se blíží Rusové, a ten jim také poradil, ať se někam na noc schovají. „Tak jsme tu noc leželi v hustém smrčoví, v lese na mechu a poslouchali ojedinělé výstřely. Ráno jsme se odvážili po bedlivém pozorování vrátit domů. Tam si klidně v jedné z postelí spal mladý Jugoslávec, který pracoval s mou sestrou Marií ve firmě Nestlé, přijel na pěkném kole ze Znojma, a když nikoho nenašel a kolem byl klid, tak si unaven vlezl do postele. Další noc jsme všichni šli do bramborového sklepa velkostatku, vedle lesního úřadu, byl skryt ve stráni, kdo by se nevyznal, tak by ho klidně minul. Byla tam spousta lidí i z města, ale hlavně z velkostatku, protože v květnu už byly brambory pryč. Šafář Dočekal byl rovněž s námi ve sklepě. Z města přišli ještě někteří lidé s novinkami, že se ve městě objevili němečtí vojáci. Kdosi o tom dal zprávu partyzánům a ti zalarmovali ruské letky, které město po dva dny bombardovaly …Oni to Rusové poslední den rozbombardovali město Moravský Krumlov, úplně zbytečně, protože řídící učitel si přijel pro svoji dceru a maminku a babičku, co tam měly tu cukrárnu, tak si přijel s oddílem vojska německého. Načež někdo poslal partyzánům zprávu, že se vrátili Němci. A Rusové vzlétli a rozbombardovali město, mysleli, že jsou tam Němci, ale ti už byli dávno pryč s tou rodinou, protože odjeli okamžitě.“

Rudá armáda město bombardovala 7. a 8. května 1945. Zasaženo bylo 383 domů, z toho 113 zničeno do základů. Růžena Zouharová však nezažila jen bombardování Moravského Krumlova, příchod Rusů, jejich zálibu v hodinkách a ženách, ale vypráví i o sebevraždách německých obyvatel. „Oni tam měli také zahradnictví se skleníkem plným žlutých růží. Tam to bylo krásné. Ten zahradník se po válce zastřelil, sebe i ženu zastřelil. Úplně zbytečně. On byl v té organizaci NSDAP a pořád chodil a pochodoval, nos nahoru. A zrovna tak se zastřelil i starosta, to byl takový hrbatý člověk. Ale jinak nikomu neublížili.“

Konec války přinesl i odchod mnoha německých obyvatel, někteří, jako byla například knížecí rodina, odešli dobrovolně sami. Ovšem s odchodem tak dlouho váhali, že potom o všechen majetek přišli. „Hraběcí rodina čekala do poslední chvíle a nejeli nikam do Rakouska, kde měli příbuzné, tak potom naložili všechny vozy, co mohli, naložili věcmi, šperky a to všechno. Jeli do Rakouska, samozřejmě je honila Rudá armáda a do Rakouska přijeli jako chudáci. Tak ta komorná, ta byla dost věrná té své paní, tak ta je živila a ubytovala je. A potom ta hraběnka se vzpamatovala a udělala si monistický salon na klobouky a tak tam prodávala klobouky a hrabě seděl na stoličce a koukal celý bez sebe. A pak se jich, myslím, ujali se jich nějací příbuzní, protože ten jeden syn se stal knězem a ten druhý pracoval jako lesník u nějaké přízně. A ta Mucki, ta, co jsme jí záviděli, že se mohla každý den koupat ve vaně a jezdit na koni, ta dělala společnici nějaké bohaté paní v Americe. Zůstal tam jenom komorník, vrátný, ten mi jednou potom dal, když jsem mu dala sklenici sádla, pro maminku tři červené, staré běhouny.“

Poslední moravskokrumlovský majitel tak opustil nově vzniklou Československou republiku a stejný osud čekal až na malé výjimky všechny Němce. Růžena Zouharová i její nejbližší poznali lágry určené k odsunu Němců. Setkala se i s manželem své sestry Marie.

V republice zůstali, i když jak sama říká, díky bratrovi. „Bratr měl přístup k dynamitu, jako střelmistr, tak si to schovával, aby měl dynamit na vyhazování kolejí nebo mostů před Němci, aby Němci nemohli nic provést, utéct, tak tam schraňoval dynamit. Ale jestli byly nějaké akce, tak to nevím, ale vím, že byl v tom výboru s těmi partyzány a že s ním počítali. A vlastně zachránil maminku od lágru, protože tam byl jeden z velkostatku, nějaký Dohnal, a ten vám tak usiloval o to, aby maminka šla do lágru za to, že mě poslala do německé školy. Jemu vzkázal, aby matku nechal na pokoji, že to není jeho starost a že já jsem Češkou zůstala. Česko-německé vztahy byly dost vyhrocené po té druhé světové válce, dnes je to již normální, ale tehdy to bylo takové naostro.“