„Když jsme byli v tom Slezsku, tak fronta se stále blížila. Když jsme vyšli na nějaký kopeček, tak jsme viděli, jak střílejí kanony – jak to takhle létá. Někdy se také začaly trefovat do nás, přímo na to pracoviště. Některá ta letadla bombardovala třeba železniční trať, a my jsme tam u toho pracovali. Na jednu stranu jsme se snažili dělat co nejpomaleji, abychom nic nevykopali. Na stranu druhou bylo dobré, když jsme měli alespoň půlmetrovou díru, abychom si tam mohli hopsnout, když letěla ta letadla. Pak létali hodně takzvaní kotláři. Na to jsme koukali takhle přes bok, když stříleli k tomu náspu. Tam bylo vidět, že vždycky když tam vlétla kulka, tak se tam udělal takový kopeček hlíny. A když jsme koukali na letadla, jak házely bomby, tak jsme při pohledu nahoru měli dojem, že to padá přímo na nás. Ale úplně jako když to padá na nás! Ale ono to padlo nějaký metr stranou, takže nás to nezasáhlo.“
„Naše ročníky – 1928 a 1929 nebo 1927 a 1928 – měly povinnost jít budovat ty zákopové šance. [Němci] se zaručili rodičům, že neopustíme hranice protektorátu. A odvezli nás do Olomouce na nádraží. Tam přistavili vagony a jeli jsme na Slezsko. Takže nedodrželi ten závazek. Pamatuji si, že kluci házeli ta opolštářovaná opěradla z vagonu. Házeli to ven na protest.“
„To období po čtyřicátém pátém do čtyřicátého osmého, to se mi hrozně líbilo. To jsem se cítil takový svobodný a prostě prima. Potom měl člověk málo informací nebo měl informace zkreslené. Třeba se říkalo, že studenti táhnou na Hrad. Asi to bylo v tu dobu, když šel Gottwald za prezidentem. To už jsem byl na koleji, už mimo gymnázium. Tak jsem vyšel ven a potkal jsem policistu. Říkám mu, že jsem slyšel tohle a tohle o těch studentech a jestli je to pravda. A on říkal: ‚Ne, my jsme nic neslyšeli.‘ Takže to bylo jednak ode mě naivní, že se ptám policisty na takovou věc. A zase od něj takové nefér, že mi klidně řekl takovou lež.“
„Pak bylo to oficiální prověřování, kdy stranická organizace dělala prověrky, kdy si předvolávala jednotlivé pracovníky. A taková nejdůležitější otázka byla, jestli souhlasíš s příchodem vojsk. Jestli to bylo dobře, nebo ne. Mně položili tuhle otázku samozřejmě také. Tak jsem říkal, že ne, že s tím nesouhlasím, aby nám do toho někdo zasahoval. Takže rozhodnutí komise bylo – dostal jsem ho písemně a ještě ho mám schované – že jsem vyloučen ze strany. Což nebyl jen ten akt toho vyloučení, ale bylo to spojené ještě s dalšími perzekučními postupy. Takže v tom Okresním osvětovém domě jsem nejenom nemohl pracovat jako vedoucí, [ale] nějaký čas jsem tam mohl pracovat jako řadový pracovník a pak rozhodli, že musím pryč. Takže jsem hledal zaměstnání a muselo to být v dělnické profesi. Po asi sedmdesáti sedmi místech jsem tedy našel ten Karlštejn.“
Zdeněk Zůna se narodil 8. července 1928 v Hostavicích u Prahy. S rodiči a dvěma bratry vyrůstal na pražském Smíchově. Ke konci druhé světové války byl odveden na nucené práce do Slezska, odkud utekl včas na to, aby se mohl účastnit boje na barikádách během Pražského povstání v květnu 1945. Po válce začal chodit do Jednoty mládeže a rozvíjel také svůj zájem o fotografování. Dokončil Vančurovo reálné gymnázium a přihlásil se na Husovu československou bohosloveckou fakultu. Stal se duchovním a začal působit v Berouně a okolí. Se zakořeněním komunistické ideologie v československé společnosti mu ale začalo postupně ubývat věřících až do té míry, že s praxí duchovního přestal a vstoupil do komunistické strany. Nastoupil do železáren v Králově Dvoře a zároveň se snažil prorazit jako fotograf. Uchytil se v Okresním osvětovém domě v Berouně, kde nějaký čas působil jako odborný pracovník pro fotografii a film. Po roce 1968 neprošel prověrkami, byl vyhozen z KSČ a přišel o své místo v Okresním osvětovém domě. Po dlouhém hledání našel zaměstnání jako pomocník taviče v Karlštejně, kde zůstal dalších osmnáct let, až do odchodu do důchodu. Po roce 1989 pomáhal se zakládáním berounského Občanského fóra. Zdeněk Zůna zemřel 31. července roku 2022.
