The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Alain Belcredi (* 1953)

• narozen 8. května 1953 v Mnichově

• v roce 1946 byla jeho matka Mabile Rohan propašována z Československa ve vagonu s uhlím

• v roce 1949 jeho otec Richard Belcredi utekl s pašerákem z Československa přes řeku Dyji

• v roce 1963 se odstěhoval na jezuitský internát poblíž Vídně

• v roce 1981 atentát na Svobodnou Evropu v Mnichově, kterému jeho otec unikl jen o vlásek

• v roce 1989 poprvé navštívil vlast svých předků za železnou oponou

• v roce 2015 po smrti otce se stal hlavním správcem zámku Brodek u Prostějova

Richard Alain Belcredi žije ve Vídni, hodně času ale tráví na zámku Brodek u Prostějova, který jeho otec získal po roce 1989 v restituci. Syn Richarda Belcrediho, uprchlíka před komunismem, novináře Svobodné Evropy, organizátora zahraniční pomoci a pozdějšího československého velvyslance ve Švýcarsku uznává, že s postupujícím věkem cítí rodinné kořeny na Moravě stále silněji. „Udržovat si naději, mít trpělivost a nevzdávat to,“ zmiňuje přístup svého otce, který mu pomohl přečkat čtyřicet let nedobrovolné emigrace. A sám při pohledu na historii své rodiny dodává: „Osud nám skýtá taková překvapení, že ho prostě nejde naplánovat.“

Richard Alain Belcredi se narodil 8. května 1953 v Mnichově. Richard se jmenuje po otci, Alain po svém dědovi z původem bretonského rodu Rohanů. Naopak Belcrediové jsou šlechta původem z Itálie. Jeho předek Antonio Belcredi sloužil v rakouské armádě, bojoval v sedmileté válce a po propuštění se vracel přes Brno, v Jimramově se zamiloval do dcery velitele posádky a na Moravě už zůstal. Vzhledem k tomu, že původní italská větev vymřela v 19. století, jsou dnes moravsko-rakouští Belcrediové jedinými zástupci rodu.

Rodiče – utečenci v Paříži

Richard se narodil jako syn dvou utečenců, kteří se potkali v Paříži. Otec prchl z Československa až po komunistickém puči a poté, co ho kamarád komunista (sic!) varoval, že musí odejít. V květnu přebrodil Dyji u Břeclavi za pomoci převaděče, útěk se povedl jen díky blahovůli rakouského pohraničníka, který předstíral, že uprchlíky nevidí. Náklaďák ho odvezl do Vídně, odtud se přes Tyrolsko dostal do Paříže. Náhradní pas mu napsal důstojník francouzské armády na útržek novin. Matka Mabile Rohanová se dostala do Německa z Prahy nákladním vlakem s uhlím, několik dnů se tísnila ve vestavěné přihrádce naspod vagonu. Propašovat ven jí pomohli úředníci americké ambasády, kde pracovala jako překladatelka.

Celé to byla poměrně absurdní situace – Američané svoji zaměstnankyni ochránili před perzekucí, která ji v Československu hrozila kvůli jejímu otci. Alain Rohan ze Sychrova u Liberce totiž patřil mezi podporovatele Konrada Henleina a po Mnichovu přijal říšské občanství.

Rozdílně postoje českých šlechticů za nacismu

Zcela opačnou pozici zaujali přitom na počátku války Belcrediové z Líšně. Richardův druhý děda podepsal všechny deklarace české šlechty na podporu územní celistvosti země. K jeho postojům jistě přispěl i jeho švagr, německý antinacistický novinář Erwein von Aretin, který byl již na počátku Hitlerovy éry zatčen a skončil v Dachau. Dědeček  byl pak na seznamech odpůrců nacismu, na jeho majetek byla za války uvalena nucená správa.

“Existuje slavný telegram Heydricha Himmlerovi, v němž Heydrich sděluje Himmlerovi přibližně asi tohle: V zájmu pokračování našich snah o přesídlení zasloužilých Němců na Východ doporučuji úplné vyvlastnění a vyhlazení následujících rodin. A všechna jména těch rodin jsou tam uvedena, včetně rodiny Belcredi. A něco v tomto smyslu: Žádám o povolení nebo zmocnění k provedení tohoto úkonu. A tento dopis posílá Heydrich několik dní předtím, než ho zabili. Takže jinými slovy, dějiny jsou někdy velmi... Rozhoduje se během několika okamžiků, i o osobním osudu, během několika vteřin. Protože kdyby nebylo atentátu, Heydrich by to vyvlastnění a vyhlazení těch rodin dotáhl do konce a já bych tady dneska neseděl,” hodnotí Richard Alain Belcredi.

Richard Alain Belcredi se narodil v Mnichově, kam se rodiče přestěhovali z Paříže hlavně proto, aby otec mohl díky svému příteli Pavlu Tigridovi začít pracovat pro Rádio Svobodná Evropa. Útěk z rodné země znamenal pro rodiče ztrátu ekonomických jistot a sociálního statusu. Otec v Brně nedostudoval a v Mnichově pracoval jako novinář, matka byla v malém bytě v domácnosti. Přestože doma se mluvilo i česky a otec chtěl syny češtině naučit, matčinou mateřštinou byla němčina, a proto Richard Alain dodnes česky mluví s obtížemi. V deseti letech nastoupil na gymnázium, a protože podle svých slov nepatřil mezi nejlepší žáky, rozhodli se ho rodiče poslat na jezuitské gymnázium poblíž Vídně, kde měl všechny prarodiče. S rodiči se pak vídal víceméně jen o prázdninách, ve Vídni nakonec zůstal žít i po sňatku s manželkou – Rakušankou, kterou potkal na studiích.

Strýc Ludvík v komunistickém Československu

Styky s domovem svých předků pravidelně neudržoval, věděl ale o neblahém osudu svého strýce Ludvíka. Ten na rozdíl od svého mladšího bratra z Československa neutekl, a přestože nejprve roky pracoval jako národní správce někdejších statků vlastní rodiny a dokonce dostal vyznamenání za výtečné plnění norem, skončil nakonec v jáchymovských dolech. Zbytek života strávil na podřadných zaměstnáních a ekonomické zabezpečení jeho rodiny zůstávalo na manželce, zaměstnankyni pošty.

“Myslím, že to bylo ve Vídni, u mého dědečka,“ vzpomíná Richard Belcredi na první setkání se strýcem. „V určitém okamžiku mu dovolili vycestovat a bydlel pak u mých prarodičů. Můj první dojem z něj byl, že to nebyl zdravý člověk. Kouřil jednu od druhé, což v tom věku samozřejmě zanechává negativní dojem. Nebyl jsem však schopen s ním pořádně komunikovat, prarodiče mezi sebou mluvili hlavně česky. Byl rád, že se odtamtud dostal, byl určitě pod dohledem, samozřejmě musel podepsat nejrůznější reversy, aby se vůbec dostal ven. A ještě na jednu věc si vzpomínám – na ty proslulé tuzexové bony. Komunisté zorganizovali takový obchod, Tuzex, kde se za tyto bony daly koupit potraviny a různé věci. A ty tuzexové poukázky se kupovaly v zahraničí, otec vzal německé marky a koupil za ně tuzexové bony, dal je do obálky a poslal je bratrovi, a takhle rodina podporovala syna a bratra v Čechách v jeho živobytí.”

Okupace, atentát a pašování knih

Jakkoli se Richard Alain Belcredi do aktivit svého otce směrem k Československu přímo nezapojoval, sledoval je zpovzdálí. V létě 1968 byl doma na prázdninách, otec byl celou dobu v „horečnatém“ stavu, domů z práce chodil jen pro čisté prádlo. Jeho zklamání po okupaci bylo obrovské, v podpoře Československa ale neustával, a to navzdory atentátu, který zřejmě přímo na jeho kancelář v RFE roku 1981 zorganizoval terorista Carlos. Otec unikl smrti jen o vlásek.

Od konce sedmdesátých let se též angažoval v organizaci Opus bonum, která podporovala činnost církví ve východním bloku, spolupracovala s Anastázem Opaskem a pořádala intelektuální setkání podél železné opony. Po odchodu z RFE roku 1983 také spolupracoval s International Literary Council, který za podpory CIA organizoval pašování knih a zakázané literatury přes železnou oponu. V bytě Belcrediových byla speciálně určená místnost o velikosti 25 m2, která se neustále plnila novými publikacemi, vyprazdňovala a znovu naplňovala. Za mistrovský otcův kousek považuje syn propašování bedny knih s pomocí oficiální československé sportovní delegace.

Za železnou oponou

Jedním ze symbolů revoluce roku 1989 byl pro Richard Alaina Belcredi fakt, že jeho otec získal do svého amerického pasu československé vízum. Asi ještě v listopadu se spolu otec a syn za železnou oponu vypravili. Byli dohodnutí s rakouským MZV, že po nich při dlouhodobé nepřítomnosti začnou pátrat, ale nebylo to potřeba. „Proč jste sem celou dobu nejezdil?“ ptal se otce na hranici český celník a otec jen nevěřícně kroutil hlavou.

“Pak jsme vjeli do té země a přijeli jsme od západu do Brna. Měli jsme domluvený sraz s příbuznými, bratranci a tetou, v hotelu Grand u nádraží. Otec říká: ‘Teď odbočíš doleva, teď odbočíš doprava.’ A já na to: ‘Jak to, že se tady tak dobře vyznáš? Bydlíš v tomhle městě?’ On se samozřejmě smál. Řekl: ‘Vůbec nic se tu nezměnilo. Vypadá to tu stejně, jako když jsem odjížděl.’ Pak jsme se potkali v hotelu Grand, poobědvali jsme a otec chtěl jet do Líšně. A jak tam jedeme, tak můj otec říká: ‘Když budeme nahoře a podíváš se dolů do údolí, tak tam začíná panství rodiny Belcredi.’ A když jsme nahoře a díváme se dolů, otec říká: ‘Proboha, co se to tady stalo?’ Tam byl jeden obytný blok, takové ty typické komunistické paneláky, jeden vedle druhého”.

Pro syna byla první návštěva za železnou oponou zvláštní. Šeď, tíseň, prázdné ulice ani uniformita panelákových bytů ho netěšila. Když se od tety dozvídal, jak funguje plánované hospodářství, žasnul. Byl rád, že vyrůstal na Západě. Otcovo přijetí v rodné zemi bylo ale po roce 1989 impozantní. Na přímluvu Pavla Tigrida se stal československým velvyslancem v Paříži, kde mohl zúročit nejen své kontakty a jazykové znalosti, ale i naučit kuchaře servírovat pokrmy kultivovaným způsobem. „Jednou jsem se ho zeptal, čím se chtěl v životě stát, když byl mladý. Potvrdil mi, že diplomatem,“ říká jeho syn.

Belcrediovské majetky v Líšni získali v restituci potomci Ludvíka Belcrediho, Richardu Belcredimu připadl zámek v Brodku, dědictví po strýci z rodiny Kalnóky. Zámek byl v žalostném stavu, jen venkovní zdi byly v pořádku. Na velkou rekonstrukci čeká dodnes. Po smrti otce v roce 2015 se o něj stará především Richard Alain Belcredi. Rodinná tradice zkrátka ožila a podílí se na ní už i jeho děti.