The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Heinrich Böhm (* 1940)

• geboren am 26. Januar 1940 in Rychnůvek (Deutsch Reichenau) in Südböhmen

• Vater war Briefträger, Mutter war Hausfrau

• stammt von vier Geschwistern ab, hat drei Brüder

• im Herbst 1945 entging die ganze Familie der Deportation, indem sie nach Österreich floh

• 1946 begann er mit dem Besuch einer städtischen Schule in Altenberg bei Linz

• absolvierte die Höhere Handelsschule

• arbeitete sein ganzes Leben lang als Verkäufer in einer Firma für Betriebseinrichtungen

• nach 1968 wollte er mit seiner Mutter sein Heimatdorf besuchen, aber sie fanden sein Elternhaus nicht

• um 1968 kümmerten sie sich um eine Emigrantenfamilie aus der Tschechoslowakei und unterstützten sie

• bis heute sehr aktiv im Verein Böhmerwald, der die Beziehungen zur Tschechischen Republik pflegt

“Shromáždili všechny německé muže na dvoře fary, seřadili je s rukama nad hlavou čelem proti zdi a típali jim na krku cigarety. Slyšel jsem, jak křičí bolestí,” vzpomíná Heinrich Böhm. Příběh sudetského Němce, který musel jako dítě na podzim roku 1945 odejít do Rakouska a přesto dnes necítí k Čechům žádnou zášť. 

Rodina se stěhuje za prací

Heinrich Böhm se narodil 26. ledna 1940 v dnes zaniklé obci Rychnůvek (německy Deutsch Reichenau). Rychnůvek byla malá vesnička v okrese Kaplice a neměla ani tisíc obyvatel. Jeho otec pracoval jako poštovní doručovatel, matka byla v domácnosti a starala se o děti. Bydleli v malém domku s doškovou střechou s tlustými stěnami a malými okny. Rodina tam byla od roku 1928 v podnájmu. Otec totiž pocházel z Rožmitálu a pošta ho vyslala do Rychnůvku, protože tam bylo zrovna volné místo pošťáka. Heinrich vzpomíná, že práce pošťáka nebyla zrovna lehká: “Oni dostali od české pošty dokonce lyže a otec se už jako dospělý musel naučit jezdit na lyžích. Když roztál sníh, daly se občas někde najít balíčky nebo zásilky, které se cestou ztratili. Ale tatínek dělal svou práci velmi rád a dělal ji svědomitě.”

Sovětské a americké jednotky před domem 

Rok 1938 a všeobecnou mobilizaci rodina nijak zvlášť neprožívala, protože na Heinrichova otce se už kvůli věku naštěstí nevztahovala a taky měl status poštovního úředníka a bylo ho potřeba ve vesnici. Ani hladem netrpěli, protože byli do velké míry soběstační, hospodařili a měli políčko i vlastní zeleninu. Otce se ale velmi dotýkalo, když musel někomu ze sousedů, které všechny znal, předat zprávy z fronty, že jejich syn či muž ve válce padl. Velmi s nimi soucítil.

Vzhledem k jeho tehdejšímu věku má Heinrich Böhm z války jen málo vzpomínek. Nejvíc zážitků má až z jejího konce: “Pouze si pamatuji, jak jsem viděl pět bombardérů, co se nad naší vesnicí seřadily a pak letěly směrem na Linec. Já jsem byl tehdy ještě malý kluk a pořád jsem si představoval, jak strašně malincí musí ti piloti těch letadel být,” vypráví a vzápětí pokračuje o příchodu amerických jednotek. “Lidé si oddechli, protože si mysleli, že v důsledku toho budeme v americkém sektoru, ale po několika dnech byli jednoho rána Američané pryč a místo nich přišli Rusové. A to bylo špatné, těch jsme se báli. Ženy se schovávaly v obilí, dokonce ve studni někdo udělal takovou podestu a ženy a dívky se za tmy schovaly tam. Prostě pro ženy to byla velmi, velmi těžká doba. Rusů jsme se báli. Ale Rusové potom také odtáhli směrem k Dunaji, protože u Lince byl veliký tábor a potom už jsme od nich měli klid.”

Típali jim o záda cigarety

Poté se u nich jednoho dne objevili uprchlíci z východu. U Böhmů bydlely pár dní dvě paní z Maďarska s dětmi, pak ale šly zase dál. Složitě se navzájem domlouvali, protože uprchlíci neuměli německy, ale Böhmovi se s nimi podělili o jídlo, protože měli naštěstí všeho dost. Další vzpomínky Heinrich Böhma se vztahují k divokému odsunu: “Pamatuji si, že jednou shromáždili všechny muže z vesnice a chtěli vědět, kdo byl kdy a v jaké politické straně. A jednou se stalo, že Češi shromáždili všechny německé muže na dvoře fary, seřadili je s rukama nad hlavou čelem proti zdi a típali jim na krku cigarety. Slyšel jsem, jak křičí bolestí.” 

Nebyl to ale jediný otřesný zážitek. Češi v té době odvezli jedny starší německé manžele ze sousedství. “S válkou nebo s politikou neměli nikdy vůbec nic společného. Češi je prostě chtěli naložit na náklaďák a odvézt a oni nechtěli. To byl tenkrát ještě náklaďák na dřevoplyn, všechno to byla vojenská auta. No a tak oni nechtěli vylézt na tu korbu a jeden Čech tu paní tak nakopnul a řval na ni: ‘Mazej na tu korbu!’ Ti nevěděli vůbec, co se to děje, ve vesnici žili a pracovali celý svůj život a oni je najednou vyhnali pryč. Co se s nimi stalo, nevím. Bylo to zkraje léta ve čtyřicátém pátém. My jsme taky museli začít nosit pásky na rukávu, kde bylo napsáno “Němec.” Ještě si vzpomínám, jak jsem byl jako malý kluk hrdý, že tu pásku můžu nosit.”

Böhmovi měli na půdě schované rádio na baterky a otec ho tam chodil pravidelně se sousedy poslouchat. Za to tehdy hrozil dokonce trest smrti nebo koncentrační tábor. Byli ale velmi dobře informováni o tom, co se děje, protože mohli naladit Moskvu, Ameriku a obě vysílání v němčině, takže všechno věděli trochu dřív, než ostatní.  “A 10. května skončila válka a 24. května k nám přišel takový český vazoun, nepozdravil a jen řekl: ‘Rádio!’ Takže jsme z toho pochopili, že chce naše rádio. Ale otec mu ho nechtěl dát, až pod pohrůžkou násilí mu ho odevzdal. A Čech na to: ‘Elektřina, elektřina!’ No, chtěl samozřejmě i baterky. Otec ale po něm vyžadoval nějaké potvrzení o tom, že mu to rádio předal, ale to se tomu Čechovi nelíbilo, nakonec ale otci nějaké dal. Co mě na tom štve, je to, že 10. května skončila válka a už 24. května jsme byli bez rozhlasu a Češi si s námi mohli dělat, co chtěli. Prostě to, že Benešovy dekrety tak rychle začaly platit, mě teda překvapilo. No jo, stáli jsme na straně poražených, s tím se nedalo nic dělat.”

Co s námi bude?

Pro Němce se situace v Československu zhoršovala, ale Heinrichův otec nechtěl za žádnou cenu pryč z Rychnůvku, i když ostatní německy mluvící sousedé už dávno odešli. Cítil se totiž zodpovědný za roznášení pošty. Dokonce často slyšívali z ostatních domů bučet krávy, protože některé rodiny musely odejít tak rychle, že je ani ve chlévě nestihly odvázat a pustit. Ale na podzim roku 1945 byla situace už tak kritická, že i on nakonec uznal, že bude lepší odejít. Navíc se nějak dozvěděli, že mají být odsunutí až do Německa. Proti tomu se otec zásadně ohradil: “Já jsem Rakušák a Rakušákem taky zůstanu. Jestli musím opustit Československo, tak půjdu do Rakouska.” Bylo to pochopitelné, protože se narodil v roce 1900 ještě za Rakouska - Uherska jako Rakušan, v roce 1919 skončila první světová válka, vzniklo Československo a on byl najednou Čechoslovák, roku 1938 se stal Němcem a po odsunu dostal zase zpět rakouské státní občanství. Během těch let se mu tak čtyřikrát změnilo občanství, aniž by se byl někam stěhoval. 

V Rychnůvku mluvili skoro všichni německy, byly tam snad jen dvě nebo tři rodiny, které mluvily česky, ale žili tam dohromady bez problémů. Ale po konci války museli Němci začít nosit pásky a nevěděli, co s nimi bude dál. Heinrich se domnívá, že právě ta nejistota měla velký vliv na to, že se nakonec rozhodli Československo nelegálně opustit.

Hračky jsme si vzít nemohli, byla by to zbytečná zátěž

Doma jich bylo šest, rodiče a čtyři kluci. Nejstarší Leo ale už za války pracoval v Linci a po válce tam zůstal, protože si tam v Lichtenbergu našel práci, pak byl Franz a Heinrich a nakonec nejmladší bratr Willi, který se narodil v roce 1943. Franz šel do Rakouska už o den dřív, aby se už předem podíval, kde by mohla rodina bydlet. Takže přes hranici šli jen ve čtyřech. Rodiče, malý Heinrich a Willi jel v kočárku. O tom, kde přesně přejdou hranici se před dětmi nemluvilo. Do Rakouska to bylo naštěstí jen pár kilometrů, a tak jednoho dne dopoledne mladšího bratra posadili do kočárku, Heinrich dostal na záda batoh, maminka nesla další obrovský batoh a tatínek dva: “Hlavně všechny doklady, jako oddací list, křestní listy, pro Williho, toho nejmladšího, plínky, lahvičky na mléko a takto jsme s tím kočárkem, kam jsme kromě Williho taky něco naložili a vyšli jsme směrem k hranici. Ještě si vzpomínám, jak mi tekly slzy po tváři. Hračky jsme si my děti vzít nemohly, byla by to jen zbytečná zátěž.” V Rakousku došli do Reinbachu a u jednoho sedláka přenocovali ve chlévě a dostali mléko pro Williho.

Dalšího dne došli do Freistadtu, kde se ubytovali v pokoji v místní hospodě: “A tam si maminka najednou vzpomněla, že doma nechala ozdoby na vánoční stromeček, a tak se rozhodla se pro ně v noci vrátit. Na hranici ji chytili, zbili, ale vrátila se zpět k nám do Freistadtu i s těmi ozdobami. Některé se sice po cestě rozbily, ale přinesla je. Ale proč podstupovala to riziko, že ji chytí, kvůli ozdobám na stromeček? Ta hranice už byla na podzim hlídaná vojáky, už se muselo velmi dávat pozor na to, kudy se jde.” Z Freistadtu potom pokračovali až do Altenbergu u Lince, kde se usadili.

To jablíčko je náš dárek, protože byla válka a nic nemáme

Přišla zima a také první Vánoce v nové zemi: “Otec prostě rozkrojil jablíčko a řekl: ‘Děti, to je náš dárek, protože byla válka a nic nemáme, ale jsme všichni naživu a máme jeden druhého.’ Letadla tenkrát shazovala balíčky se staniolem, aby vyrušila nepřátelské radary. Staniol byl všude. Na loukách, na polích. Maminka ho nasbírala a udělala z něj ozdoby a lamety na stromeček.”

V Altenbergu se zabydleli u jednoho sedláka. Maminka a starší bratr museli pracovat a za to dostali denně tak litr mléka, dvě vajíčka, trochu mouky, brambory. Jenže ze začátku je místní lidé nechtěli přijmout mezi sebe: “Pro ně jsme byli pouze jen cizácká lůza.” V roce 1946 začal Heinrich chodit do obecné školy. „Chodil jsem každý den za každého počasí skoro hodinu tam a po vyučování zase zpátky. Ve škole se všichni jmenovali Mehl nebo Gruber a potom vám tam přijde někdo, kdo se jmenuje Böhm, prostě ten Bémák. No a také tam všichni byli Josef, Johann a já se jmenoval Heinrich. Na toto období bych rád zapomněl.“ I mezi spolužáky Heinrich pociťoval, že ho nehodlají lehce přijmout. „Ale vždyť jsme mluvili stejnou řečí, měli jsme stejnou barvu kůže, devadesát pět procent z nás byli katolíci a taky jsme tvrdě pracovali. Já to ale na jednu stranu chápu. Byla válka, oni sami měli málo a pak najednou přišli další lidé, co neměli nic, a tak měli kvůli nám ještě méně.” 

Rakouské občanství dostali Böhmovi až po pěti až šesti letech a museli si ho zaplatit. Otce jako cizince nevzali k poště, na zaměstnání ve státní službě neměl žádnou šanci. “Také mezi námi bylo hodně odsunutých, kteří se chtěli za každou cenu dostat přes Rakousko do Německa, protože doufali, že tam se bude žít lépe. Všichni příbuzní z Rožmitálu chtěli do Německa.”

Otec dostal po čase práci u jedné stavební firmy v Linci ve skladu, maminka zůstala s dětmi a pomáhala dál na statku. Dojila krávy a pracovala na poli. Starší bratr Franz šel do učení ke kováři a Leo pracoval jako zedník v Linci, ale v roce 1951 odjel do USA. 

Z našeho domu prostě nic nezbylo

Po obecné škole šel Heinrich na obchodní školu a potom nastoupil jako nákupčí do podniku, co vybavoval továrny: “Mimochodem měli jsme zakázky s Českem, konkrétně s Vítkovickými železárnami, taky v Brně, tam jsme vždycky hrozně ztloustli, protože tam nás pořád něčím hostili, no byla to pěkná práce. Rád na to vzpomínám. Před osmdesátým devátým jsme těch obchodů s Českem ale měli velmi málo. To se všechno rozběhlo až potom. S východním Německem nám obchod jen kvetl, ale v Česku, tam jsme až po revoluci stavěli velké továrny, velikánské ocelové konstrukce. A také si vzpomínám na rozdělení Československa. To jsem byl zrovna v Bratislavě vyjednávat o cenách se Slovnaftem a Slováci si stěžovali, že všechnu kvalitní ropu prodáváme do Česka a že Slovnaft dostává jen už tu méně kvalitní.”

V roce 1968 maminka říkala, že odteď už nebude takový problém jet do Československa. A vzala si do hlavy, že se musí do svého rodiště a do Rychnůvku jet podívat. Táta nechtěl a řekl, že si ta místa chce v paměti uchovat tak, jak vypadala dříve. Když tam přijeli, tak hlavně maminka to hrozně oplakala, protože z jejich domu nic nezbylo. Našli tam jenom studnu, jinak bylo všechno pryč.Před odchodem tam rodiče dokonce i něco schovali, ale hledat to nemělo smysl, protože celý dům byl prostě pryč.

Po 21. srpnu 1968 do Rakouska emigrovala spousta často velmi vzdělaných Čechoslováků. U Böhmů tenkrát bydlela také jedna česká rodina: “Jmenovali se Nebuchlovi, ten pán byl stavební inženýr a ta paní byla lékárnice. Oni už ale utekli trochu dřív. On se podílel na stavbě kanálů v Bagdádu a odtud přijeli do Rakouska. U nás ve firmě hned dostali práci. Paní byla tak pracovitá, ta by bývala mohla pracovat snad ve třech lékárnách najednou.”

Společně se zasadit o to, aby se všechno opravilo

S Rychnůvkem udržují Böhmovi dodnes dobré kontakty a s Rožmitálem je ve styku příbuzný Reinhard Böhm. Ten založil spolek Böhmerwald a společně s paní starostkou začali organizovat opravu místního kostela, kde byl pokřtěný Heinrichův otec a rodiče tam měli svatbu. Také opravují na hřbitovech staré a poničené náhrobky. Reinhard byl dokonce za své aktivity vyznamenán německým prezidentem. S ostatními rodinami v okolí Lince, co byly odsunuty nebo samy odešly, se jejich rodina stýká také. Bratr Franz založil spolek Böhmerwalder Jugend (Šumavská mládež) a velmi se v něm angažoval. Měli dokonce taneční kroužek a vystupovali v Itálii a v Brazílii.

Někdo by mohl říct: “Proč do toho vlastně dáváte peníze? To oni vás vyhnali a všechno tam zničili. Ode mne teda žádné peníze nedostanou.” Ale to není podle Heinricha Böhma správné: “To jsou všechno stavby, co se musí uchovat pro budoucí pokolení, protože to je přece naše minulost. Proto se musíme společně zasadit o to, aby se to všechno opravilo. Například do toho kostela dala česká vláda hromadu peněz a na té rekonstrukci pracuje i architektka, spolupracujeme s českými památkáři… tak to má být. Když je z obou stran vůle přiložit ruku k dílu pro něco, co mělo být zapomenuto, tak je to dobře.

Musíme si navzájem více naslouchat

Nakonec přidal Heinrich Böhm ještě poselství dalším generacím: “Vždyť jsme všichni Evropané a celá Evropa utrpěla za války škody. Ale chybí nám zatím pocit společné evropské identity. Když dnes třeba Evropan někam letí a na letišti se ho zeptají, odkud je, tak odpoví, že je Rakušan a tak dále. Ale když někam letí Američan, tak na stejnou otázku neodpoví, že je z Kalifornie nebo z Illinois, ale řekne, že je z Ameriky. My v Evropě si musíme tímto procesem ještě projít. Máme přece velmi starou společnou kulturu a každá země musí pěstovat dobré vztahy s těmi ostatními, aby si vzájemně porozuměli. Češi jsou taky proevropští, třeba Schwarzenberg. S hrabětem Karlem Schwarzenbergem jsem šel na pivo, na to nikdy nezapomenu. Vidíte, on taky nikdy z Československa neodešel,“ vzpomíná Heinrich Böhm a dodává: „Musíme si navzájem více naslouchat, abychom jeden druhému lépe rozuměli. Kolo dějin se točí dál a dál a nikdo ho nemůže vrátit zpět. Ze své historie se musíme hlavně poučit, protože pouze ten, kdo zná své dějiny, může utvářet budoucnost. Co se stalo, stalo se, musíme si to navzájem odpustit. Vaši rodiče nemohou za to, co se stalo a moji také ne. Ale teď je řada na nás a my s tím musíme něco udělat. Můžeme jen doufat a modlit se, aby nebyla v Evropě válka jako je teď na Ukrajině. Já doufám, že mě Evropané nezklamou, každý z nás pro ně musí něco udělat. Mír, to je přece pro nás jedna z nejvyšších hodnot. Jen za míru můžeme jeden s druhým mluvit. A k tomu taky přispívá vaše organizace. Pracujte dál, nahrávejte ty pamětníky, předávejte to objektivně dál, jen ať se nic nezamlčí. Děkuji vám za to, co děláte. Mír přece musíme bránit, vždyť je to tak důležité.”