The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gerhard Dotzauer (* 1930)

• narodil se 23. listopadu 1930 v Lubech u Chebu

• od roku 1937 bydlel a vyrůstal v Horních Lubech, kde rodina postavila nový dům s dílnou na výrobu mandolín

• do školy chodil také v Horních Lubech

• při mobilizaci v roce 1938 otec raději utekl do Německa, jejich učeň zase do Kanady

• po připojení Sudet k Německé říši chodil do Hitlerjugend

• ke konci války se spřátelil s Američany

• postupně pašoval za hranice do Německa materiál a nářadí

• matka byla pověřena výběrem mléka, Gerhard pracoval jako pasáček krav

• odsunuti byli až v posledním transportu z Chebu

• v Bavorsku se dostali až do alpského městečka Mittenwald, kde je vyhledal otec

• v bavorském Tennenlohe založili dílnu, v níž otec pokračoval ve výrobě mandolín nejprve s několika zaměstnanci

• dokončil obchodní akademii v Mnichově maturitou a nastoupil do firmy k otci jako obchodník

• v roce 1958 se oženil

• syn a vnuk pokračovali v rodinné dílně Dotzauer, kde vyráběli a opravovali mandolíny

Syn výrobce mandolín Gerhard Dotzauer zažil jako německý chlapec atmosféru houslařských dílen v Lubech a Horních Lubech, přátelil se s českým policistou i americkými vojáky, pašoval materiál za hranice do Německa, kde pak s otcem po odsunu pokračovali ve výrobě mandolín ve vlastní dílně. Na tradici navázal i jeho syn a vnuk, do rodných Lubů se ale již nikdy nevrátil.

Luby a Horní Luby mezi světovými válkami

Gerhard Dotzauer se narodil 23. listopadu 1930 v Lubech u Chebu jako jediný syn výrobce mandolín Franze Dotzauera. Matka pracovala ve výrobně strun, rodina tak patřila mezi mnoho dalších v okolí, které se úspěšně věnovaly výrobě hudebních nástrojů. Rodiče proto vybudovali v Horních Lubech nový dvouposchoďový dům, aby měli více prostoru. Přestěhovali se v roce 1937 a malý Gerhard začal chodit do německé školy. Obec Horní Luby se nacházela ještě blíž k hranici s Německem, čítala tehdy zhruba 250 obyvatel a nabízela vše od hospody přes kostel a školu až po koloniál. V obci se nacházel také zámek s velkostatkem patřící rodině generála von Ehrenthal, hodně obyvatel obce se živilo zemědělstvím.

Dramata roku 1938

Při mobilizaci československé armády v roce 1938 měl otec Franz Dotzauer narukovat, raději však stejně jako mnoho jiných sudetských Němců utekl za hranici. „Můj otec byl v roce 1926 v české armádě, kde absolvoval výcvik. A když byla vyhlášena mobilizace, musel by nastoupit do armády. Proto raději utekl do Německa. Vyběhl kopec k našemu domu a volal na mě v nářečí: ‚Kluku, musím zmizet!’ Vběhl jsem za ním do domu, on rozrazil dveře v ložnici, vzal si kabát, zadním vchodem vyběhl z domu a v tu chvíli už tam byli čeští policisté, kteří ho chtěli zatknout. Nevěděli jsme, jestli ho chytili, nebo jestli jim utekl. Několik týdnů jsme o otci neměli žádné zprávy,” vzpomíná Gerhard Dotzauer.

V chaosu té doby odešlo také mnoho sociálních demokratů a komunistů do emigrace. Většina z nich se ale po několika dnech vrátila, například jeden soused, který už byl v Plzni na letišti a čekal na odlet do Anglie. Pár osob ale skutečně emigrovalo do Kanady, například učeň z otcovy dílny. Do Německa odešla i rodina obývající horní patro jejich domu. Gerhard tak zůstal v domě s matkou sám. Z horního patra domu pak viděli, jak na sousedním pozemku nějací muži pod dozorem českých policistů kácejí pět vzrostlých topolů. „Matka vyslovila obavu, aby nepokáceli také starý silný dub na našem pozemku,” vyjádřil se k dramatické situaci Gerhard Dotzauer. Protože se matka sama v domě bála, odešli na noc k její sestře do Lubů a když se vrátili, byl stařičký statný dub skutečně poražen. Ze stromů byly vytvořeny zátarasy na silnici.

Když pak přišla v říjnu 1938 německá armáda, zabrala jim na jednu noc dům a oni se museli uchýlit k sousedům do mlýna. Stromy ze zátarasů armáda bez potíží odstranila a postupovala dál. Pokácením stromů však bylo bohužel poškozeno telefonní vedení, což mělo mít později nepříjemné důsledky - po válce českoslovemské úřady Dotzauerovi obvinili, že vedení poškodili oni a že šlo o sabotáž.

Po připojení Sudet k Německu se všichni obyvatelé Lub podřídili novému režimu, děti nastoupily do Hitlerjugend a nastoupila propaganda připravující všechny na válku.

Celníkem na všech hranicích Evropy aneb od Španělska po Finsko

Když 1. září 1939 přišly děti do školy, mladá paní učitelka jim se slzami v očích sdělila, že je válka a že mají jít domů. Záhy dostal také otec Franz Dotzauer povolávací rozkaz, po devíti dnech se ale vrátil z armády domů. Stal se pak celníkem a sloužil nejprve na česko-slovenské hranici, pak na německo – francouzské hranici a nakonec až na hranici se Španělskem. Odtud posílal rodině balíčky s oříšky, pomeranči a banány, což bylo pro Gerharda příjemným zdrojem pro směnný obchod se spolužáky. Za jeden banán tak se synem mlynáře vyměnil vydatnou svačinu každý den po dobu celého týdne. Jednou také způsobil poprask v kině, když si během promítání filmu oloupal pomeranč, takže již nikdo nesledoval film, ale všichni pátrali, odkud se line ta vůně.

Když začala německá armáda ustupovat a válka se chýlila ke konci, ocitl se Franz Dotzauer ve Finsku. Protože němečtí vojáci nemohli ustupovat přes Švédsko, které je nevpustilo na své území, museli Finskem projít do Norska, kde je nakonec zajala britská armáda a předala Američanům. Následně byl převezen do Mannheimu a ze zajateckého tábora propuštěn do západoněmeckého Bambergu. V té době již vytušil, že rodiny ze Sudet budou vysídleny, a ty z Lubů a okolí nejspíš do Erlangenu.

Přátelství s americkými vojáky, burákové máslo a bombardéry Stuka

Mezitím se 6. května 1945 objevili američtí vojáci také v Horních Lubech, právě v době oběda. Gerhard s matkou se rychle běželi schovat do sklepa a když pak jeden z vojáků německy zavolal, odpověděl Gerhard anglicky: „Tady jsou jen civilisti!” Vyšli tedy ze sklepa do kuchyně, kde byla pootevřená dvířka kredence, z čehož měli Američané strach, protože byli vyplašení propagandou o zákeřných výrostcích z Hitlerjugend. Skříň ale byla prázdná, Gerhard dvířka otevřel a nabídl jim tehdy populární český likér Světluška, takže se rychle spřátelili. Ještě než stihli američtí vojáci odjet, přistála na sousedním poli dvě letadla Junkers Stuka. Piloty Američané zajali, jeden z nich byl dokonce přímo z Horních Lubů a když se k němu blížili jeho rodiče, Američané je nechtěli pustit, ale Gerhard jim to vše vysvětlil. Ke krátkému setkání s rodiči tedy mohlo dojít, než oba piloty odvezli do zajateckého tábora. Z letounů se pak na nějakou dobu staly objekty průzkumu místních zvídavých chlapců, dokud Češi letadla nevyhodili do vzduchu a trosky postupně neodvezli.

Několik dní pak Američané sídlili v domě Dotzauerových, Gerhard se nejvíc spřátelil s jedním vojákem z Brooklynu. Měl italské kořeny, jmenoval se Richie a Gerhardovi často dával nějaké jídlo navíc. Kdo by v té době pohrdl burákovým máslem či džemem? Po několika dnech přesídlili američtí vojáci do města, ale i tam Gerhard Richieho navštěvoval. Když se později dověděl, že Richie měl autonehodu a zahynul, hodně ho to rozesmutnilo.

Odvážný pasáček krav

Po odchodu amerických vojáků přišli čeští vojáci a obyvatelé. Každý den k večeru přijížděly na nádraží směrem z Chebu nové české rodiny, německé musely odejít. Paní Dotzauerová byla pověřena výběrem konfiskovaného mléka od okolních německých zemědělců, takže jejich vysídlení bylo stále odsouváno. Nedošlo k žádným pouličním násilnostem vůči německému obyvatelstvu, někteří muži však byli zatčeni, uvězněni Chebu a mnozí se již nevrátili. Například byli někteří muži, včetně nepřítomného Franze Dotzauera, obviněni z toho, že poškodili telefonní vedení v Horních Lubech – což však nebylo možné, protože tam v době kácení stromů v roce 1938 již nebyli.

Zároveň musely děti chodit do české školy, což se Gerhardovi nelíbilo, protože už tušil, že budou muset odejít. Také museli nosit pásku s písmenem N, nesměli vycházet po zákazu vycházení a tak dále. Přesto se zbylá německá mládež scházela v jednom sklepě, kluci různě kutili a v zimě sáňkovali pozdě do večera. Nebo Gerhard využil kamarádství s mladým českým policistou Frantou, s kterým hrával fotbal, a šel do města bez pásky. Gerhard dostal také výzvu k práci do dolu v Sokolově, ale podařilo se mu získat pohodlnější práci na zámeckém velkostatku v Horních Lubech. Zde měl za úkol hlídat dobytek, což také nebyl často snadný úkol, protože sem postupně sváželi a přiváděli zvířata z širokého okolí, a ta potom utíkala.

Patnáctiletý pašerák

Po konci války také Češi zapečetili otcovu dílnu s materiálem a nářadím, velké stroje jako kotoučovou a pásovou pilu naložili na nákladní vůz a odvezli. Rodina se musela přestěhovat do horního patra k dalším rodinám uprchlíků, do bytu v přízemí se nastěhoval Čech pan Holan, velmi elegantní pán se stejně elegantní manželkou, kteří po třech týdnech zmizeli – prý emigrovali do Kanady. Po nich se do dolního bytu nastěhovala rodina truhláře s již dospělou dcerou, zarytou komunistkou.

Začaly se objevovat zvěsti, že Němci budou muset odejít. Nejprve tomu nechtěli věřit, ale když pak přišel první transport a v něm odjeli sociální demokrati a komunisti, mladý Gerhard si lámal hlavu, jak dál. „Materiál, jako je dřevo a všechno, co potřebujete k výrobě, byl zapečetěn v dílně. A mě napadala otázka, moje myšlenky byly: co bude, až se odstěhujeme? Táta se naučil jenom vyrábět mandolíny, bude muset dělat zase to samé. Ale bude to moct dělat, jen když bude mít materiál, stroje nebo nástroje. To byl důvod, proč jsem o tom přemýšlel a snažil se dostat nějaký materiál přes hranice do Německa. Náš dům byl asi čtyři kilometry od hranic, v lese jsem se dobře vyznal.

Tak jsem jednoho dne rozbil pečeť na dílně a nechal pootevřené okno, abych tam měl příště ještě přístup. Pak jsem si do batohu sbalil malé množství toho, co člověk potřebuje k výrobě, dřevo, nářadí atd. a kolem půlnoci jsem sám překročil hranice. Musel jsem si dávat pozor na hlídky, takže jsem nemohl jít obvyklou cestou, ale musel jsem si najít cestu lesem. Když jsem se dostal na hranici, většinou jsem tam seděl a čekal, až vojáci začnou střílet, protože stříleli na všechno, co se pohnulo. Díky tomu jsem věděl, kde jsou, poté jsem přešel hranici a došel jsem tam k rodině, která byla vzdálenými příbuznými, kde jsem mohl věci odevzdat. Pak jsem se musel zase vrátit. Celé se to opakovalo několikrát týdně. S tímto materiálem jsme později mohli v Německu začít znovu vyrábět mandolíny.” Nejprve však musel materiál a nářadí u příbuzných v obci Wernersgrün za německou hranicí v klidu čekat.

Vagón číslo 38

Postupně probíhaly další transporty a Dotzauerovi se přihlásili až do toho posledního, který jel do Bavorska. Už věděli, že otec Franz je právě tam. Někteří odborníci směli zůstat, jiní dokonce museli, aby nástrojářský průmysl mohl dál pokračovat. To se týkalo například Gerhardova strýce a bratrance. Gerhard s matkou a babičkou museli čekat v sedm hodin ráno před domem, přijely nákladní vozy a odvezly je do starého kláštera v Chebu. Zde ve velkém sále probíhala kontrola zavazadel, ale matka podplatila české vojáky lahví koňaku, aby jejich zavazadla neprohlíželi. K večeru vojáci a mládež naložili zavazadla na náklaďáky, které jely na nádraží, lidé se pak přesouvali k vlaku pěšky. Gerhard s matkou a čtyřiaosmdesátiletou babičkou měli místo ve vagónu číslo 38.

Jízdu po nastoupení do vlaku popisoval Gerhard Dotzauer následovně: „My mladí jsme si lehli na hromadu zavazadel, holky i kluci. Ostatní si také hledali nějaké místo k spánku, dveře vagónu se zavřely a vyjeli jsme. Na hranicích s Německem jsme zastavili, aby vyměnili strojvedoucího, nevěřili mu, takže nesměl do Německa a dál pak vlak řídil německý strojvedoucí. Rytmický zvuk vlaku nás všechny hned uspal, také jsme byli v napětí, takže všichni hned usnuli. Zásadní byla otázka: Kam vlak jede? Německo tehdy bylo rozděleno do čtyř zón – americké, britské, francouzské a sovětské. Do sovětské zóny nikdo nechtěl. S nadějí, že dojedeme do Bavorska, ujížděl vlak dál. Nad ránem mě vzbudil kamarád se slovy: ‚Gerharde, potřebuju čurat. Ale sám neotevřu vrata, pomoz mi!‘  Otevřeli jsme tedy vrata, pro nás kluky to bylo v pohodě. Už svítalo a vedle trati pod náspem vedla paralelní silnička. Vtom jsem viděl, že předjíždíme americký džíp se dvěma americkými vojáky. Radostně jsem zavolal dovnitř do vagónu: ‚Jsme v Bavorsku! Vidím dva Američany!‘“

Křížem krážem po Bavorsku

Všichni tedy byli rádi, že jsou právě v Bavorsku, i když cestou nestíhali sledovat, kudy přesně projíždějí. Zastávku měli v bývalém koncentračním táboře Dachau u Mnichova, kde jejich dva vagóny odpojili a přepojili k jinému vlaku, kde byli také houslaři. Tento vlak dojel do Holzkirchenu a po přestupu na autobusy a nákladní vozy pokračovali do Mittenwaldu. Projížděli krajinou v podhůří Alp a připadali si jako ve snu – všude krásné bílé domy, na pastvinách krávy, jezera. Po dvou dnech ubytování v hotelu v Mittenwaldu je vyhledal otec. Na setkání s otcem Gerhard Dotzauer dojatě vzpomínal: „Stáli jsme tam uprostřed ulice Kesselbergstrasse a objímali se. Druhý den nám otec sdělil, že má zajištěný byt v Tennenlohe a tam jsme také vlakem přes Erlangen odjeli.“

V Tennenlohe již mezitím žilo mnoho známých z Lubů a okolí, kteří byli vysídleni dříve než oni, Gerhard tam potkal také svého bratrance a další známé. Díky jednomu z nich mohl nastoupit na obchodní akademii v Norimberku a dokončit zde vzdělání maturitou. Zároveň bylo potřeba dovézt materiál a nářadí, které propašoval Gerhard za hranice, ovšem obec Wernersgrün se nacházela v sovětské zóně. Otec tedy podplatil přednostu stanice, aby mu dal razítko, že materiál může legálně dovézt do Bavorska. V té době se hlavním platidlem staly cigarety. Díky nim také otec zajistil větší množství čerstvého dřeva pro svou dílnu, které postupně vysychalo.

Navždy mandolíny 

V dílně na výrobu mandolín tehdy v Tennenlohe pracovalo asi deset zaměstnanců, za měsíc zvládli vyrobit 300 až 400 hudebních nástrojů. Po maturitě na obchodní akademii nastoupil Gerhard Dotzauer jako účetní a obchodník do rodinné firmy. Nejprve jezdil hodně na motorce i automobilem DKW a nástroje nabízel dalším obchodníkům, později převzala distribuci velká firma v Berlíně. Zároveň po zřízení pobočky Siemensu v Erlangenu odešlo mnoho zaměstnanců tam, takže výroba mandolín se změnila v ryze rodinnou záležitost. Při výrobě se zaměřili spíše na dražší, mistrovské nástroje. V roce 1958 se Gerhard Dotzauer oženil, jeho syn a vnuk v rodinné tradici pokračovali. Nakonec firma Dotzauer zůstala jako jediná nástrojařská dílna v Tennenlohe.

Původní dílna Franze Dotzauera v Horních Lubech byla zavřena, materiál odvezen a dům od českého státu odkoupil za symbolickou cenu strýc, který směl v Československu zůstat. V domě pak žila sestřenice Gerharda Dotzauera s českým manželem. Návštěvu v Horních Lubech Gerhard Dotzauer nikdy neuskutečnil, i bratranec ho od ní odrazoval. Nechtěl vidět ty velké změny, které se tam postupně udály, jako například postavené paneláky.

Dokud Evropu rozdělovala železná opona, hranice byly zavřené. A dnes již většina Gerhardových známých a příbuzných stejně nežije.