The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Annemarie Kist (* 1933)

• narozena 3. dubna 1933 ve mlýně ve Stráži nad Ohří

• školní docházka ve Stráži, později gymnázium v Kadani

• v letech 1939-1940 otec Franz Glaser slouží jako voják wehrmachtu

• v roce 1945 zažila vlny uprchlíků z bombardovaných německých měst

• svědkyně pochodu vězňů z koncentračních táborů a příjezdu amerických vojáků

• v červenci 1945 rodina vyhnána, přesun do tábora v Prunéřově, otec zatčen

• v srpnu 1945 odsunuti do Saska

• 18. března 1946 se přestěhovali k otci do mlýna v Breintenbrunn

• v roce 1951 vyvlastnění nového mlýna, otec emigruje na Západ

• učitelka

Annemarie Kist zažila divoký odsun své rodiny ve dvanácti letech. Jejich mlýn byl druhý největší ve Stráži nad Ohří, pamatuje si mnoho detailů z fungování mlýna i z vyhnání. Ve svých 88 letech si přeje, aby se lidé dokázali vždy domluvit a byl zachován mír, protože válka a její následky obvykle více zasahují nevinné. Rozhovor poskytla v prostředí svého rodného mlýny, kam ji pozval současný majitel.

Nejstarší dítě mlynáře

Annemarie Kist se narodila 3. března 1933 přímo ve mlýně ve Stráži nad Ohří jako nejstarší dítě mlynáře. Matka Anna, rozená Schuhmann, pocházela ze mlýna, otec Franz Glaser se narodil nedaleko Jáchymova a do mlýna přišel jako nejprve jako stárek. V okolí převažovalo německé obyvatelstvo, většinou byli zemědělci, oblast nebyla průmyslová. Blízkým příbuzným rodiny patřil také největší mlýn ve Stráži nad Ohří, tzv. Petrův mlýn. V  mlýně brzy přišli na svět dva mladší sourozenci, v roce 1939 bratr a v roce 1941 sestra Gertrude.

Annemarie chodila ve Stráži čtyři roky do německé obecné školy, jejíž budova stále ještě stojí. Potom dělala přijímací zkoušky na gymnázium v Kadani, kam pak vlakem denně dojížděla až do roku 1945. Na nákupy jezdívali do Karlových Varů. Od deseti let dokonce rodiče pouštěli Annemarie na nákupy samotnou.

Pamatuje si, že otec byl jako československý voják na cvičení na Slovensku. Ihned po začátku války nastoupil do wehrmachtu a byl poslán do Bavorska a následně do Francie. Po necelých dvou letech se ale vrátil do mlýna, protože bylo zapotřebí, aby ho vedl. Kromě vlastního podniku se staral i o Petrův mlýn, kde zůstal osiřelý Annemariin bratranec.

Vyhánění Čechů z úřadů a zajatecký tábor

Annemarie Kist si vzpomíná, že po roce 1938 byli Češi vyhnáni z úřadů, které zastávali, podobně jako kdysi po vzniku Československa byli z úřadů sesazeni Němci. Přesto do roku 1945 vše v okolí probíhalo poměrně v klidu a nepostřehla žádné přímé následky války. Němci také ještě před začátkem války dávali na odiv své zvyky a nosili kroje. Chtěli více autonomie, například ředitele místní školy Burkhardta kvůli tomu do roku 1938 zavřeli v Praze na Pankráci.

Po vypuknutí války se rodině vedlo jako ostatním. Annemarie Kist vzpomíná, jak z Kadaně jezdila funkcionářka svazu německých dívek BDM. Měli povinné nástupy, nosili uniformy, stejně jako tomu v Říši bylo už od roku 1933. Funkcionářce se například nelíbilo, že dívky nosily velké náušnice. K místním zvykům ale patřilo, že dívky dostávaly náušnice ke křtu od svých kmotrů. Celkově se povinné nástupy a další nucené věci Annemarie nelíbily, už tenkrát byla proti válce a donucování.

Ve mlýně a v pekárně také vypomáhali váleční zajatci, většinou Francouzi. Zajatecký tábor byl nedaleko, tam zajatci spali i trávili volný čas, ve mlýně jen pracovali. Annemarie Kist si vzpomíná, že jeden z nich pocházel z Nice, další byl pekař a jiný zase rád lovil pstruhy v řece. Také nachytal šneky a uvařil je i s výbornou omáčkou. Jeden z francouzských zajatců také vodíval mladší sestru do školky. Vždy se chovali hezky a byli milí, stejně jako sovětští zajatci. Ti dětem do mlýna nosili i ručně vyřezávané hračky.

Následky války a její konec

V roce 1945 začaly i do Stráže doléhat přímé následky války, i když už předtím z doslechu od příbuzných o nich věděli. Například jejich teta žila v Praze a pracovala v jedné významné židovské rodině. Ta byla jako jedna z prvních v koncentračním táboře v Osvětimi, protože ji někdo udal. (Rodina tety měla dům na Spořilově a teta si po válce vzala Čecha, takže směla v Praze zůstat).

V lednu roku 1945 do okolí Stráže nad Ohří proudili uprchlíci ze Slezska a v březnu zase uprchlíci ze Spojenci bombardovaných německých měst. V tomto období roku 1945 také museli uvolnit takzvaný červený pokoj, který patřil babičce, pro uprchlíky z Berlína. Byla to jedna matka se čtyřmi dětmi. Ve vlaku cestou do školy viděla Annemarie i popálené a zraněné lidi, proto jí matka zakázala jezdil do školy. Již předtím byl z části školy lazaret. V této přechodné době nikam z mlýna nevycházeli.

V dubnu 1945 pak přijeli američtí vojáci, měli nákladní auta a házeli dětem žvýkačky a čokoládu. Děti však měly zakázáno si je brát, protože podle německé propagandy byly otrávené. Evidentně to ale nebyla pravda, děti samozřejmě nějaké ochutnaly, takže Annemarie si uvědomila, že propaganda lže. Poprvé v životě také viděli černochy.

Američané ale brzy odjeli, nebylo ještě zřejmé, komu území připadne. Potom přijeli sovětští vojáci na povozech z Berlína. Také ti se zdrželi asi jen dva nebo tři dny, několik důstojníků přespávalo u nich v kuchyni v plné polní. Ani na sovětské vojáky nemá Annemarie Kist žádnou negativní vzpomínku. V dubnu 1945 městem také procházel pochod osvobozených vězňů koncentračního tábora. Matka ale děti nechávala doma, aby to neviděly. Dva bývalí vězni zde vysílením zemřeli na ulici, byli pohřbeni, ale ne na hřbitově.

Za dvacet minut budete všichni pryč!

Začátkem července k nim do mlýna přišla komise sepisující majetek. A pak jednoho horkého dopoledne na konci července zastavilo na dvoře nákladní auto s deseti mladými českými vojáky, patřili podle paní Annemarie k jednotkám generála Svobody. Řekli: “Za dvacet minut budete všichni pryč!” A určili, co si rodina směla sbalit, na mnoho věcí řekli, že to prý Němci nepotřebují. Babička tak například neměla ani náhradní spodní prádlo, neměli ani každý svou lžíci. 

Annemarie si sbalila školní tašku a předem si připravila panenku, na kterou navlékla několik vrstev oblečení. Byla už trochu na situaci připravená, ve vlaku cestou do školy viděla a slyšela ledacos. Mladší sestra si hrála někde venku. Všichni po 20 minutách nastoupili na nákladní auto a byli odvezeni do Kadaně, kde byl jejich otec zatčen. Byl pak ve vězení v Kadani, později v Kladně na nucených pracích.

Ostatní dojeli náklaďákem až do Prunéřova, kde byl uprchlický tábor v bývalé montážní hale leteckých závodů. Tábor byl obehnán ostnatým drátem, v hale bylo několik set lidí a jednotlivé rodiny byly odděleny improvizovanými přepážkami – dole byly zděné, výš pak byly tvořeny náhradními díly letadel. Na zemi byla tenká vrstva slámy, na které spali, k jídlu nebylo téměř nic. Děti to nebraly moc dramaticky, například si každé ráno počítaly vši a štěnice. Jednou je u plotu navštívila teta z Kadaně, která ještě nebyla do odsunu zařazena, a donesla jim něco k jídlu.

Jednoho rána v srpnu 1945 dostali pokyn, že si mají sbalit věci, protože večer odjedou. Odvezli je pak povozy na saskou hranici, nikdo netušil, co s nimi bude dál. Na hranici je prohledávali, zabavovali šperky, nějaký Čech si chtěl vzít Annemariiny náušnice, které ale nešly snadno vyndat, takže za ně trhnul a hodně ji to bolelo. Pak nastoupili do vlaku, dostali se do Chemnitz.

Začátky v Německu

Babička si potom vzpomněla, že mají nějaké příbuzné v Kremnitschau. Tam pak bydleli do roku 1946. Otec utekl z nucených prací a tajně žil v Breitenbrunnu. Tam pracoval ve mlýně, kam se za ním rodina přestěhovala. Bydleli všichni v jedné místnosti, podmínky byly nuzné. V té době tak ale na tom byli všichni. Otec pak vybudoval úplně nový mlýn v jiné obci, kam se potom všichni přestěhovali.

V roce 1951 jim však byl tento nový mlýn zabaven a otec odešel do západního Německa, protože jinak by ho nejspíš znovu zavřeli. V té době ještě nebylo nijak složité přejít hranici, ale matka s babičkou už se nechtěly znovu někam přesouvat. Později se rodiče rozvedli. Matka nesla vyhnání těžce, celkově měla nesnadný osud.

V roce 1957 se Annemarie vdala, její manžel pochází ze Slezska a vrátil se z válečného zajetí z Kanady v roce 1948. Protože neměla rodný list, museli jí ho v Československu znovu vystavit, což bylo docela problematické. Annemarie Kist se stala učitelkou biologie a výtvarné výchovy, studovala v Postupimi, prezenčně i dálkově. Když viděla při návštěvách u otce západoněmecký školní systém, nelíbil se jí. Také se jí nelíbilo, že mnoho žen v západním Německu nestudovalo, jen se staralo o domácnost. Váží si toho, že ona mohla studovat.

Rodný mlýn

Ví, že po válce v jejím rodném mlýně asi dva nebo tři roky pracovali Češi, “které naopak odsunul Stalin z Ukrajiny” (tedy volyňští Češi). Byla to také rodina mlynáře. Annemarie s nimi dokonce prošla dům díky sousedce, která ji znala. Byl to velmi zvláštní pocit. Později byl mlýn opuštěn a chátral. Annemarie jezdívala do Čech často, trávila prázdniny u tety v Praze. Na západ sice cestoval nesměli, ale do Československa ano.

Nyní si při vstupu do opraveného mlýna vybavuje, jak přesně mlýn vypadal za jejího harmonického dětství, co všechno dědeček s otcem modernizovali. Otec nechal zvětšit pekárnu a nakoupil stroje, vybudoval koupelnu s plechovou vanou a měli i  WC, což byl v té době luxus. Koupali se vždy v pátek. Voda byla také zavedená v kuchyni, jinak pro ni chodili do studny. Byla zde prodejna pečiva, sklad na uhlí a také velká zahrada s ovocným sadem. Dole v kuchyni byl velký jídelní stůl a lavice. U stolu vždy sedávalo osm až devět lidí, rodiče měli sociální smýšlení, takže s nimi jídávali lidé, kteří v pekárně a ve mlýně pracovali. Nahoře měli rodiče ložnici s manželskou postelí, to byl zelený pokoj. Červený pokoj měla babička, ale ten vyklidili pro uprchlíky z Berlína v roce 1945.

Dnes díky novému majiteli začíná rekonstruovaný mlýn vypadat tak, jak si jej pamatuje. Když slyšela zprávu o tom, že se někdo chystá mlýn opravovat, nechtěla tomu uvěřit. Má velkou radost, že se novému majiteli rekonstrukce daří a že se dnes mladší generace zabývají historií.