The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Peter Klepsch (* 1928)

• narozen 10. srpna 1928 v Žatci

• otec úspěšný obchodník s chmelem

• v roce 1938 po záboru Sudet v rodném domě ubytován generál Schmidt, kritický k nacismu

• od ledna 1944 do ledna 1945 zařazen k protiletadlové obraně (FlaK) v Mostu

• od ledna 1945 do 8. května 1945 vězněn ve vojenské věznici v Mostu

• 8. května 1945 utekl z vězeňského transportu a vrátil se do Žatce

• 3. – 7. června 1945 internován v Postoloprtech v tamních kasárnách

• jako antifašista vyňat z hromadných poprav v Postoloprtech

• stal se svědkem řady násilností a vražd

• některé z obětí pohřbíval na dvoře kasáren

• v březnu 1946 odsunut vlakem do Bavorska

• v letech 1946 – 1948 studoval v Německu

• živil se jako obchodník s chmelem

• autor tří popularizačně vědeckých publikací

Dětství v zemi chmele, internáty a protiletecká obrana

Peter Klepsch se narodil 10. srpna 1928 v Žatci (německy Saaz) do rodiny Alfreda Klepsche, úspěšného obchodníka s chmelem, a jeho manželky Irene, původem z nedalekých Staňkovic. Otec Alfred se za zdrojem své obživy, žateckým chmelem, přistěhoval z Krušných hor. Ve svém oboru vynikal a své obchodní aktivity rozšířil bezmála do celého světa. V březnu roku 1936 však zemřel a zanechal po sobě vdovu a tři děti – Peter měl ještě staršího bratra a sestru.

Roku 1938 desetiletý Peter zaznamenal příjezd německé armády do Sudet. U Klepschových na ubytování byl dle jeho vzpomínek generál Rudolf Schmidt, který se s rodinou blíže seznámil. Peterův bratr u něj později sloužil ve funkci adjutanta. (Poslední setkání bratrů proběhlo v roce 1944 v Žatci, starší bratr záhy poté padl v Polsku.) Generál Schmidt zastával prý již tehdy opatrně kritické postoje k nacistické vládě v Německu a ovlivnil v tomto směru i názory rodiny Klepschových.

Peter brzy poté odjel do internátní školy ve Wickersdorfu v německém Duryňsku, v letech 1941 až 1943 potom navštěvoval jinou internátní školu v Doupově u Kadaně (dnes zaniklá obec, německy Duppau). Do života mu tehdy znovu zasáhl generál Schmidt, který varoval paní Klepschovou, že další Peterovo setrvávání na tomto ústavu bude brzy znamenat nabídku členství v SS. Aby se této situaci vyhnuli, vrátil se Peter rychle do Žatce, kde ještě tři měsíce chodil na místní gymnázium. Ani ne šestnáctiletého ho hned v lednu 1944 povolali k obsluze protiletadlových kanonů (FlaK) na Mostecku. V lednu následujícího roku byl ale zatčen pro podezření, že byl zapleten do pokusu o dezerci svých tří kamarádů původem z Alsaska a taky pro neuctivé poznámky na konto vlády v hitlerovském Německu.

 

Vězení v Mostě a konec války

„Ten výslech byl vlastně relativně mírný. Jednou jsem dostal pohlavek, když se mě ptali, do jaké strany jsem patřil před rokem 1933. Řekl jsem: ‘Do školky!’, což taky byla pravda, ne?“ vzpomíná Peter Klepsch na kriminálního asistenta Hassbergera a jeho výslechy u gestapa, po nichž putoval do vojenské věznice v Mostě. Z vězení si ještě vybavuje spoluvězně Busche, kterému se podařilo utéct a odešel do protektorátu připojit se k českým partyzánům.

Jak se blížila fronta, přišel počátkem května rozkaz odvést mostecké vězně „do bezpečí“ na západ. Peterovi se ovšem z pěšího transportu podařilo utéct díky náhodnému setkání se známým, který řídil povoz s německými uprchlíky, na který mladík naskočil. V poslední den války dorazil pěšky do rodného Žatce, kde se na ulici setkal s vojenským důstojníkem a pozdravil ho zdviženou paží. „Ode dneška zdravíme opět vojensky,“ odvětil důstojník a zasalutoval, což byl pro Petera důkaz konce nacistické éry. (Pan Klepsch se domnívá, že důstojníkem byl generál Schörner, velitel armádní skupiny Mitte. Tuto domněnku nelze vyvrátit ani potvrdit, okolnosti pohybu generála Schörnera dne 8. května nejsou zcela vyjasněné.)

V domě jeho matky seděli u jednoho stolu němečtí oficíři a propuštění političtí vězni a připíjeli si vzájemně na mír. Dne 9. května ráno přijela do Žatce Rudá armáda, Peter byl ale po dlouhém pochodu předchozího dne příliš unaven, než aby se podílel na událostech prvního poválečného dne.

 

Pochod z Žatce do Postoloprt

Následující tři týdny strávil Peter Klepsch doma, v Žatci byl relativní klid. Až ke konci května se začaly objevovat zvěsti o tragických událostech v nedalekých Postoloprtech. „Ráno 3. června přišla moje sestra k posteli a řekla: ‘Musíš okamžitě ven na rynek, jinak tě zastřelí!’ Potom přijeli čeští vojáci na koních a s biči a hnali nás na žatecký rynek, tedy tržiště. Tam se všichni žatečtí Němci shromáždili a museli během dne po kolonách odcházet do Postoloprt,“ vzpomíná Peter Klepsch na okamžik bezprostředně poté, co Žatec opustila Rudá armáda a velení převzali vojáci Svobodovy armády. Ještě na žateckém náměstí byl svědkem vraždy poštmistra Ganzela, který se opozdil k nástupu a byl za to zastřelen. Před zraky ostatních shromážděných na náměstí vykrvácel.

Přibližně patnáct kilometrů mezi Žatcem a Postoloprty museli shromáždění muži urazit pěšky, Peter byl také v jedné z kolon. V průběhu pochodu byli Němci ještě jednou prohledáváni, vojáci jim zabavili i poslední cennosti (známý zlatník se pokoušel ukrýt sáček s diamanty v křeččí noře), poslední tělesná prohlídka následovala ještě v samotných Postoloprtech. U Petera ji prováděl vzdáleně známý Čech Jaroslav (Jaro), který se mu dle možností snažil pomáhat po celou dobu internace.

Již prvního dne stříleli českoslovenští vojáci v kasárnách do německého davu, tehdy šlo ještě spíše o omyl. Třetího dne, tedy v úterý 5. června 1945, se Němci shromáždili a byli rozřazeni do skupin, zejména podle míry účasti na nacistické vládě (členství v NSDAP, SS, Hitlerjugend, armáda). Peteru Klepschovi se podařilo vedoucímu postoloprtského tábora Markovi dokázat, že byl kvůli svému věznění v Mostě obětí nacistického režimu. To mělo pro jeho další osud zásadní význam. Spolu s asi dvanácti dalšími osobami směl zůstat na dvoře kasáren a nemusel v následujících dnech na popravu jako velká část shromážděných. Připadla jim „separátní role“ – role hrobníků obětí. „Bylo to preferenční zacházení, protože jsem byl údajně antifašista, což jsem díky generálovi částečně i byl,“ hodnotí to Peter Klepsch.

 

Hrobníkem na dvoře postoloprtských kasáren

Na dvoře kasáren zůstal Peter Klepsch do čtvrtka 7. června 1945. Přespávali na dvoře pod širým nebem. „Ve středu dostalo patnáct lidí jeden kus chleba. A k pití? Vím, že si mě den nebo dva předtím poslal kapitán Schön, to byl můj první velitel baterie v protiletecké obraně, toho jsem znal, k příkopu s jeho kloboukem, abych mu donesl vodu. A tak jsem mu přinesl klobouk plný vody. Na to si přesně vzpomínám. Já sám jsem nic nepil, protože v tom vodním příkopě plavaly kusy mrtvol,“ vzpomíná Peter Klepsch na podmínky v kasárnách. Zbytky lidských těl pocházely pravděpodobně od postoloprtských mužů, kteří byli v kasárnách internováni několik dní před žateckými.

Masové vraždy žateckých mužů se na dvoře kasáren neodehrávaly, Peter ale viděl minimálně jednu skupinu mužů odváděných z kasáren pravděpodobně na popravu. Pan Klepsch dnes ví, že popravy se odehrávaly v bažantnici v nedalekých Levonicích a střelbu slýchal od úterního večera po nocích pravidelně. Smrt se ale nevyhýbala ani kasárnám samotným: „Na dvoře to bylo asi dvanáct až patnáct lidí, které jsem viděl, že tam pohřbívali. A u dvou nebo tří jsem se na tom jako hrobník také podílel.“ Do paměti se Peterovi zapsala především středeční poprava pěti chlapců, kteří byli exemplárně potrestáni za pokus o útěk. „Kluky postavili k severní zdi kasáren a ke každému klukovi postavili jednoho střelce. A já vím jenom, že jednoho střelili do krku, vyrazil proud krve, jeden, dva metry daleko. A jeden volal svoji maminku, to jsem taky viděl,“ vzpomíná pan Klepsch, který poté dva z popravených chlapců pohřbíval.

 

Letargie a rány z milosti

Přežít a zvládnout celou situaci pomáhala postoloprtským hrobníkům duševní otupělost. „Byli jsme tak nějak letargičtí. Já tedy každopádně. Byl jsem úplně chladný. Neměl jsem potom už žádný strach a nic takového. Jaro mi vyprávěl, že jsem se pořád ptal po příbuzných a on vždycky jenom řekl: ‘Je už po smrti.’“ Tentýž Jaro potom žádal Petera o radu, zda má dát ránu z milosti jednomu zbitému vězni, kterého Peter osobně znal. „Myslíš, že z něj ještě něco bude?“ ptal se a Peter odpověděl: „Nemyslím si.“ A Jaroslav muže zastřelil.

Ne každý z hrobníků situaci unesl, například Klepschův známý Langer, žatecký klempíř, raději zvolil dobrovolnou smrt. „Přihlásil se u Marka a řekl, že chce zemřít, že je důstojník a že už to nevydrží a že žádá o ránu z milosti. A potom řekl Marek, ještě dnes to slyším: ‘Co, ty chceš ránu z milosti? Máš ji mít!’ Potom vzal pistoli a střelil ho do temene.“ V noci ze středy na čtvrtek se Peter ještě s jedním kumpánem vplížili do kuchyně a hledali zbytky jídel. Byli přistiženi, vojáci za nimi hodili do místnosti granát. Jedna střepina pronikla Peterovi do nohy, ale jinak přežil bez úhony.

Den nato se směl s některými ostatními přeživšími vydat na pochod zpět do Žatce. Ještě po cestě ale musel přihlížet zastřelení pátera Gabriela z žateckého kláštera, který už neměl sílu v pochodu pokračovat. Někteří žatečtí muži, třeba Heinrich Giebitz (nynější soused pana Klepsche v městečku Spalt, v době pořízení nahrávky ještě naživu), ale v Postoloprtech zůstali minimálně další dva dny.

 

Nucené práce a odsun

Po příchodu do Žatce strávil Peter dvě noci ve sběrném táboře u řeky Ohře, než přišel známý obecný sluha ze Staňkovic, rodiště Peterovy matky. Měl uniformu a červenou pásku na paži. Posílal ho národní správce statku Hudec, na jehož pokyn doporučil Peterovi, aby se příštího dne přihlásil na nabízené práce. Tak se dostal na někdejší statek svého strýce Karla Brandtnera, kde u nové majitelky Nadi Průchové pracoval při sklizních chmele a řepy až do září.

V září se směl přestěhovat do budovy staňkovického zámečku, kde po dlouhé době získal vlastní pokoj, který obýval až do odsunu v březnu 1946. Ve Staňkovicích se Peter znovu setkal se svojí matkou, která byla nejprve s ostatními žateckými ženami internována v budově někdejších kasáren SS, poté strávila nějaký čas v nemocnici, dokud si ji na práce nevyžádal předseda staňkovického národního výboru, který pomohl řadě Němců.

V březnu 1946 odjel Peter Klepsch s matkou, sestrou, švagrovou, dvěma tetami a sestřenicemi transportem v dobytčím vagonu přes Cheb do americké okupační zóny Německa. Tam byli odvšiveni a Peter se potom vydal přes Wurzburg do Schotten, kde ho ubytoval jeden místní továrník, známý jeho otce. Do roku 1948 doháněl zanedbané vzdělání, potom se přestěhoval do Schwabachu a věren odkazu otce se vrhl na obchod s chmelem, kterému se věnoval až do odchodu do důchodu v polovině devadesátých let. Československo navštívil poprvé ještě před pádem železné opony s manželkou a jedním německým novinářem. V levonické bažantnici, místě poprav žateckých mužů, nalezli v té době jen amatérsky vyrobený kříž a cedulku s číslem 536.

Peter Klepsch dnes žije ve městě Spalt, v oblasti, která je podobně jako Žatecko proslulá pěstováním chmele. Napsal tři naučné knihy: o napoleonských válkách, dinosaurech a o námořnictvu. Má dva syny, každý z nich rozvíjí jednu z otcových vloh – jeden je profesorem, druhý obchodníkem. „Doufali jsme, že se Češi pod vlivem Američanů nad námi slitují, zvláště když jsme nebyli politicky aktivní,“ popisuje ještě atmosféru po druhé světové válce v Československu. „Ale byl to omyl.“

Při nahrávání byla v domě přítomna také Christa Kreutle (nar. 9. ledna 1933), přítelkyně pana Klepsche, také původem ze Žatce. Ta vzpomíná, jak byla ve svých dvanácti letech společně s žateckými ženami (tudíž i matkou a sestrou pana Klepsche) internována počátkem června 1945 v někdejších žateckých kasárnách SS: „Ženy a děti musely napochodovat do kasáren a nesměly si nic vzít s sebou. Byl to proud lidí, který téměř nebral konce. Ze všech ulic a uliček přicházely ženy a děti do kasáren. Nedostávaly jsme nic k jídlu, já jsem potom dál už nevyrostla, bylo to velice, velice zlé a smutné. Protože kojenci všichni zemřeli, nedostávali nic k jídlu a stály tam ty kočárky s mrtvými kojenci. Bylo to zlé. A my jsme se potom také nevrátily domů, rozptýlili nás po vesnicích.“