The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maria Mayer (* 1935)

• narozena 24. dubna 1935 ve vsi Špičák na Šumavě

• 20. duben 1945 zažila bombardování Železné Rudy, tlaková vlna rozbila okna v chalupě a Mariu se čtyřletou sestrou na ruce odhodila o dva metry dál

• do školy v Železné Rudě chodila jen první dva roky, poté byla škola dva roky zavřená

• po ukončení války byli dva starší bratři vyšetřováni kvůli ukrytým zbraním v lese, které odhodili zřejmě vojáci dezertéři.

• 17. červen 1946 - odsun celé rodiny

• sedmičlenná byla rozdělena do tří domů ve vesnici Ried bei Bellingena

• Maria se mohla vyučit švadlenou, neměli ale dostatek peněz na zaplacení učebního místa. Pracovala jako služka, děvče pro všechno na statku a v řeznictví

• provdala se ve dvaceti letech, má tři děti. Pracovala v různých továrnách, nakonec v domácnosti u paní hraběnky, až do svých 75 let

• do své vlasti se poprvé podívala v roce 1965 na pohřeb sestřenice. Z rodného domu stály už jen zdi

• od otevření hranic jezdí každý rok, opravili náhrobní kameny obou prarodičů na hřbitově, zasadila se o opravu kostela

• z rodného domu nezbylo nic, jen studna zurčí a ovocné stromy stojí

Idyla na Šumavě

Šumava, třicátá léta dvacátého století. Hluboké lesy, chalupy roztroušené po kopcích. Na samotě, na jižním svahu hory Pancíř žila německá rodina Greinerů, hodinu cesty od Železné Rudy. Chalupa nesla jméno „U studeného pramene“. Byla malá, celá rodina bydlela v jedné místnosti - rodiče a pět dětí, v posteli spali po dvou. V druhé místnosti žil strýc raněný ve válce a jeho čtyři děti, v podkroví neprovdaná teta. K chalupě patřilo malé hospodářství, čítalo pár krav, ovcí, koz, slepic a psa. Rodina byla chudá, ale spokojená a soběstačná. Děti měly místo hraček les, lezly po stromech, znaly ho nazpaměť. Později, za války, se jim to hodilo. V lese sbíraly lesní plody a houby, matka je zavařovala a sušila na zimu. V horách se dařilo jen bramborám, ovsu a občas pšenici. Z ovsa vyráběli kávu, z mléka máslo a podmáslí, z ovcí předli vlnu a z ní pletli veškeré oblečení. Na boty neměli, ale děti otužile lítaly bosky i v zimě. Někdy sníh napadl už v září, to se pak brambory vykopaly až na jaře. Sněhu ležely dva metry, děti jezdily do školy na lyžích nebo na saních. Občas přišly i děti z vesnice, na veliké sáně se jich vešlo deset, to bývaly jízdy! Studna v zimě zamrzala, rodina používala vodu z roztátého sněhu. Elektřinu neměli, jen petrolejku. U ní večer matka pletla a rodina zpívala. Na Štědrý den chodila celá rodina do Železné Rudy na půlnoční mši. Každý měl v jedné ruce hůl a v druhé lucernu, pochodovali za sebou jako trpaslíci. Vraceli se až nad ránem, v mrazivé noci, a na zářivé nebe nad sebou nikdy nezapomene.

To vypráví paní Maria Mayer, narozená 24. dubna 1935 ve vsi Špičák (německy Dorf Eisenstein) jako prostřední z dětí rodičů Johanna a Marie Greinerových. Doma se mluvilo německy, jen tatínek uměl trochu česky. Pracoval na stavbě cest, rozbíjel kladivem veliké balvany na štěrk. Maminka se vyučila ve Vídni kuchařkou, vařila výborně. V létě pracovala na poli a děti s ní, v zimě si přivydělávala dole ve vsi v lázeňských hotelech, prala a žehlila prádlo.

Dětí bylo dohromady sedm – Alois, Johann Nepomuk, Maria, Josef a Elfriede. A ještě dva nevlastní sourozenci: bratr Leopold, který padl v roce 1941 na Krymu, a sestra Gertrud. Do školy chodily lesem hodinu dolů do Železné Rudy. Ve škole musely děti o přestávce zpívat německé písně a hajlovat. Děti se zvednuté ruce chichotaly, ale hned dostaly vynadáno. Maria chodila do školy jen dva roky, po válce byla škola pro německé děti zavřená. Dětem se vzdělání těžko dohánělo, zpaměti počítat je doučovala doma matka. Po válce musely všechny německé děti nosit bílou pásku. Když zapomněly, rychle si uvazovaly na paži kapesník, aby je nestihl trest.

Z lázeňských hotelů ve vsi se během války staly lazarety. Přijíždělo hodně raněných vojáků, ale už i odsunutých Němců z Východního Pruska i od Berlína, většinou matky s dětmi. A když válka skončila, přijeli na náklaďácích Američané – mávali a děti jim.

Maria se sourozenci trávila veškerý volný čas v lese. Po stromech uměly děti lézt jako opice, znaly každý kořen, každé zákoutí. A v lese jim tatínek vybudoval i skrýš, pro všechny případy. Jeden takový případ nastal 20. dubna 1945, na Hitlerovy narozeniny. To bylo bombardováno nádraží v Železné Rudě. Děti slyšely bzučení motorů, připomínalo jim tichou hudbu, běžely se podívat. Letadla vypadala jako malé stříbrné rybky. Tatínek byl v práci, maminka dole ve vsi, pět dětí samo doma. Tlaková vlna rozbila všechna okna v chalupě. Děti se utíkaly schovat do lesa do skrýše. Bratři odvázali psa, ten byl v lese první, pak rychlí bratři, Maria se čtyřletou sestrou v náručí nejpomalejší, tlaková vlna je odhodila o dva metry dál. Shozeno bylo šestatřicet bomb. Děti proseděly v lese půlku noci. Maminka se musela schovat do krytu ve vsi a domů se vrátila až nad ránem.

 

Divočina po válce

Jednou po setmění, muselo to být okolo konce války, zaklepali u rodiny Greinerů na samotě vojáci. Otec, který bojoval v první světové válce, je pustil dál, nabídl jim jídlo i světnici a odešel s celou rodinou přespat na seno. Vojáci zahodili zbraně v lese a ráno, před úsvitem, odešli. Děti se v lese vyznaly, našly zahozenou munici i zbraně a hrály si na válku. Na munici házely kameny, vyvalil se vždy ohromný dým a oheň. I telefon našly, s odstřiženými dráty. Aby mohli bratři telefonovat, musela jim Maria držet u sebe drátky, které probíjely. Ale vydržela to, chtěla si s nimi hrát. Doma samozřejmě nic neřekli. Až jednou večer přišli dva policisté v uniformě a zatkli oba Mariiny starší bratry, bylo jim třináct a patnáct let. Rodiče plakali, prosili: „Vždyť to jsou děti!“ - „Drž hubu!“, odbyl policista maminku. Hochy drželi dva týdny ve vězení v Železné Rudě. Vyslýchali je, hledali ty zahozené zbraně, protože bratry někdo prozradil. Matka nosila synům každý den jídlo. Jednou se vrátila s pláčem i s jídlem - chlapce odvezli do Klatov a maminka měla strach, že je možná zabijí. Vyslýchali je každý den, chtěli zjistit, kde jsou zbraně ukryté. Bratři neprozradili. Až vzali bratra do velké místnosti, kde byla jen kamna. Hrozili mu zastřelením, když nepromluví. Bratr mlčel, střelili do kamen a bratr si ve smrtelném strachu nadělal do kalhot a pak úkryt prozradil. Bratry přivezli a museli v lese ukázat, kde jsou zbraně schované. Byl to otřesný zážitek – pro rodiče, pro bratry i pro jejich sourozence. 

 

Odsun

Odsun se týkal celé rodiny a nastal 17. června 1946, na matčiny devětačtyřicáté narozeniny. Večer přišli pánové a řekli: „Zítra ráno v pět buďte sbaleni.“ Rodina balila celou noc – oblečení moc neměli a co měli, to si vzali na sebe. S sebou vzali peřiny, trochu nádobí, šicí stroj rozebraný na součástky. Češi je stále kontrolovali, u šicího stroje pak prohlásili: „Starý krám!“ a  nechali jim ho. Maria navařila s sebou vajíčka natvrdo, matka zabalila chléb. Odvázali psa a povoz je odvezl na hranice. V Alžbětíně byl za ostnatým drátem v dřevěných boudách tábor, kde stál uprostřed džber s vodou, v němž si myli obličej a ruce, jedli tvrdý zplesnivělý chléb a pili černou kávu. V táboře rodina žila čtyři týdny. Brzy měli vši. “Jednou nás rozdělili, na muže a ženy. Byli jsme nazí, úplně nazí. Bylo mi už 11, už jsem měla malá prsa a tolik jsem se styděla. Museli jsme se vysvléct do naha, měla jsem svou mladší sestru na ruce. A pak jsme museli přejít, nazí, přes taková prkna do místnosti. Matka si myslela: A teď nás zplynují. Nevěděli jsme, na čem jsme. Ale byla to jen dezinfekce, všude bylo plno havěti,” vzpomíná paní Mayer. V táboře jedli tvrdý zplesnivělý chléb a pili černou kávu. Pak odjeli v dobytčáku dál, v katastrofálních podmínkách. V jednom vagonu bylo naskládaných třicet osob, sedělo se na bednách, celé rodiny i novorozeňata. Dohromady měli všichni jeden nočník, stále se někomu chtělo. Když vlak zastavil, nočník vylévali. Vodu ovšem neměli, zápach byl proto strašný. První zastávka byl Augsburg. Zase tábor, k jídlu už tentokrát dostali eintopf. Zůstali tu dva týdny. Pak je vlak odvezl do Krumbachu ve Švábsku. Ubytovali je v sále v hostinci, tři sta lidí si ustlalo na seně. A odsud už byli přerozdělováni do obcí.

 

Nový život

Rodinu Greinerů odvezl povoz do vesnice Ried bei Bellingen a vyložil je u starosty. Byl konec července, krásné dny. Rodina byla sedmičlenná a nikdo ji nechtěl. Starosta s policisty pro ně hledali místo, nakonec rodinu rozdělili do tří různých domů. Po čase se mohli sestěhovat na statek k bezdětným manželům. Rodiče hned začali vypomáhat, paní domácí jim jako první jídlo uvařila švábský sladký trhanec. Jistě z dvaceti vajec, možná i z více, jak vzpomíná paní Maria. Jak oni jedli, jak jim chutnalo - to paní domácí ještě neviděla. Chovali se k sobě vzájemně velmi pěkně. Rodina pomáhala s celým hospodářstvím, pan domácí byl těžce nemocný. Paní domu prohlásila ke třináctiletému Hansovi: „Když u mě zůstaneš, přepíšu statek na tebe.“ Rodiče však protestovali, že má sama své příbuzné. Hans po škole nastoupil do učení na tesaře. Když se třetího dne vrátil z učení, našel paní domácí se smyčkou kolem krku. Řekla mu: „Jestli odejdeš, oběsím se!“ Johann učení zanechal, zůstal na statku a paní domácí na něj v den jeho plnoletosti přepsala u notáře svůj statek. Tím se jí ovšem zřekla celá její rodina.

Maria se mohla vyučit švadlenou, ale rodina neměla dostatek peněz na zaplacení učebního místa. A tak nastoupila jako služka, děvečka pro všechno. Nejprve na vedlejším statku ve vsi, poté v řeznictví u Ulmu, kde vydělávala už padesát marek měsíčně. Koupila si kolo, jezdila jednou měsíčně domů a vždy přivezla maso, špek a klobásy - doma pak bývala hostina.

Na začátku padesátých let dostalo osm odsunutých rodin od státu grunt v bývalém vojenském prostoru. Stát postavil v roce 1953 domy, rodinám je poskytl za rozumný úrok, splácený 99 let. Rodina paní Mayerové ho splácí dodnes. Ve vojenském prostoru byly díry po stromech a nejprve půda nevhodná pro hospodaření. Do děr se muselo nalít vápno a kořeny stromů vytrhat, pak se zasadily brambory a obilí. Rodina si pořídila zase krávu, vše postupně a na splátky. Opět žili na samotě, ale měli už hezký život. Maria se ve svých dvaceti letech provdala do Budenbachu, její muž se vyučil ševcem. Měli tři děti, Maria pracovala v továrně na prádlo, poté v továrně na součástky do televizí a rádií a v důchodu ještě vypomáhala v domácnosti u paní baronky, až do svých pětasedmdesáti let.

 

Cesty domů

Domů se Maria poprvé podívala v roce 1965, na pohřeb sestřenice. Byla zima, ležel sníh, k rodnému domu nebylo možné dojít. Ale hned léto nato se na českou stranu Šumavy vydala zas. Cestu nahoru k chalupě by našla i poslepu, i když už les vypadal jinak. Ale její rodná chalupa už nestála, byla stržena. Bratři, kteří mohli přijet už v roce 1964 na pohřeb strýce, ještě viděli stát zdi. A dnes chalupu a dřívější život připomínají už jen ovocné stromy a zurčící studna.

Od otevření hranic jezdí Maria Mayer i s manželem do Čech každý rok. Udržuje živý kontakt s rodinou, však strýc, bratr otce, který se oženil s Češkou, jako jediný odsunut nebyl. Postaral se o zanechaný dobytek a u nich dnes Maria přenocuje, když přijede. Zasadila se také o obnovu kapličky u matčina rodného domu Kopperlhof a o opravu náhrobních kamenů prarodičů z obou stran. Rodina a kořeny jsou pro ni velmi důležité.