The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margaretha Michel (* 1944)

• narozena 1. září 1944 v německé rodině v Litoměřicích

• v prosinci 1945 byl její otec Franz Stiebitz odsouzen za velezradu a popraven v Litoměřicích

• v říjnu 1946 byla čtrnáct dní v táboře pro vysídlence v Litoměřicích, poté odvezena transportem do bavorského Landshutu a poté přidělena do obce Weihmichl

• chodila ve Weihmichl na základní školu a v Landshutu na gymnázium

• v roce 1969 dokončila studium učitelství na vysoké škole v Erlangen v oborech geografie, chemie a biologie

• byla učitelkou v Pegnitz, kde se snažila o lepší povědomí o východoevropské historii

• v Pegnitz poznala manžela, který má polské kořeny, mají tři děti

• v osmdesátých letech vstoupila do sudetoněmeckého landsmanšaftu, kde se snažila o zlepšení česko-německých vztahů

• po sametové revoluci zase začala jezdit pravidelně do České republiky a stará se o tamní hroby svých předků

Margaretha Michel se narodila 1. září 1944 v Litoměřicích. Má sice i české kořeny, na svět ale přišla jako sudetská Němka. Vědomě si to nemůže pamatovat, ale celý život se musí vyrovnávat s jedním faktem - její otec Franz Stiebitz byl funkcionář v Sudetoněmecké straně, během války za nacisty poslancem Říšského sněmu a v prosinci 1945 také v Litoměřicích jako vlastizrádce popraven. Margaretha prožila v útlém dětství řadu traumatických situací, rozum ale začala brát až po odsunu do Bavorska v roce 1946. Ve svobodné společnosti se později stala učitelkou. Celý život si uvědomuje svoji silnou vazbu na rodnou zemi a ve svém povolání i mimo něj se vždy snažila zlepšovat česko-německé vztahy. Od osmdesátých let dvacátého století organizovala výměnné pobyty s českými školami a svým žákům vštěpovala, že se nemají zajímat jen o země na západ od Německa, ale i o země ve svém východním sousedství.

Česko-německý svět za války a svody nacismu

Jméno Margaretha jí dal otec Franz Stiebitz po matce, své druhé choti. Navzdory převládajícím trendům doby a vlastním názorům nechtěl, aby měla “nacistické” jméno.  Sám pocházel z rodiny zemědělců a narodil se v roce 1899 v Ploskovicích, stihl ještě narukovat do první světové války a po studiu převzal rodinné zemědělství. Měl sice českou babičku, již brzy se ale poznal s Konradem Henleinem, předsedou Sudetoněmecké strany, do které hned v počátcích sám vstoupil. Margarethinu bratrovi z otcova prvního manželství šel Konrad Heinlein dokonce za kmotra. Po obsazení Sudet byl otec za nacisty poslancem v Říšském sněmu a zastával i funkci tzv. Landesbauernführera, tedy něčeho jako ministra zemědělství Sudet s kanceláří v Liberci.

Prarodiče z matčiny strany matky měli mlýn a statek u Roudnice nad Labem, kde se za první republiky setkávali členové Německého svazu zemědělců. Schůzek se účastnil i tehdejší ministr Jan Říha, jednalo se hlavně o rovných podmínkách mezi českými a německými zemědělci. Sám dědeček Adolf Pokorný se přitom narodil v témže mlýně roku 1880 do původně české rodiny. Asi do první světové války se v jeho rodině mluvilo i česky, on sám ten jazyk do smrti skvěle ovládal. Studoval ale v Praze na Německém vysokém učení technickém. Promoval v době, kdy tam působil i Albert Einstein, kterému měl údajně asistovat při počtech. Když se vrátil  z první světové války, stal se profesorem na Vyšší státní průmyslové škole v Ústí nad Labem. Považoval se vždy současně za Čecha a Němce. Angažoval se ve zmíněném Německém svazu zemědělců, zároveň ale nesympatizoval s nacistickou vládou a ideologií, tedy alespoň tak můžeme soudit z toho, že po válce získal potvrzení o svém antifašismu. Po druhé světové válce a odsunu byl v bavorské politické straně CSU a spolupracoval i s českým vysíláním Rádia Svobodná Evropa.

Matka, Margaretha Pokorný, pocházela z Ústí nad Labem, vystudovala medicínu v Praze. Promovala v roce 1939 společně se ženou Karla Hermanna Franka, který byl později německým státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava. S Margarethiným otcem se potkala jako lékařka po těžké nehodně, kterou on utrpěl společně se svojí první manželkou, jež zraněním podlehla. Pracovala  na dětském oddělení v nemocnici, ovšem v roce 1945 - krátce po druhé světové válce - musela pracovat jako ošetřující lékařka v internačním táboře pro Němce v Roudnici nad Labem. Protože pro ni jako sudetskou Němku mohla být práce v internačním táboře nebezpečná, utekla v listopadu 1945 s pomocí švýcarského Červeného kříže do Německa. 

Ani bratr matky, Walter Pokorný, narozený v roce 1918, neunikl svodům nacistické ideologie. Studoval na Vysokém učení technickém v Praze, v roce 1939 se při tom účastnil útoků na československý parlament. Měl nabídku vstupu do SS, odmítl ji ale a byl odveden do wehrmachtu. Ve válce padl. 

Margarethin osud po druhé světové válce

„V květnu 1945 si nás odvezla babička k sobě - maminku, mě a další tři děti. Byli jsme v tom osamoceném mlýně, přímo na protektorátní hranici. Jinými slovy, hranice protektorátu procházela přímo statkem. A tam jsme byli a až do června ani žádný národní správce nepřišel. Nikdo se neodvážil ten statek obsadit, protože vlastně věděli, že tam bývali Češi, tedy Čechům přátelští lidé, a nikdo tam nechtěl jít,“ vzpomíná Margaretha Michel na události bezprostředně po konci války, které ale zná v podstatě pouze z vyprávění. Žila tehdy společně s nevlastními sourozenci v relativním bezpečí mlýna Adolfa Pokorného, dokud nebyli sourozenci s prarodiči z druhé strany vysídleni do německého Kaufbeurenu a potom do Schwäbisch-Gmündu, kde později vybudovali sklářskou firmu – Wiesenthalhütte.

 “A když to začalo být nebezpečné, tak jsem zůstala tři týdny s maminkou na půdě u naší posluhovačky. A ona to byla, kdo se postaral o to, že maminka dostala tu práci jako lékařka v Roudnici, protože jinak by asi musela  na nucené práce někam do českého vnitrozemí,” pokračuje Margaretha Michel ve vzpomínkách. Česko-německá rodina Tichých sloužila dlouhé roky ve mlýně Margarethiny rodiny, kontakty s nimi pamětnice udržovala i po odsunu. Matka sice díky nim získala práci, ale nebyla to žádná výhra -  přes týden jezdila pracovat jako lékařka do internačního tábora v Roudnici, kde docházelo k trýznění vězňů. 

Mlýn prarodičů nakonec v červnu 1945 zkonfiskovali poté, co z něj Rudá armáda vyvezla nejcennější stroje. Rodina ale mohla ještě do září 1946 přebývat v postranní části mlýna. Otce Franz Stiebitz na podzim 1945 odsoudili za velezradu a ještě v prosinci téhož roku veřejně popravili v Litoměřicích. Matka to vidět nemohla, už v listopadu pomocí Červeného kříže odešla do Německa. Margaretha a její rodina se o otcově smrti dozvěděla zpětně od příbuzného.

Zhruba do tří let malá Margaretha mluvila jen česky, aby se na ulici neprozradila jako Němka. Když se naučila po odsunu v Německu dobře německy, přestala češtinu používat, což ji dodnes mrzí. 

Odsun do Německa a přijetí tam

Na podzim 1946 se babička doslechla, že se prý vypravují poslední transporty na západ. Brzy poté musela rodina do internačního tábora v Litoměřicích, kde strávila čtrnáct dní. Tam byla Margaretha svědkem, jak jsou jí i ostatním odsouvaným zabavovány osobní věcí. Mohli si ale vzít s sebou dědečkův doktorský diplom a jeho vědecké knihy, které schovali mezi boty. 

V říjnu rodinu odvezli transportem z Litoměřic do Bavorska. Ve vlaku byla půlka lidí propuštěných z vězení. “Každý z nich vyfasoval dvanáct poměrně libovolných kusů oblečení, takže jízda vlakem připomínala maškarní bál,” vzpomíná Margaretha Michel. Hygienické podmínky byly samozřejmě velmi špatné. Když přijel vlak k hranici u Chebu, Američané nejdříve nechtěli pustit dál. Nakonec ale projeli až do německého Wiesau, odkud byl v každém městě jeden vagon vlaku odpojen. Jejich vagon končil v Landshutu, odtud byla rodina přidělena do blízké obce Weihmichl.

Tři roky bydlela Margaretha s babičkou a dědečkem u zemědělce, kde musela babička pracovat. Dědeček vypomáhal ve škole a dostával za práci potraviny. Také za hru na varhany v kostele dostával jídlo a pití pro rodinu. Později se k nim přidala i matka, která získala práci jako lékařka. V té době také často probíhala výměna léků, k nimž měla matka přístup, za jídlo nebo uhlí. Po nějaké době se začali setkávat i s ostatními členy rodiny. Babiččiny sestry bydlely v nedalekém Ambergu a náhodou potkala babička v Landshutu i Margarethina bratrance. 

Margaretha vychodila ve Weihmichlu základní školu a poté se dostala i na gymnázium v Landshutu. Místní obyvatelé přitom neradi viděli, když uprchlíci měli lepší vzdělání. Margaretha přesto vystudovala na vysoké škole v Erlangenu učitelství v oborech zeměpis, chemie a biologie. Státní zkoušky absolvovala v roce 1969. Poté vyučovala na školách v Bambergu a v Pegnitzu, kde poznala manžela, který byl po válce odsunut z okolí Poznaně a měl polskou babičku. Brzy se jim narodila první dcera a postavili si dům. V letech 1977 a 1981 se jim narodili ještě dva synové.

Touha po Čechách

I po vysídlení mohla její rodina jezdit s jistou pravidelností do Československa a stýkali se i s českými emigranty, kterých po roce 1948 v Německu značně přibylo. Měli také známého v českém vysílání Rádia Svobodná Evropa, kterému babička poskytla v roce 1956 rozhovor a pro které dědeček příležitostně překládal. Zatímco dědeček odebíral a rád četl české časopisy z Ameriky, matka pašovala literaturu do Československa. Pobývala hlavně v Praze, kde měla několik známých. Bylo pro ní důležité udržovat vztah k českému prostředí a mluvit česky.  

Margaretha se poprvé dostala do Československa až v roce 1967. Byla tam se studentskou skupinou z Erlangenu. “Potkali jsme tu velmi milé lidi, velmi dobré kontakty, měli spoustu zážitků. Pocit? Ano, je to trochu jako doma. Byla jsem také v Litoměřicích. Do Litoměřic jsem cestovala vlakem a lidé mi pomáhali dostat se autobusem tam, kde je ten mlýn. Zůstala jsem přes noc u naší bývalé služebné. Pila jsem tam pivo, takový zvláštní druh. Ve vlaku na mě také někdo promluvil... Byl v tom kousek domova a je tam pořád. Když sem přijedu, cítím se příjemněji, je to jiné. V Německu jsem ráda, ale tady něco cítím...” vypráví dnes Margaretha Michel. 

Během okupace Československa v roce 1968 bydlela Margaretha v Bambergu. Měla právě u sebe na návštěvě příbuzné z Prahy – Jaroslava a Hanu Pokorné. Hanina dcera byla v té době sama v Praze a proto si dělali všichni velké starosti. Kontaktovali známého z Rádia Svobodná Evropa, jestli je nějaký způsob, jak dostat dceru k nim do Německa, ale bohužel se to nepodařilo. Když Margarethu toho roku přijela navštívit bývalá služebná, bylo to právě v době velké emigrační vlnu z Československa po srpnu 1968. Od sedmdesátých let měla Margaretha Michel a její rodina mimo jiné intenzívní kontakt s rodinou spisovatele Miloše Kratochvíla.

Margaretha byla v dětství obklopena různými jazyky, nakonec se ale soustředila jen na němčinu. Češtinu časem zapomněla a když později chtěla, aby její matka naučila česky aspoň svoje vnoučata, ta to bohužel odmítla.

Hojení ran

V německých školách zaznamenala Margaretha dva různé přístupy k tématu vysídlení sudetských Němců. Buď se učitelé látce zcela vyhnou, nebo se jí věnují jen okrajově. To Margarethě Michel vadí, stejně jako to, že se v německých školách učí málo o historii a společnostech oblastí na východ od Německa. Také většina školních výměn probíhá hlavně směrem do západních zemí a na podobné akce ve střední a východní Evropě se nehlásí moc školáků. Právě tomu se učitelka Margaretha Michel snažila čelit. 

Ve škole se vždy snažila, aby se rozšiřovalo povědomí o historii střední a východní Evropy a organizovala různé školní projekty, jako například výměny s českými školami. V roce 1988 navázala první kontakt s partnerskou školou ve Slaném, které bylo s Pegnitzem historicky spojené . O rok později již přijeli první školáci ze Slaný do Pegnitzu, to už byla železná opona na spadnutí.

Od osmdesátých let minulého století byla Margaretha Michel také činná v sudetoněmeckém landsmanšaftu, který se postupně osvobozoval od své revanšistické minulosti a orientoval se na budoucnost a lepší česko-německé vztahy. “S příchodem nové generace se názory na politiku a česko-německé vztahy pomalu změnily k pozitivnímu,” vysvětluje Margaretha Michel. Po revoluci zase začala jezdit pravidelně do České republiky, hlavně do Prahy, sledovala vývoj po pádu komunismu. Koupila také někdejší rodinou kapli na hřbitově, nechala jí obnovit a dodnes se stará o hroby předků v Litoměřicích.

“Pořád mám pocit, že Čechy jako země nebo český stát má vůči nám určitou povinnost, i když už nejsme jeho občané. Ale určitým způsobem je zodpovědný za srdce našich lidí,” říká Margaretha Michel. “Stalo se mnoho špatného, na obou stranách, a tak je tomu i jinde na světě. Ale je třeba nějak uzavřít mír. Pro mě usmíření není tak dobré slovo. Musíme spíš zahojit rány. Znám to ze současných pamětnických projektů s velmi starými ženami, které třeba před patnácti lety jen nadávaly a teď po těchhle určitých zkušenostech říkají - už o tom zase můžu mluvit, je to zahojené.“