The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Konrad Micksch (* 1938)

• narozen 16.12.1938 v Liberci

• otec Franz Micksch, matka Maria Micksch, umírá, když je Konradovi 3,5 roku

• po smrti matky dán do Maršova (Krkonoše) do péče tety a dědečka

• 1941 otec odchází k wehrmachtu

• květen 1945 označuje jako konec dětství, nepříjemný zážitek se sovětskými vojáky

• červenec 1945 majetek dědečka předán české národní správkyni

• srpen 1945 rodina vystěhována, koncentrační tábor Horní Staré Město u Trutnova

• práce na statku v Maršově II., pak pobyt u strýce v pekařství ve Svobodě nad Úpou

• z pekařství rodina poslána do Mladých Buků do bývalé textilky

• 1946 organizované přesídlení, transport 10 přes Bad Brambach do Gery a do Lichte

• konec 1946 shledání s otcem

• po maturitě vstup do armády, dálkové studium elektroinženýrštví

• studium podnikového hospodářství na TU v Drážďanech a od 1961 práce v podniku Elektroprojekt

Liberecký rodák Konrad Micksch přišel ve třech a půl letech o matku a s tetou, která se o něj starala, pak zažil divoké vyhánění německého obyvatelstva. Jako jediné dítě mladší patnácti let pobýval v bývalém koncentračním táboře Horní Staré Město u Trutnova. Později byl se zbytkem rodiny přesídlen do Gery v sovětské okupační zóně Německa, pozdější NDR.

Dětství v Liberci a Horním Maršově

Konrad Micksch se narodil 16. prosince 1938 v Liberci. Jeho otec Franz v Liberci vystudoval obchodní akademii, později se stal obchodním cestujícím a jezdil i do zahraničí. Matka Maria, rozená Bart, byla švadlena, ale zemřela, když Franzovi bylo tři a půl roku. Po smrti maminky se o něj starala teta Anna Plechačová v Horním Maršově, jejíž manžel byl Čech. V Maršově bylo v té době hodně Čechů, ale převažovalo německy mluvící obyvatelstvo. V Maršově také jeho dědeček provozoval hostinec, který převzal po pradědečkovi. Hostinec byl místem setkání Čechů a Němců. Dědeček byl zároveň členem obecní rady za německé obyvatelstvo.

Na období do května 1945 má jen mlhavé vzpomínky. Pamatuje si na výlety s pikniky v lese, který také patřil dědečkovi, na návštěvu bratrance a sestřenice s výletem na Sněžku, na sáňkování na okolních svazích. Chodil také do školky, kde se mu moc nelíbilo, a měl kamarádku Gertrud, která měla v bytě houpačku, na níž se společně houpali. Do brzkého jara 1945 ještě chodil do německé školy, kde dostal i vysvědčení za první třídu.

Rudá armáda, národní správkyně, vystěhování

Podle jeho vlastních slov mu dětství skončilo v květnu 1945. Na konci května seděli s tetou a dědečkem v jejich hostinci, když přijel vojenský džíp se třemi sovětskými vojáky a jedním důstojníkem. Vykřikovali: „Vodka, pivo, salám.“ Dědeček tedy s důstojníkem a jedním vojákem odešel do sklepa pro zásoby. Jeden z vojáků začal osahávat tetu, sedmiletý Konrad ji chtěl bránit. Vojáci ho ale vyhodili ven na dvorek, přitom se ale hodně poranil, takže zůstal ležet v blátě a v dešti. Teta křičela, dědeček vyběhl ze sklepa a vše se uklidnilo. Zraněného Konrada pak důstojník donesl zpátky dovnitř a vojáci odjeli. Byl to ale hrozný zážitek.

V červenci 1945 převzala dědečkův dům národní správkyně. Bývalá partyzánka měla jen jedno oko a žádnou rodinu, zato vlastnila pistoli. Vyprávěla podrobnosti ze svého partyzánského života, dědeček uměl dobře česky. Vedení pohostinství ale nerozuměla, takže všechno dál organizoval dědeček. Teta uklízela, Konrad se staral o husy. O předání majetku správkyni nedostali žádný doklad.

Pak začalo divoké vyhánění německého obyvatelstva. Správkyně tvrdila, že Konradova rodin se nemusí bát, protože si dobře rozumějí. Netrvalo ale příliš dlouho a jednoho srpnového rána byli vysídleni i oni. Než se stihli obléknout, čtyři lidé vybrakovali ložnici a sebrali šperky i Konradovy hračky a sladkosti. Konrada shodili ze schodů, naštěstí ho teta včas zachytila. Pak je naložili na žebřiňák a odvezli do maršovské školy, kde je prošacovali. Další cesta vedla náklaďákem do bývalého koncentračního tábora Horní Staré Město u Trutnova. Tábor byl ponechán ve stavu, v jakém ho ke konci války Němci opustili.

Trutnovský koncentrační tábor

V táboře byl Konrad jediným dítětem mladším patnácti let. Ráno museli vstávat a opouštět budovu, protože pak probíhala kontrola a místnosti musely být prázdné. K snídani měli vodu a pár krajíčků chleba, v poledne byla vodová polévka a večer zase chleba se solí. Konrad tam hodně trpěl hlady. Ráno pak bývaly nástupy, na nichž si Češi často vybírali lidi na práci. Několikrát chtěli vybrali i jeho tetu, ale bez něj. Po nástupu se mohli lidé volně pohybovat po prostranství, také se museli vystřídat na dvou toaletách, které byly u zdi u řeky. Spali na palandách v místnosti, kde bylo zhruba 20 lidí. Konrad spal na horní palandě společně s tetou. Celkem tam stály tři baráky pro muže a dva pro ženy, tábor měl plánovanou kapacitu 500 osob, ale nárazově tam bývalo i 2000 internovaných. Okolo tábora byl ostnatý drát a vpředu ve vile měla ostraha kanceláře. Nejprve tábor hlídali čeští policisté, což bylo poměrně standardní a klidné. Pak dostali tábor na starosti Revoluční gardy a to už bylo nepříjemné. Stačilo, aby se někdo při nástupu podíval špatným směrem, a už dostal ránu pažbou. Návštěvy Němců byly zakázané, ale v určitých hodinách mohli přijít zajatce navštívit čeští přátelé. Jednou za nimi přišla i správkyně jejich domu, někdejší partyzánka, a donesla jim pytel jablek.

Jednoho dne vybrali tetu na práci, museli ale vzít i Konrada. Odvezli je na statek v Maršově II. Tam přespávali ve stodole, teta dojila krávy a uklízela, Konrad se zase staral o husy. Při příchodu jim jeden člověk, který uměl německy, řekl, že jestli se pokusí o útěk, budou zastřeleni. Po nějaké době dědeček zařídil, aby Konrada odvedli ze statku ke strýci do Svobody nad Úpou. Strýc s tetou tam měli pekařství a staral se už o jeho bratra. Tam se Konrad do syta najedl, pomáhal v pekařství a také začal chodit do české školy. Česky pochopitelně nerozuměl, ale pomáhala mu česká dívenka, vedle níž seděl v lavici, i učitel občas něco vysvětlil německy. V této době už Němci nosili na ruce bílou pásku se znakem „N“. Ve třídě byl ještě jeden německý chlapec, čeští hoši je často pošťuchovali. Jednou byl také Konrad cestou ze školy svědkem zastřelení dvou německých vojáků. Děti i další civilní obyvatelstvo bylo donuceno se shromáždit na náměstí a dívat se, jak byli zastřeleni dva vyzáblí němečtí vojáci, kteří u sebe neměli žádné zbraně a vzdávali se.

Odsun do Gery

Nakonec musela domov opustit i rodina pekaře, převezli je do bývalé textilky v Mladých Bukách. Tam pobývali čtyři až pět týdnů, než byli definitivně přesídleni do Gery, do sovětské okupační zóny Německa. V továrně byla na zemi sláma, lidé spali jeden vedle druhého. S dalšími hochy Konrad prozkoumával sklepení i první patro budovy, kde nebyly vojenské hlídky. K jídlu dostávali jednou denně polévku s trochou zeleniny. Nakonec se zde sešli i teta s dědou a celá rodina společně byla v červenci 1946 na náklaďáku odvezena na nádraží. Tam nastoupili do dobytčáků a přes Bad Brambach dorazili do Gery. Byl to transport 10, vagón číslo 13. Na cestu si mohli sbalit 35 kilogramů věcí. Ve skutečnosti to pak bylo 25 kilogramů, jeho teta měla 15 a on deset. Do batohu se jim vešlo jídlo, pití, spodní prádlo, košile, bunda a jeden pár bot. Měli s sebou také nějaké deky. V jednom vagónu bylo 20 - 40 lidí. Cesta trvala zhruba 24 hodin. Na hranicích byla zastávka a vagón byl otevřen, kdo chtěl, mohl se na chvíli projít. V Geře byla odvšivovací stanice. Z Gery pak pokračovali vlakem do Lichte v Durynsku.

Když v Lichte vystoupili, byli terčem posměchu za to, jak vypadali. Netušili, co bude dál. Byli potom přiděleni do domu Am Hügel 15a, kde dostali dvě malé spoře vybavené podkrovní místnosti. Majitelé domu je nepřijali příliš vlídně. Konrad zde začal chodit do školy, do druhé třídy, na kterou má také několik nepříjemných vzpomínek. Celkově byli lidmi přijímáni nevlídně, mimo jiné také proto, že v evangelickém prostředí byli jedni z mála katolíků. Postupně se vztahy se spolužáky zlepšovaly, skamarádil se s jedním chudým chlapcem, který byl také outsider.

Setkání s otcem

Otce Konrad neviděl od roku 1941, kdy musel otec narukovat do wehrmachtu. Jeho posledním působištěm byla Jugoslávie, odkud se ale vracel těžce zraněný při odstřelován jejich vlaku jugoslávskými partyzány. Přesto vlak dorazil do Vídně, kde byl otec hospitalizován. Z nemocnice se pak dostal do zajateckého tábora pod britskou správou, ke konci roku 1946 se díky německému Červenému kříži shledali a otec se přestěhoval k nim do sovětské zóny.

V Lichte se postupně zařadili mezi místní obyvatele. Od roku 1949 měli také pole a chovali kozy, aby si přilepšili. Konrad ministroval v katolickém kostele, takže ho občas pozval na nedělní večeři místní lékař, který byl katolík.

Život v NDR

První stupeň základní školy ukončil jako nejlepší žák, za odměnu dostal vyznamenání a měl pronést proslov. S jeho přípravou si nechal pomoci od nějakého staršího učitele, projev se ale pak nelíbil nějakému členovi SED, takže si pak Konradova otce pozvali, že prý hrozí, že z Konrada vyroste nacista. Také měl záznam v kádrovém posudku, že se nehodí do vedoucích pozic. Protože viděl nevhodné chování některých katolických církevních hodnostářů, rozhodl se vystoupit z katolické církve. Za to ho vyhodili z domu. Když přemýšlel, co by mohl dál dělat, zdálo se mu jako jediné rozumné řešení dát se k armádě. V armádě pak dálkově studoval elektroinženýrství, protože měl vždycky velmi kladný vztah k fyzice. Po úspěšném absolvování elektroinženýrství chtěl získat další kvalifikaci, pokračoval tedy na Technické univerzitě v Drážďanech studiem podnikového hospodářství. Vstoupil do východoněmecké komunistické strany SED a od roku 1961 pracoval v podniku Elektroprojekt, kde se podílel na vedení projektů mnoha elektráren a dalších zařízení. Pracoval také v zahraničí, například v Japonsku, na Ukrajině, v Egyptě i v Iráku.

Pan Konrad Micksch je 63 let ženatý, má dvě dcery, tři vnuky a pět pravnoučat. Jeho dcery i vnoučata vědí o jeho kladném vztahu k České republice. Do Čech jezdí často a rád, zejména do Františkových lázní. Poprvé se do míst svého dětství podíval v roce 1955, pak až v roce 2013.

O vyhnání německého obyvatelstva se v bývalé NDR nesmělo mluvit příliš otevřeně. Vyhnaným Němcům se neříkalo „Heimatvertriebene“, ale jen „Flüchtlinge“, tedy uprchlíci. Také neexistovalo žádné odškodnění. Až po sjednocení Německa se mohli lidé, kteří byli po válce nuceni pracovat, ucházet o odškodnění. To udělal také Konrad Micksch a obdržel od vlády sjednoceného Německa odškodnění ve výši 4000 DM.

Konrad Micksch vzpomíná, že jeho rodina v Krkonoších žila dlouhá desetiletí, příjmení Micksch nesla 250 let. Proto pro ně bylo jen těžko pochopitelné, co se dělo jak během války, tak po ní.