The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ernst Nodes (* 1944)

• narozen 31. července 1944 v Schöbersdorfu (dnešní Šebanov), část obce Höritz (dnešní Hořice na Šumavě)

• v červenci 1946 odsunut spolu s širokou rodinou

• po dvouměsíčním transportu umístěni v Bádensku-Württembersku, v obci Obersteinbach (patří k městu Waldenburg, okres Hohenlohen, v blízkosti Heilbronnu)

• v obci Obersteinbach vychodil Ernst Nodes základní školu, vyučil se automechanikem, později ve firmě složil mistrovskou zkoušku a ve svém oboru pracoval až do odchodu do důchodu

• odstěhoval se do 15 km vzdáleného Neuensteinu, kde založil rodinu a žije dodnes

• dnes je aktivním členem krajanských spolků, zasazuje se o obnovu kaple v rodné vsi

Tenkrát v Šebanově

„Jmenuji se Ernst Nodes, narodil jsem se 31. července 1944 na Šumavě ve vesnici Šebanov (dříve Schöbersdorf), část obce Hořice na Šumavě (dříve Höritz), v českokrumlovském okrese,“ představuje se pan Nodes. Jeho rodná vesnice byla malá zemědělská osada o patnácti statcích. Ke každému patřilo malé hospodářství. Z Šebanova pocházeli i oba jeho rodiče. Otec Franz Nodes musel za druhé světové války narukovat, tak jako většina mužů ze vsi. Poprvé ho malý Ernst viděl až v roce 1947, kdy se vrátil za rodinou, a to už do Německa, z tříletého válečného zajetí v Itálii. Matka Maria, rozená Stöffel, byla v domácnosti. Později se Ernstovi narodily ještě dvě sestry, v letech 1947 a 1952. Matka se starala i o malé hospodářství, otec pak pracoval v lese jako dřevorubec, později u stavby silnic, kde zůstal až do důchodu. To vše bylo už v Bádensku-Württenbersku, kam byla celá rodina umístěna po odsunu.

 

Válka ve vsi

Sám Ernst Nodes si z válečného a poválečného dění ve své vlasti nepamatuje nic, na to byl moc malý. Ale maminka mu vyprávěla – žila jen s otcem, Wenzlem Stöffelem a jeho sourozenci, se strýcem a s tetou. Matka jí zemřela ve 14 letech. Ve vesnici byli za války francouzští zajatci, kteří museli pracovat na statku. Jeden byl i u matky doma. A ten pracoval dál i po skončení války, aniž by se to po něm požadovalo, stal se součástí rodiny. Zajatci měli žít stranou, např. nejíst s rodinou apod., ale to matčina rodina nedodržovala. Ještě nějakou dobu po skončení války trvalo, než se zajatec mohl vrátit zpátky do Francie a maminka vyprávěla, že mu při loučení tekly slzy, bylo mu zatěžko odejít. Šebanov válkou nijak poškozen nebyl. Do vsi pak přijeli Američané a ani ti nic nepoškodili, nikomu neublížili, k obyvatelstvu se chovali slušně. Okolí se vyhnuly pochody smrti, pašování – na to byla hranice moc daleko, asi 30 km. Jen němečtí vojáci tudy procházeli, když se vraceli domů.

 

Odsun

Rozkaz k odsunu přišel písemně, Ernst Nodes ho ještě má schovaný mezi svými dokumenty: „17. 7. v 8:00 se dostavte na náměstí a přineste si s sebou následující…“ S sebou si každý mohl zabalit 30 kg. Rozkaz se týkal celé široké rodiny – rodičů z otcovy i matčiny strany, Ernstovy matky, jejích sourozenců, otcových bratrů (ti se však také z válečného zajetí vrátili až po válce). Auta je všechny odvezla do tábora v asi 15 km vzdáleném Českém Krumlově. Cennosti museli předem odevzdat. I tak byli ještě po vstupu do tábora prohledáni a cokoliv použitelného se našlo, bylo zkonfiskováno. Zabalili si pár osobních věcí a nádobí. Domnívali se, že odsun je věc přechodná, a tak spoustu svých věcí zakopali (nově příchozí se o tom však brzy dozvěděli a samozřejmě poznali, kde je čerstvě kopáno. Vše si tedy vykopali zpátky).

Tábor podle dnešních měřítek neodpovídal lidské důstojnosti – velmi skromné stravování, vši, štěnice. Malému Ernstovi byly dva roky, osobně si nepamatuje nic. Ale jeho matka o transportu hodně vyprávěla. Podmínky byly bídné, ale násilí žádné. V táboře v Krumlově dlouho nepobyli, více času strávila rodina pospolu ve vlaku – v dobytčáku. V každém vagonu 20 lidí, jeli přes různé zastávky, např. přes Plzeň. První zastávka na německém území bylo město na hranicích Furth im Wald. Rodina, všichni z Šebanova, byla spolu v jednom vagonu a v něm strávila na cestě dva měsíce. Dojeli až do města Backnang v Bádensku-Württenbersku. V tamějším táboře byl zdravotní stav malého Ernsta už tak vážný, že matka počítala s nejhorším – že syn cestu nepřežije. Z tábora v Backnangu už byli odsunutí Němci rozdělováni do obcí a Ernstova rodina byla umístěna do obce Obersteinbach, součásti města Waldenburg, v okrese Hohenlohen, v blízkosti Heilbronnu.

Zde se rodina usadila, Ernst vychodil školu, strávil mládí, vyučil se automechanikem a nedaleko odtud žije dodnes.

Ze své vlasti si s sebou přivezli krucifix a dva obrazy, dodnes mají své místo u Ernsta Nodese doma. Zachovaly se i nějaké dokumenty – rodný list, ten mu pan farář vystavil krátce před odsunem. Byl to německý farář, ale musel ho už tenkrát vystavit v obou jazycích – česky a německy. Tenhle farář byl pak s rodinou Nodesových v transportu. Z dalších dokumentů má pamětník ještě tzv. soupis majetku, který musel sestavit dědeček, kde bylo uvedeno všechno, co v domě a na statku bylo – nábytek, dobytek, cennosti, spořitelní knížky, vše muselo být sepsáno a odevzdáno. Statek vlastnili prarodiče a na ně se vztahovalo i tzv. finanční odškodnění. Bylo jim započítáno do důchodu, protože po odsunu už byli ve věku, kdy nemohli pracovat. Nebyla to velká suma, ale dalo se za ni obstarat to nejnutnější.

 

V nové vlasti

Malý Ernst se uzdravil a v roce 1950 nastoupil do školy, do malotřídky. V jedné místnosti vyučoval jeden učitel všech osm stupňů. Mezi spolužáky seděli i další sudetští Němci, i z Jugoslávie, z Maďarska, dohromady byli ale v menšině. A to i co se náboženství týče – ti tzv. domácí byli všichni evangelíci a nově příchozí katolíci. A občas dostali svou jinakost pocítit. Ernst se vyučil mechanikem a této práci zůstal věrný celý život. Ve firmě, která vyráběla ozubená kola a kompletní převodovky pro automobilový průmysl, si udělal mistrovskou zkoušku a postupně prošel všemi jejími odděleními. Pracoval v ní 40 let, až do důchodu.

 

Možnost podívat se zpátky domů

Poprvé se Ernst mohl vrátit do své rodné obce Šebanov v roce 1964. Prarodiče už nežili, ale rodiče mohli jet s ním. Viděli, že domy stojí, ale nejsou v dobrém stavu. U všech statků byly strženy stáje a stodoly. A postaveno bylo velké nové jednotné zemědělské družstvo (JZD), ve kterém museli noví usedlíci pracovat. Lidé tedy směli bydlet v původních domech, ale už nesměli provozovat žádné vlastní hospodářství. Noví obyvatelé přišli zdaleka, resp. byli zde umístěni, většina ze Slovenska. O zemědělství neměli ani potuchy, ale pracovat v něm museli. Výsledky byly logicky velmi špatné, což viděla Nodesova rodina na vlastní oči. V obci nezůstali žádní původní obyvatelé. Ale známý pamětníka z Českého Krumlova, jehož otec byl v době odsunu ve vězení, vykázán nebyl. Po propuštění se ukázalo, že je každá ruka dobrá, a tak byli posláni do vsi (pracovat do zemědělství) a Ernst u nich později bydlíval.

Existovaly dvě možnosti, jak navštívit rodnou vesnici na Šumavě. První možnost představovala cestu přes Bavorsko, požádat si o vízum a to nějaký čas trvalo. Druhá možnost byla jednodušší – jet z Rakouska rovnou na hranice a vízum vyplnit tam. A zaplatit. Kontrola proběhla na místě mezi hraničními závorami. Zvláštní bylo, že nešlo jen tak si natankovat na benzince. Člověk si musel předem nakoupit kupony u ADAC a jimi na benzince zaplatit.

Při prvních návštěvách se noví obyvatelé chovali velmi rezervovaně, dovnitř staré usedlíky nevpouštěli. Mysleli si, že by si chtěli něco odnést. Ale to oni nechtěli. Až v posledních letech jsou lidé přátelštější. A i o domy se starají, občas je vidět nová střecha nebo omítka. Jinak by stavení už spadla. Dřív se také mezi lidmi šuškalo, že německý stát poskytuje svým občanům auta, kterými se jezdí dívat do svých rodných vsí. Ovšem to byla propaganda. Že by byl Ernst Nodes při svých cestách do Československa sledován, to si nemyslí. Občas byl kontrolován policií, která mu někdy i pomohla najít správnou cestu. Pohybovat se mohl volně.

 

Němčina a čeština

V rodině Nodesových se vždy mluvilo německy s šumavským dialektem. Ten si zachovali i v nové vlasti a matka jím mluvila až do své smrti v roce 2017. Ernst Nodes a sestry mu rozumí, ale už ho nepoužívají. Česky nikdy neuměl, ani se neučil. A češtinu ani nikdy nepotřeboval, jen jednou se úředník při vyplňování víza rozčiloval, proč s ním nemluví česky, když místa, která chce navštívit, vyplnil česky. Ani v Německu pak nebyl pan Nodes v kontaktu s Čechy, ovšem o dění za železnou oponou se zajímal.

 

Pan Nodes aktivista

V Šebanově stojí malá kaple a vypadá samozřejmě přiměřeně věku a péči. Pamětník se společně s obcí zasazuje o její opravu. Obec už renovaci schválila a začala s ní a Ernst Nodes si vzal na starost obnovu zvonu. Zvon válku i odsun přežil, zmizel až v letech následujících. Nechat ulít nový zvon je velmi drahá záležitost, ale v Německu existuje v církvi tzv. burza zvonů, což je inventární seznam, jaké zvony jsou k dispozici – některé byly sňaty, neroztavily se, nepoužívají se. Zde pamětník o zvon zažádal a má dobré šance a naději, že zvon pro svou rodnou obec Šebanov dostane. 

Jako vlast vnímá Ernst Nodes obě své vesnice – tu rodnou na Šumavě, i tu, kde byl i přes počáteční obtíže přijat a kde má dodnes hodně přátel. Již léta je členem Spolku německé Šumavy a v představenstvu Heimatgruppe. Nebyl vždy aktivistou, ale předchůdci už umírají, tak cítí tuto povinnost. Účastní se akcí, např. Sudetoněmeckého dne. A stál by o omluvu z české oficiální strany, neboť Benešovy dekrety stále platí. Nejde mu o odškodnění, ale o nastavení normálních vztahů. 

 

Nezametat pod koberec

Své rodině o odsunu řekl, syna to velmi zajímalo. Pořád chtěl od babičky, Ernstovy matky, o staré vlasti a o odsunu vyprávět, mohl to poslouchat hodiny. Manželka má pro muže pochopení, ale občas mu někdo vyčetl, že přehání, vždyť nic neměli. To pak pan Nodes řekne: „Představ si, ráno v osm máš být na náměstí, s sebou si smíš vzít třicet kilo a jedeš do neznáma, jak by ti bylo? - Na to už nedostanu žádnou odpověď.“