The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herbert Reckziegel (* 1934)

• narozen 2. května 1934 v Jabloneckých Pasekách u Jablonce nad Nisou

• vyrůstal v Lučanech u Jablonce, otec měl vlastní sklářskou huť

• docházel do německé základní školy v Lučanech a později ve Smržovce, po roce 1945 do české školy

• v roce 1939 odešel otec do německé armády s půlročním odkladem kvůli těžké poporodní nemoci matky

• zima 1945: prožili první pobyt ve sběrném táboře v Rychnově, ale nakonec se vrátili domů na Vánoce

• začátkem roku 1946 dostali zprávy o otci z Rakouska

• odvezeni k druhému pobytu ve sběrném táboře – tentokrát v Rýnovicích – a odsunuti do Německa

• několik pokusů o překročení hranice Bavorsko – Horní Rakousko, kde pobýval otec

• otec pokračoval ve sklářství, narodily se další dvě dcery

• navštěvoval vojenskou školu ve Steyru, kde studoval rádiovou techniku

• vrátil se také ke sklářství, ale po zavedení strojové výroby se věnoval účetnictví

• v roce 2023 žil v Horním Rakousku ve Welsu

Rodák z Jablonecka Herbert Reckziegel jako chlapec rád jezdíval do Jablonce tramvají, chodil daleko do školy a sklářství bylo jeho osudem i po odsunu do Rakouska. I když stále vnímá vztah ke své původní vlasti, domovem je jemu i jeho dětem a vnoučatům Rakousko.

Jízdy tramvají chlapce bavily

Herbert Reckziegel se narodil v roce 1934 v Jabloneckých Pasekách u Jablonce nad Nisou. Vyrůstal však v obci Lučany nad Nisou, kde měl otec Emil vlastní sklářskou huť kousek za vsí. Matka Elisabeth a babička se staraly o domácnost a malé hospodářství. V sousedství bydlely povětšinou německé rodiny, jen uprostřed obce měla obchod s potravinami a pekárnu česká rodina Drážných. Ve sklářské huti se vyráběly různé předměty, nejčastěji však skleněné zátky na vývoz do Anglie. Život před válkou probíhal v klidu, často jezdívali do Jablonce nad Nisou do divadla. Nejprve museli dojít pěšky do Jabloneckých Pasek, což trvalo tři čtvrtě hodiny, odtamtud už jezdila tramvaj. Na Jablonec Herbert Reckziegel rád vzpomíná, pamatuje si, kde stál kostel, divadlo i radnice, před kterou se křižovaly tramvaje. „Jedna trasa vedla z východu na západ z Jabloneckých Pasek na Brandl, druhá trasa zase spojovala sever s jihem a jezdila z Rychnova do Janova nad Nisou,“ ví pamětník dosud přesně, protože ho to jako malého chlapce velmi zaujalo.

K žádným nepříjemnostem v soužití v Lučanech nedocházelo. Jen v roce 1938 během mobilizace byl otec, voják československé armády, nakrátko odvelen do Rychnova nad Nisou, ale protože odmítal představu, že by měl střílet na Němce, dezertoval. K útěku mu pomohla manželka Elisabeth, která mu přivezla civilní oděv. Převlékl se na toaletách, manželka ho odvezla na povoze a pak se pár dní skrýval.

Děti školou povinné a válka

Malý Herbert nastoupil do německé školy v Lučanech, od roku 1944 pak chodil na druhý stupeň školy do Smržovky. Zároveň byl členem Deutsche Jugend, která pořádala výlety, sportovní akce a samozřejmě vedoucí také působili propagandisticky.

V roce 1939 odešel otec do německé armády, měl ale půlroční odklad, protože matka byla těžce nemocná po porodu dcerky. Otec tak vlastně vždycky všude dorazil pozdě – naštěstí. Nejprve bojoval ve Francii, později na východní frontě. Jako člen náhradní armády však ke Stalingradu dorazil také pozdě, takže byl odvelen a putoval zpátky na západ. Během války otce rodina viděla dvakrát, naposledy v roce 1943.

Rudé vlajky antifašistů

Na konci války museli Němci vyvěsit bílé vlajky, někteří antifašisté vyvěsili dokonce vlajky rudé. Také všichni Němci museli nosit pásky na pažích, vyjma dětí. Ty mohly chodit do české školy, když o to rodiče zažádali, což se stalo i v případě Herberta Reckziegela. Ve škole potíže neměl, i když česky nerozuměl a dodnes si zapamatoval jen pár slovíček. Jeho oblíbenými předměty tedy byla matematika a také ruština, protože to bylo něco docela nového.

Tři nebo čtyři dny po konci války k nim dorazila Rudá armáda. Nejprve jim však na zahradě přistálo sovětské letadlo, důstojník se domlouval se starostou obce a pak zase odletěl. Následně si sovětští vojáci těsně za jejich domem zřídili kontrolní stanoviště. Místní však znali i jiné cestičky, kudy se dostat do města.

Nejprve byli donuceni odejít němečtí obyvatelé, kteří předtím zastávali nějaké funkce ve straně NSDAP a přišli teprve po roce 1938. Také další „říšští Němci“ byli vyhnáni poměrně narychlo. Jejich rodina odejít nemusela, protože se v NSDAP nikdo neangažoval, naopak strýc byl antifašista, doslova zarytý komunista. „Antifašisti museli mít potvrzení od tří Čechů, že byli odpůrci nacistického režimu,“ dodává Herbert Reckziegel. Jednou sice přišel nějaký Čech prohlédnout si již zestátněný dům, ale zase odešel. Zatím tedy směli doma zůstat...

Dvojí odchod z domova

V listopadu 1945 ale zničehonic museli odejít. „Večer přišla policie se slovy: ‚Tak, zítra ráno v šest musíte odsud zmizet.‘ Mohli jsme si vzít s sebou 30 kilo na osobu. Matka s babičkou balily věci celou noc, tedy to nejnutnější. Brzy ráno přijel povoz, na ten nás naložili a odvezli na sběrné místo ke sklárně v naší obci. Stála tam velká sklárna. Odtamtud nás odvezli do tábora v Rychnově. Musím říct, že to už nebylo moc hezké, protože jsme stáli v mírném dešti až do pozdního odpoledne na prostranství před táborem a teprve k večeru nám kontrolovali zavazadla. Stála tam dlouhá řada stolů, na něž vybalili zavazadla, zleva a zprava stáli Češi a probírali se věcmi – a nakonec vše shodili na zem. Ze země jsme si věci zase mohli posbírat,“ vzpomíná na první odchod z domova Herbert Reckziegel. A ve vzpomínkách na pobyt v táboře v Rychnově pokračuje takto:

„Celou noc jsme byli v táboře, seděli a spali jsme na zemi. Druhý den ráno byl nástup, vedoucí tábora třídil nastoupené lidi – jedni šli rubat uhlí, jiní pomáhat sedlákům, ženy a děti zůstaly v táboře. Stala se i jedna nemilá událost. Jeden německý hostinský ze sousedství řekl, že nemůže jít do dolu rubat uhlí, protože je slabý na srdce. Ale to neměl raději říkat, protože ho zmlátili, až se sesul na zem, a pak ho odnesli pryč na nosítkách. Byl to strašný zážitek. V táboře jsme pak zůstali necelých čtrnáct dní. Mezitím totiž začala zima a vydatně sněžilo, takže se ten Čech, který se díval na náš dům, nemohl nastěhovat. Strýc se s českým starostou dohodl, že se můžeme vrátit domů. Takže jsme se po dvou týdnech nastěhovali zpátky domů. A byly Vánoce.“

Vánoce strávili doma, měli jen stromek ozdobený lametou, ale žádné sladkosti ani dárky. Herbert se stihl s českými spolužáky zúčastnit i školní besídky v hotelu Park. Matka už předtím pracovala ve výletním hostinci s vyhlídkovou věží, takže ji tam na Vánoce šli vyzvednout.

Začátkem roku 1946 dostali od otce zprávu, že žije a pobývá v Horním Rakousku. Díky tomu tedy začali usilovat o to, aby se do Rakouska dostali také, což však bez rakouského občanství nebylo snadné. Zapsali se ale u starosty a nakonec byli 1. července 1946 přiřazeni do transportu do Německa. Tentokrát vše probíhalo mnohem lépe – měli vše na cestu připravené, v táboře v Rýnovicích vládly mnohem lepší podmínky a pobyli zde jen osm dní. Tentokrát si již mohli sbalit 50 kg na osobu. To vše se vešlo do tří velkých beden a jednoho velkého uzlu s ložním prádlem. Zavazadla se již nekontrolovala tak přísně, nýbrž jen namátkově.

Dobytčáky a Bavorsko

Jízda dobytčáky trvala čtyři dny, vagónů bylo 40 a v každém bylo 30 osob. V jednom transportu se tedy nacházelo 1 200 lidí. „Měli jsme štěstí, že jeden náš soused, jehož syn byl můj dobrý kamarád, byl vysídlen zároveň s námi a sdílel s námi i stejný vagón. Otec mého kamaráda byl železničář, takže se vyznal. Někdy nechal donést v kbelíku z lokomotivy horkou vodu z lokomotivy a uvařila se káva. Jídlo jsme samozřejmě žádné nedostávali, měli jsme jenom to, co si kdo předtím sbalil na cestu,“ vzpomíná na podmínky transportu Herbert Reckziegel. 

Jak dále řekl, nejdřív jeli na západ a do Karlových Varů a domnívali se, že dojedou do americké zóny, ale potom vlak odbočil a dojeli do Duryňska a nakonec do Dessau, kde se nacházel karanténní tábor. Zde proběhla lékařská prohlídka a očkování. Po dalších dvou týdnech následovalo rozdělení do dalších míst pobytu, oni nakonec odjeli do Inselbergu. Díky známým se později dostali až do Bavorska k hranicím s Rakouskem.

Zelenou cestou načerno

Otec, který v sovětském zajetí na Sibiři předstíral, že je Čech a potom se složitou cestou dostal přes Bratislavu do Horního Rakouska, si zde znovu vybudoval sklářskou huť. Proto rodina usilovala dostat se z Bavorska za ním. Mnoho žádostí o povolení z důvodů spojení rodiny, které matka vytrvale podávala, bylo zamítnuto. Nakonec se tedy rozhodli přejít zelenou hranici. Ta probíhala přímo jednou myslivnou, která stála napůl v Německu a napůl v Rakousku. Otec tam na ně čekal. V Rakousku nejprve bydleli v bývalém pracovním táboře v barácích – trvalo plných šest let, než si mohli postavit vlastní domek. Zde se také narodily další dvě dcerky.

Herbert Reckziegel pokračoval ve vzdělávání, dokonce bez potíží zvládl udělat rozdílové zkoušky a jeden ročník přeskočil. Otec pokračoval ve sklářské výrobě, postupně přicházeli další skláři z jabloneckého regionu, takže v Kremsmünsteru a v Linci pokračovala tradice jabloneckého sklářství. Zpočátku se vyráběly zejména skleněné knoflíky, protože na ně nezbýval žádný jiný materiál. V barácích také zůstala část zajatců z Ukrajiny, kteří nebyli komunisté a nechtěli se vracet do Sovětského svazu. Také sem přišla početná skupina německy hovořících obyvatel z oblasti Bačka v bývalé Jugoslávii. Život v baráku nebyl snadný, prostor byl velmi stísněný a zejména v zimě tu panovaly drsné podmínky – často zamrzala voda v hrncích, když se včas nezatopilo v kamnech.

Sklářství jako osud

Po základní škole odešel Herbert Reckziegel na vojenskou školu do Steyru, protože jeho otec si nepřál, aby se stal také sklářem. Vystudoval tedy rádiovou techniku, tento obor ho však nepřitahoval, a tak se nakonec přece jenom vrátil ke sklářskému řemeslu a v otcově podniku pracoval jako ohýbač a brusič skla. V roce 1963 se oženil s Rakušankou z vedlejší obce, postupně se jim narodily tři děti. Na konci šedesátých let se za vlády Alexandra Dubčeka také poprvé znovu podíval do své někdejší vlasti. Lidé v Lučanech je přijali velmi vstřícně, ubytovali se u jedné neodsunuté německé rodiny. Navštívili také rodinu Drážných a další sousedy. Jejich bývalý dům stále stál, i když některé jiné domy v obci byly strženy stejně jako původní sklářská huť otce.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přecházel sklářský průmysl na strojovou výrobu, a tak ani firma Swarowski, které dodávali skleněné součásti na lustry, již neměla zájem o ruční práci sklářů. Proto se Herbert Reckziegel stal nakonec účetním.

Události roku 1989 vnímal Herbert Reckziegel pozitivně, do Čech pravidelně jezdil i s dětmi, které však ke staré vlasti nemají již žádný vztah. Protože domov je tam, kde se člověk cítí dobře, je nyní novým domovem celé rodiny Rakousko.