The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Margareta Schmitt (* 1933)

• narodila se 18. března 1936 ve Šnekách u Františkových Lázní do německé rodiny

• za války musela být organizovaná v Hitlerjugend

• otec padl za války do zajetí, bratr se nevrátil; malá sestra zemřela v důsledku ostřelování Plesné v krytu na zápal plic

• v červenci 1946 byla rodina odsunuta do Hesenska přes tábor v Chebu

• otec Josef Kremling se coby dlouholetý aktivní člen sdružení Ackermann Gemeinde podílel na podpoře pronásledovaných katolíků v Československu

V září roku 2022 již byla přeměna někdejší textilní továrny ve městě Plesná v muzeum česko-německého soužití těsně před dokončením. Paměť národa postavila v útrobách nově zrekonstruované stavby mobilní studio a natáčela rozhovory s někdejšími německými rodáky, kteří se do města sjeli na tradiční vzpomínkové setkání. Pro mnohé z nich to byla úplně poslední návštěva rodné obce.

… potom přišla válka a Hitler

Jednou z pamětnic, které rozhovor poskytly, byla i Margareta Schmitt, narozená ve Šnekách (německy Schnecken) u Plesné (Fleissen) 18. března 1936 do početné obchodnické rodiny Anny a Josefa Kremlingových. Byla třetí v pořadí z celkového počtu sedmi dětí (nejmladší Regina přišla na svět až po odsunu v Německu), rodina byla rozvětvená po celém okolí. „Byli jsme s většinou lidí spříznění, to musím přiznat. Tam jeden bratranec, tam druhý. Na každém statku,“ popisuje Margareta Schmitt příbuzenské vztahy v okolí Plesné a Skalné (Wildstein). Plesná byla pověstná tím, že v ní ve vzájemném smíru soužili katolíci s evangelíky (katolíci ve Šnekách, evangelíci ve vlastní Plesné). „Měla jsem nádherné dětství. Na základní školu jsem začala chodit ve Šnekách, na měšťanku jsem přešla do Plesné. Všechno bylo pěkné, krásné dětství. Než holt přišla válka a Hitler.“

Na podzim roku 1938 poslal otec matku s dětmi z obavy o jejich bezpečí do saského Plavna (Plauen), protože ale k žádným bojům nedošlo, brzy se mohly vrátit. Válka znamenala postupný nedostatek a strádání. Po záboru Sudet byla hranice Čech a Německa zrušená, chodilo se volně do Bad Brambachu směňovat cukr, sůl, prostě co kde chybělo. Ve škole měla Margareta jen německé spolužáky (do první třídy šla v roce 1939), nevybavuje si žádného židovského souseda. Ve Šnekách prý bydlel jeden jediný Čech, jmenoval se Václav. Ten se později po roce 1945 stal starostou obce. Zajímavostí bylo, že v domácnosti Kremlingových měli romskou či sintskou posluhovačku Rosu. Ta s rodinou prožila celou válku. Margareta Schmitt však ví, že navzdory tomu měla rodina jejich posluhovačky za války těžký osud, nevyhnuly se jí například nucené sterilizace. Někteří členové této rodiny žili v Bad Brambachu, což ještě po válce sehrálo svou roli.

Od dětí se za války čekalo, že budou členy Hitlerjugend, proto i Margareta ve svých deseti letech vstoupila do dívčí obdoby organizace. Vybavuje si ale v té souvislosti hlavně sportovní aktivity, ale také trénink v užívání panzerfaustu, který probíhal v místní hospodě. A jeden spor, který se v obci rozhořel. „Hádka byla kvůli tomu, že organizace Hitlerjugend se musela shromažďovat o nedělích v deset hodin. A můj táta a pár dalších katolíků se tomu bránili. Říkali: ‚Shromažďujte se, kdy chcete, ale ne v neděli o desáté. To se chodí do kostela,‘“ vzpomíná Margareta Schmitt. „A mše, ta byla u nás vždycky s hudbou. Většinou Schubertova mše, hudební. Otec tam hrával. Tohle prostě nepřicházelo v úvahu. S tím nic nezmohli. V obci byli také nácci, ale proti tomuhle nemohli nic říct, museli se prostě scházet někdy jindy. V deset hodin shromáždění Hitlerjugend, když se koná mše! To nešlo.“

O úplné vítězství víry nad ideologií ale samozřejmě nešlo. Místní farář Paulus nakonec musel kvůli svým nedostatečně silným pronacistickým postojům do vězení.

Nás zachránila bílá vlajka

Margaretin otec v roce 1943 narukoval do wehrmachtu a od té doby navštívil domov jen jednou, na dědův pohřeb. Konec války ho zastihl v zajetí v Bretani. Nejstarší bratr Emil byl povolán k pracovní službě RAD do Lvova, později nastoupil i se zbraní proti Rudé armádě, padl v Rusku do zajetí a už se nevrátil. Druhý bratr, Hans, musel na sklonku války k protiletadlové obraně, zúčastnil se ještě posledních bojů. Přežil, ale psychické následky z války si nesl po celý zbytek života. Mladší sestra Brigitte zemřela během ostřelování Plesné ve sklepě na zápal plic ve věku dvaceti měsíců.

V posledních měsících války vyhodili Němci v Plesné do povětří vlak s municí, byla to obrovská exploze a ničivá tlaková vlna. Obcí také procházeli němečtí dezertéři, jednomu z nich dala Margaretina matka civilní oblečení, jiný byl naopak na náměstí zastřelen. Přicházeli také uprchlíci z východu, hlavně ze Slezska. Ubytováni byli po rodinách a ve škole v Plesné, vyučovalo se místo toho v Braunově fabrice. Běžné byly letecké poplachy, před stíhačkami skákaly děti do příkopů.

Na konci války byla Plesná ostřelována, Šnekům se ale zkáza vyhnula, protože včas kapitulovaly. „To ostřelování trvalo čtrnáct dní. Byli jsme ve sklepě, za starých časů měli lidé sklepy na brambory a na uhlí. Všechno bylo zakryté a my jsme tam bydleli. A vždycky jsme šli jenom nahoru pro něco. A protože lidé vyvěsili bílou vlajku, tak už když jsme byli ve sklepě, tak jsme slyšeli jen zzzzzzzzzzz a už jsme věděli, že to jde přes dům, na Plesnou. Tehdy byla Plesná ostřelována. Ale u nás ve Šnekách ne, nás zachránila ta bílá vlajka.“

Příchodu Američanů se malá Margareta obávala, měla totiž strach z indiánů. Přijeli ale místo toho v tancích. Hledali německé vojáky po domech a dávali si nohy na stůl. Ale s místními jinak vycházeli dobře. Všichni měli koneckonců radost, že je válka u konce a že u nich nejsou vojáci Rudé armády jako v sousedním Bad Brambachu. „Když tu byli Amíci, šla zvěst, že se Františkovy Lázně, Mariánské Lázně a Karlovy Vary připojí k Frankům. A máma říkala: ‚Tak to nebudeme muset pryč, to si nemusíme dělat žádné starosti.‘ Ale najednou byli Amíci pryč. Nevím, kam se poděli. A potom tu byli čeští vojáci.“

Bílé pásky na rukávech

Češi přišli přes noc a starostou obce se stal Václav. Kremlingovi měli to štěstí, že byl Václav otcův kamarád. Obecné vyhlášky omezující práva německého obyvatelstva ale samozřejmě platily pro všechny. „Pak jsme museli věci odevzdávat. Lyže, další věci, pak přišly na řadu hudební nástroje. A já jsem měla tahací harmoniku, učila jsem se na ni teprve dva roky. A tak jsem si řekla, že ne, tu neodevzdám. Dostanu ji za hranice. Vždycky jsme s pár lidmi přecházeli hranice a něco jsme si přenášeli. Třeba můj kočárek pro panenky a spoustu povlečení – šup s tím přes hranici. S kočárkem pro panenku jsem šla sama přes celnici tam nahoře v Plesné a pak jsme to přivezli sestře naší posluhovačky, to znamená k těm Sintům a Romům tam. Tam ona bydlela. A všechno jsme tam přivezli. A už nás bylo docela dost lidí, i moje teta, chodilo se večer,“ vzpomíná Margareta Schmitt. „A jednou jsem si takhle řekla, že dneska si beru s sebou tahací harmoniku. Šli jsme po louce a nahoru okolo nádraží ve Šnekách, ale tam se v lese střílelo. Ouha, myslím si. Ne, dál už nepůjdu. A tam jsem stála u studánky a utopila do ní svoji harmoniku. Protože kdyby mě chytili, už bych ji musela odevzdat.“

Přes hranici do Bad Brambachu se tehdy pašovalo hodně. Čeští vojáci nestříleli, ale zabavovali přenášený majetek, nebo dokonce vystavovali pokuty – Margaretina matka jednou platila tisíc korun. Z majetku uloženého v Bad Brambachu (budoucím NDR) ale nakonec rodina Kremlingových dokázala po odsunu na Západ dostat jen jeden pytel bot.

Zima roku 1945 byla chladná. Kremlingovi směli z celého domu používat pouze pokoj po zesnulém dědovi, zbytek domu dostala přidělený rodina přistěhovalců ze Slovenska. Těm se ale ve Šnekách nelíbilo, zůstávat nechtěli. (Není jasné, zda nešlo například o Maďary z jižního Slovenska.) Německé děti celý rok nechodily do školy, v zásadě už druhý ročník v řadě. Na rukávech musely nosit bílé pásky, které je identifikovaly jako Němce.

Oznámení o dosunu jim přinesl Václav, který byl také zodpovědný za rozdělování osob do transportů. Lidé si balili věci a potraviny do dřevěných truhel, směli mít padesát kilogramů na osobu. Mince zakopávali na dvorku, brali s sebou hlavně peřiny kvůli chladu a také jeden porcelánový hrneček, který má Margareta Schmitt dodnes. Odvezli je do sběrného tábora v chebském klášteře milosrdných sester a potom jeli dobytčákem do západní zóny Německa. Ve Fuldě vyhnanci s úlevou vyhazovali bílé pásky z oken, okolí peronu jimi bylo poseté. Nadšení poněkud pohaslo při povinném odvšivování „bílým práškem“.

Ackermann Gemeinde

Rodina nakonec skončila v Hesensku, v Eichenzellu, jako mnozí rodáci z Plesné. Nejprve postávali všichni v hospodském sále a sedláci si je k sobě rozebírali. Ujímali se jich, ale také je potřebovali na práci. Kremlingovy nikdo nechtěl, protože mezi nimi nebyli práceschopní muži. Dostali se na statek na samotě v Seeshofu (7. července 1946), kde už byla spousta vyhnanců odjinud. Dostali jako rodina jeden pokoj, spali na slámě, nebyla voda. Přesto byli rádi, že jsou díky Václavovi na Západě, a ne v rodící se NDR. V Seeshofu nakonec zůstali devět let. S otcem se shledali díky Červenému kříži. Jednoho dne ho přišli vyzvednout na nádraží, shledání po letech bylo rozpačité. Tohle že je táta?

Margareta v Německu vychodila základní školu, navzdory téměř dvěma zameškaným ročníkům měla před místními vesničany náskok. Otec ale neměl peníze na její studium, vyšší školy dostali jen chlapci. Vyučila se proto obchodnicí s průmyslovým zbožím a živila se i jako zdravotní sestra.

V Eichenzellu se rodáci z Plesné pravidelně scházeli, vedli tam místní pobočku Egerlander Gmoi. Pojítkem byla chebská muzika a hlavní roli sehrával učitel hudby Böhnisch. Otec Josef Kremling byl aktivním členem společenství Ackermann Gemeinde, které se angažovalo v přeshraniční podpoře českých farníků a kostelů, zejména šlo o sociální podporu zůstavších Němců, ale i pronásledovaných katolíků. Posílaly se balíčky, tuzexové bony, sdružení napřímo podporovalo například opata z kláštera v Teplé. Po revoluci Ackermann Gemeinde podpořilo i opravu katolického kostela v Plesné, kde byla Margareta pokřtěna a na poslední chvíli i biřmována.

Šneky navštívila Margareta Schmitt poprvé ještě v časech železné opony. Od roku 1989 tam jezdí pravidelně, probíhají tam i pravidelná setkání německých rodáků. Na místním hřbitově ještě při první návštěvě viděla náhrobky rodinných příslušníků a uvažovala, že by si převezla Kremlingovu náhrobní desku domů a vystavila ji v zahradě. Dnes už je ale nenávratně pryč.

A ještě jedna věc Margaretu Schmitt dodnes mrzí. „Utopila jsem svůj akordeon. Vždycky jsem se chtěla podívat na tu louku, jestli tam ještě je. Když dneska půjdu kolem, tak se tam podívám...“