The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dorothea Maria Schweitzer (* 1932)

• narozena 23. května 1932 v Českém Meziříčí u Opočna

• německá rodina, tři děti

• v říjnu roku 1938 stěhování rodiny z Českého Meziříčí k prarodičům do Broumova

• v říjnu roku 1938 stěhování do Nové Rudy ve Slezsku, asi po dvou týdnech návrat do Broumova

• v únoru 1939 dostal otec práci v cukrovaru v Březnu u Postoloprt

• v květnu 1940 otec přeložen do Žatce, práce v cukrovaru

• v Žatci navštěvovala základní školu

• od roku 1942 studovala na humanitním gymnáziu

• otec narukoval do wehrmachtu

• v únoru 1945 byl zraněn u Vratislavi, operován ve Frankfurtu, poté přesunut na léčení do Karlových Varů

• koncem války se otec vrátil do Žatce

• v Žatci rodinu zastihlo divoké vysídlování německého obyvatelstva

• s matkou a mladším bratrem byli internováni ve sběrném táboře v Žatci

• otec prošel postoloprtskými kasárnami, odkud byl pěšky vysídlen do Německa

• bratr šel sám pěšky ze Žatce do Hermsdorfu

• rodina se v Německu několikrát stěhovala (Olberhau, Hermsdorf, Trockhausen, Oelde, Bonn)

• žije v Bonnu

Rodiče uměli výborně česky

Doris Schweitzerová se narodila v květnu roku 1932 v Českém Meziříčí/Böhmisch Meseritsch, a to ve stejném roce, kdy došlo k přejmenování obce z Meziříčí na České Meziříčí. Tato obec se nachází u Opočna ve zvlněné rovině pod Orlickými horami mezi řekami Labe, Metuje a Orlice.

Maminka Doris Schweitzerové pocházela z Broumova a vyrůstala v cizojazyčném prostředí. „V Brně maminka navštěvovala německou obchodní školu. Také byla poslána na jazykový pobyt k panu Zábrodskému na zemědělský statek do Bohuslavic nad Metují/Bohuslawitz. Tam se naučila dobře česky.“

Otec pamětnice byl chemik. Specializoval se na potravinářskou výrobu a od roku 1918 pracoval v meziříčském cukrovaru. Tento cukrovar koupila v konkurzu v roce 1885 vídeňská firma Nathan Hellmann, která patřila rodinám Hellmannových a Bondyových. Rozvoj meziříčského cukrovaru nastal za první republiky, kdy jej vlastnil Oskar Bondy. Tehdy se zde vyráběly všechny druhy řepného konzumního zboží, od žádaných homolí po sypké formy. V roce 1938 Oskar Bondy kvůli rostoucímu pronásledování Židů emigroval do zahraničí.

„Moji rodiče se vzali v roce 1930,“ říká Doris Schweitzerová. Ona se narodila 23. května 1932, ve stejný den se narodil i její bratr, dvojče Walter. V roce 1935 přišel na svět druhý bratr.

Pro své úředníky a zřízence měl cukrovar k dispozici asi jedenatřicet bytů umístěných v domech přímo v areálu cukrovaru. „Díky otci jsme žili ve služebním bytě. Otec byl společenský, měl dobré kontakty s Čechy, například s panem doktorem, lékárníkem, farářem i dalšími. Moji rodiče měli výborný politický přehled. Za první republiky poslouchali německé vysílání, a to i přesto, že to bylo od Masaryka zakázané. My děti jsme samozřejmě nesměly vědět, že rozhlas poslouchají. Já jsem je však jednou při poslechu vyrušila.“

„Co se týká spolků, maminka navštěvovala německý spolek Wandervogel.“ V obci fungoval také Sokol. „Po roce 1935 se česko-německé vztahy začaly postupně vyhrocovat. Národní cítění bylo patrné rovněž 2. srpna na svátek Panny Marie Andělské/Porciunkule.“ Během května a června roku 1938 se v několika vlnách konaly komunální volby do zastupitelstev obcí. „Pamatuji si to proto, že rodiče probírali volební situaci na moje šesté narozeniny. Bedlivě jsem poslouchala, o politiku jsem se zajímala už jako mladá dívka.“

Na začátku září 1938 šla Doris Schweitzerová do školy. „V paměti mi utkvělo, že česká škola v Českém Meziříčí byla moderně zařízena.“

Útěk z Českého Meziříčí

„Když se rodiče dozvěděli o mnichovské dohodě, rozhodli se, že z Českého Meziříčí utečeme k rodičům mé maminky do Broumova/Braunau. Do Opočna nás odvezlo firemní auto. Dále jsme jeli vlakem. Cestou jsme museli přestupovat v Náchodě. Cesta byla v jednom úseku zavřená, tak jsme museli jít kus pěšky a poté jsme zase mohli jet dál směrem na Broumov. Je možné, že železnice byla za Náchodem uzavřená, protože vedla (asi po 300 kilometrech) k německým hranicím.

Na začátku října 1938 jsme viděli české tanky. Babiččin nejmladší bratr, rakouský voják (KK-Soldat), se chtěl vyhnout mobilizační výzvě, tak se ukryl. Poté začalo obsazování Sudet, do Broumova přijížděla vojenská vozidla. Jako děti jsme poprvé viděly vojáky. Babička usoudila, že tady také nemůžeme déle zůstat a že bude lepší, když se přesuneme směrem do Slezska. Kus cesty nás svezl jeden náš známý, byl to mlynář z Otovic u Broumova (Ottendorf bei Braunau). Dříve, tedy před říjnem 1938, na nás na hranicích čekala přísná kontrola. Pak jsme se ocitli ve Slezsku. Moji rodiče s napětím poslouchali rozhlas a doufali, že se za Československo postaví Runciman.“

Slezsko (Nowa Ruda/česky Nová Ruda/německy Neurode)

„Ve Slezsku mé rodiče překvapil nedostatek jídla. Taktéž nezaměstnanost byla vysoká. Navíc tatínek nesehnal práci. Proto se maminka s tatínkem rozhodli, že se vrátíme do Broumova. Stalo se tak koncem října roku 1938 a u prarodičů jsme bydleli až do února 1939. Já jsem zde chodila do školy.“

Postoloprty a Žatec

Otec Doris Schweitzerové dostal v únoru roku 1939 práci v cukrovaru v Březnu u Postoloprt/Priesen bei Postelberg. „Přestěhovali jsme se k Lounům. Do školy (jednotřídky) jsme chodili do Března u Postoloprt. Mluvilo se tady tzv. Kuchel Böhmisch, směsicí češtiny a němčiny.

Pamatuji si také na oslavu padesátých narozenin Adolfa Hitlera, tedy na 20. duben 1939. Museli jsme stát u okna a poslouchat Hitlerův proslov. To bylo povinné pro všechny zaměstnance.“

Další osudy rodiny ovlivnily personální změny v postoloprtském cukrovaru. „Ředitel, jehož manželka byla Židovka, byl sesazen. Otec mohl nastoupit na jeho místo, ale odmítl. Řekl, že to není fér. Proto byl přeložen do Žatce/Saaz. A zase jsme se stěhovali. I zde otec pracoval v cukrovaru.“ Ten se nacházel nedaleko řeky Ohře a během druhé světové války spadal pod správu německé cukrovarnické společnosti. V Žatci Doris Schweitzerová chodila na základní školu a v roce 1942 začala studovat na humanitním gymnáziu.

„Maminka ani tatínek nekouřili, proto cigarety vyměňovali s lidmi z Prahy. Tak jsme dostali vše, co jsme potřebovali.

Fronta se blížila a s ní i konec války. Bombardování bylo čím dál tím blíže. Dne 13. února 1945 jsme viděli, jak osm dní hoří Drážďany.“ Doris Schweitzerová vzpomíná především na hloubkové nálety. Žatec byl bombardován v květnu 1945 a cílem bylo především západní nádraží a letiště.

Otec

„Můj otec sloužil u wehrmachtu. Zúčastnil se bitvy o Vratislav (německy Breslau/polsky Wrocław).“ Dne 12. ledna 1945 začala sovětská ofenziva na Visle. Během týdne postoupila Rudá armáda až k Odře, a tudíž do bezprostřední blízkosti Vratislavi. Skutečná bitva o město začala 15. února. „Tehdy byl otec střepinou z granátu raněn do týla. Poslali ho do lazaretu ve Frankfurtu, kde ho operovali. Koncem války ho přemístili do Karlových Varů/Karlsbad. Poté se vrátil do Žatce.“

Konec války, Rudá armáda

Pak přišel konec války. Žatec na rozdíl od Karlových Varů osvobodila Rudá armáda. „K nám do domu bylo 9. května 1945 přiděleno několik ruských vojáků. Byli mezi nimi i kozáci a Mongolové. Naše věci jsme museli přemístit do jedné místnosti. Měli jsme tam i pět postelí. Rusové obývali zbytek domu. Chovali se k nám ale slušně. Jeden z nich, student z Ukrajiny, býval s rodiči v kuchyni. Vyprávěl jim, co se dělo za války na Ukrajině, jací jsou bolševici. Tehdy jsem také poznala, jak jsou Rusové muzikální, pořád na něco hráli, improvizovali a velmi rychle se naučili nové písně.“

Češi a jejich divoké vysídlení

„Rodiče si mysleli, že hesla ‚Alle Deutschen müssen raus‘ platí pouze pro říšské Němce. Proto odmítli nabídku Rusů, kteří nás chtěli vzít s sebou do Berlína. Pak však z našeho domu odešla Rudá armáda. To bylo koncem května. Začátkem června, v neděli 3. června 1945, přišli Češi. Do našeho domu vtrhli čeští vojáci s bajonety a začali nás hesly ‚honem, honem‘ shromažďovat. Mladí lidé museli nastoupit na práce do zemědělství. Trhali chmel.“

Všichni muži od třinácti (či čtrnácti) let do pětašedesáti let byli odděleni od žen, dětí a starců. „Můj otec musel jít společně s muži. Nic si s sebou nemohl vzít, jen to, co měl na sobě. Můj bratr na sobě naštěstí neměl kožené kalhoty. Ty byly typické pro Hitlerjugend a později jsem pochopila proč. Bylo mu tehdy třináct let a deset dní. Muži museli po apelu pochodovat přes Marktplatz (náměstí Svobody) a Gurkenplatz k mostu vedoucímu přes řeku Ohři. U mostu prošli muži šikanou: museli si kleknout na kolena. Pokud se někdo napřímil, byl zastřelen. Vojáci stříleli nad jejich hlavami.“ Muži došli až do jedenáct kilometrů vzdálených Postoloprt, kde je umístili ve starých kasárnách. Sem se také dostal otec pamětnice. Další muže poslali do postoloprtské bažantnice a na další místa. „Pět dní nedostali nic najíst. Kdo si chtěl někde něco ukrást nebo utéct, toho zastřelili. Muže rozdělovali podle provinění během druhé světové války a přisluhování Třetí říši.“ Ti, co byli uznáni jako antifašisté, mohli odejít. Třetí skupinu zastupovali funkcionáři NSDAP, státní úředníci, příslušníci SS a další. „Otce jako příslušníka wehrmachtu zavřeli do takzvané ‚potící komory‘. Trápili je tam vedrem. Nedostali žádné tekutiny. Na tomto místě figuroval pozdější velitel tábora v Žatci Bohuslav Marek.“ Policista Bohuslav Marek působil jako „organizátor“ místní bezpečnosti v Postoloprtech a po příchodu vojáků fungoval jako informátor a spolupracovník složky Obranné zpravodajství čs. armády.

„Otce si pak vzali na práce a díky jednomu českému zaměstnavateli nám mohl napsat dopis se svou adresou. Samozřejmě v češtině. Tak jsme věděli, že je naživu. Měli jsme strach, protože jsme se doslechli o provedených exekucích na místních německých mužích. Tatínek se pak přes Oberleutensdorf/Horní Litvínov pěším transportem dostal do Saska. I přes své zranění tento pochod přežil. Po válce jsem mu říkala, ať své zážitky napíše. Nechtěl, stále to bylo pro něj živé téma. Zážitky se mu prý vracely.“

Divoké vysídlení žen a dětí z Postoloprt

„Deset dní po mužích přišly na řadu ženy. Musely jsme přihlížet tomu, jak nám Češi plundrují náš domov. Některé věci jsme ještě stačily schovat. Potom nás vojáci s bajonety odvedli směrem do další vesnice. Měly jsme s sebou jenom ty nejnutnější věci. Na osm dní nás přesunuli na zemědělské práce. Cestou jsem viděla německé vojáky s berlemi a také to, na co celý život nemohu zapomenout: kolem cesty viseli na ovocných stromech lidé.“

Během konce května a v červnu 1945 československá armáda soustředila a internovala tisíce civilních obyvatel německé národnosti z Postoloprt a nedalekého Žatce. Ženy, děti a starci byli soustředěni v bažantnici. Matku pamětnice, ji samotnou a jejího mladšího bratra poslali do provizorně zřízeného tábora v postoloprtských kasárnách. „Sem umístili všechny děti i těhotné ženy z města. První noc jsme spali v tamějších garážích. Po několika dnech jsme dostali něco k jídlu. Páchlo to tam po čpavku. Vše jím bylo načichlé.“

Tábor v Žatci/Saaz

Dne 13. června 1945 tři členy rodiny internovali do sběrného tábora v Žatci. „Později nás přesunuli do místností, kde byly dřevěné patrové postele se slamníky. Ženy rozdělili na nucené práce v zemědělství. Moje maminka musela spolu s dalšími ženami vykopat latrínu. V kasárnách jsme nedostali nic najíst. Moje maminka nemohla rychle sundat náušnice, tak jí je vytrhli. Několik dní jí pak ucho krvácelo. Dostali jsme 200 gramů chleba. Já, má maminka a mladší bratr jsme museli jíst z plechové misky. Pamatuji si na apely. Několik Čechů nám pomáhalo. Naše známá – přesněji přes její českou tchyni – se nám do lágru pokoušela poslat balíček s oblečením. Balíček jsme dostali. V táboře byla velká úmrtnost, zejména dětí.“ Část rodiny Doris Schweitzerové byla v lágru v Žatci až do jejich transportu, který se konal 28. srpna 1945.

Cesta do Saska (Olbernhau)

„Naše cesta do Německa začínala na nádraží. Vlak jel nejdřív směrem na Prahu, ale pak změnil směr a jel směrem Most/Brüx. Nemohli jsme sedět ani si dřepnout, protože tam bylo málo místa. V jedné malé vesnici jsem viděla asi čtrnáctiletého mladíka s koženými kalhotami. Vedle něj stáli jeho starší rodiče. Na příkaz vedoucího vlaku byli rozděleni, rodiče odjeli s námi. Jeli jsme přes Horní Litvínov/Oberleutensdorf bei Brüx. Odtud šel pěší pochod na hranice. Došli jsme až do Saska, konkrétně do Olbernhau. I tady byl hlad, ale dostali jsme po dlouhé době napít a najíst od Červeného kříže.

V Olbernhau na nás čekal otec. Od Čechů se dozvěděl, že tímto transportem přijedeme. Měl oteklé zabandážované nohy, a to už absolvoval lékařské ošetření. Kromě bratra jsme se setkali všichni. Byli jsme přesunuti do Werdau v Sasku. Rodiče museli krást, abychom měli co jíst. Tady jsem se po dlouhé době vykoupala.“

Hermsdorf

„Dalším naším cílem byl Hermsdorf. Zde jsme se po dlouhé době potkali s mým dvojčetem. Dozvěděli jsme se, že si ještě doma sbalil batoh, který vážil celkem 27 kilogramů, a na černo přešel hranice. Dostal se do americké zóny. S sebou ale neměl žádné doklady. Pamatoval si několik adres našich známých z Německa. Díky vlakovému spojení přes Drážďany a Chemnitz dorazil až do Hermsdorfu. Tak jsme zase byli všichni. Hledali jsme ubytování pro pět osob. Byl podzim, říjen roku 1945. A my jsme žili jako Romové. Bez tepla. Neměli jsme nic. Ani dostatek jídla. Od sedláků jsme moc potravin nedostali. Sbírali jsme houby.“ Celá rodina pak žila v Trockhausenu. Ani zde Doris Schweitzerová nechodila do školy. Většinu času trávila četbou knih. A jak dnes přiznává, celý život z těchto pročtených chvil profitovala.

Místo do sovětské zóny se stěhují do Friedlandu u Göttingenu

Koncem října 1946 se konal přesun inženýrů a techniků do sovětské zóny. „Na seznamu stálo místo mého otce. Měl jít do Charkova na Ukrajinu. Nakonec jsme zůstali v Německu a dalším místem, kam se naše rodina musela stěhovat, bylo menší město Oelde. To se nachází mezi městy Hamm a Bielefeld. Museli jsme znovu do tábora. Můj strýc se sestřenicemi měli jen malý byt s kanceláří a ložnicí. Také jsme museli do školy, ale to nebylo jednoduché. Měli jsme platit školné a neměli jsme nic. Ani na co psát. I rodiče to měli těžké, zvláště co se jejich znovuzískání pracovního místa týkalo. Dlouho trvalo, než jsme se v Německu začlenili.“ Nikdy už nedosáhli takového sociálního standardu, jaký měli v Československu.

Doris Schweitzerová dnes žije obklopena svou rodinou v Bonnu.