The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Inge Tietjen (* 1928  †︎ 2023)

• narozena 10. května 1928 v Kirchwerder u Hamburku

• za války se ukrývala sedm měsíců na bavorském venkově

• rodina udržovala kontakty s válečnými zajatci

• na konci války zažila několik bombardování

• manžel Johannes Tietjen pracoval za války pro luftwaffe

• v sedmnácti letech poprvé pochopila hrůzy holokaustu

• po válce vystudovala obchodní akademii

• od šedesátých let byla v domácnosti

• v devadesátých letech vstoupila do CDU, působila jako zastupitelka obce Hemdingen

• zemřela 4. května 2023

Bylo jí jedenáct let, když začala válka. Společně s pracovitými a podnikavými rodiči se snažili zůstat především v bezpečí. Během bombardování Hamburku poslali rodiče malou dceru do bezpečí bavorského venkova. Rodina držela při sobě a válku jim pomáhala překonat muzika, společné hraní a zpěv. A přesto pamětnici hrůzy války neminuly. Několikrát zažila bombardování a nebýt štěstí, nepřežila by.

Ještě silnějším zážitkem se však stala první konfrontace s holokaustem. Když pracovala na statku v sousedství, kde měli televizi, viděla záběry natočené Američany z tábora Buchenwald. „Viděla jsem tábory a ty tisíce mrtvých. Tohle jsme my, Němci, jako kulturní národ udělali? Nejdřív nám lhali nacisté a teď nám lžou Američané? Já jsem tomu prostě nemohla uvěřit. Bylo mi sedmnáct a nemohla jsem to pochopit. Ale zakrátko jsem musela uvěřit. Bylo to tak strašné,“ říká s pohnutím Inge Tietjen.

Možná i proto se u Inge rozvinula velká touha po pomoci ostatním. Dlouho pečovala nejen o svou rodinu, ale později také pomáhala těm nejchudším v Indii. Nakonec se rozhodla pro službu své obci v komunální politice.

Otec kovář narukovat nemusel

Inge Tietjen, rozená Feine, se narodila 10. května 1928 v Kirchwerder do kovářské rodiny. Její dědeček August Feine pocházel z Kölleda, a když dospěl, odešel coby vyučený kovář na vandr. Při cestách se dostal do Kirchwerder, kde se zamiloval do dcery místního kováře Elise Marg Dorothe. Brzy se vzali.

Kirchwerder, dnes čtvrť v německém Hamburku, se nachází v úrodném labském údolí. V místě se dařilo pěstování ovoce a zeleniny, kterému se věnovala i babička pamětnice Elise. Plody pak prodávala na hamburském tržišti. Dědeček August začal v kovárně vyrábět kvalitní rýče, koval koně a byl i zručným koňským ortopedem.

V kovářském řemesle pokračoval i jejich syn Walter, tatínek pamětnice. V roce 1927 rozšířil živnost a postavil na tehdejší poměry velkou dílnu, v níž měsíčně vyrobili až tisíc rýčů. Maminka pamětnice Minna Feine, rozená Albers, se doma starala o svoji nemocnou matku. Inge Tietjen vyrůstala obklopena zemědělstvím, zvířaty a láskou. V rodině Feine se vždy hodně zpívalo a hrálo. Inge dostala v pěti letech akordeon, v devíti pak klavír.

Vše se změnilo začátkem druhé světové války. Většinu mužů z okolí povolali nacisté do války. Pamětnice vzpomíná, jak na ženy padla veškerá tíha zodpovědnosti za rodinu, obživu a hospodaření, navíc přibyla péče o válečné zajatce. Tatínek pamětnice Walter měl ale štěstí. Jako kovář nemusel na frontu, ale mohl zůstat doma a pečovat o koně, které vojáci potřebovali. I malá Inge tatínkovi pomáhala. „Odváděla jsem koně z pastvy a moc mě to bavilo,“ vzpomíná pamětnice.

Rodiče ji před útoky ukryli na venkově

Pamětnice vzpomíná, jak v roce 1941 odjela se třemi děvčaty z okolí na tábor do vesnice Lahm v Bavorsku. Nešlo ale o běžný dětský letní tábor. „Kdo mohl, poslal děti mimo hlavní válečnou zónu na venkov. Na Hamburk a okolí dopadaly bomby, proto jsme musely pryč na dlouhých sedm měsíců,“ upřesňuje Inge Tietjen. Ve studentském herberku bydlelo třicet děvčat a pro třináctiletou Inge bylo brzy přirozené si samostatně vařit a uklízet. Poradit si musely stejně jako všichni ostatní s nedostatkem některých surovin a se surovinami na příděl, jako bylo máslo.

O děti pečovaly dvě učitelky v důchodu Schröder a Witt a pamětnice vzpomíná, že ani jedna z nich nebyla stoupenkyní nacionálního socialismu. „Jedna byla dokonce učitelkou angličtiny,“ dodává pamětnice. Přesto se dobové výuce nacionálně-socialistické ideologie děti nevyhnuly. Na tyto hodiny do tábora docházela vedoucí Svazu německých dívek z blízké bavorské vesnice. 

Každou neděli musela všechna děvčata na mši a pak si společně četly. Inge do toho, k radosti ostatních, hrála na akordeon a ostatní zpívaly. „Muzika mě vždy tak trochu zachraňovala. Když přišlo na loupání brambor pro třicet lidí a mytí nádobí, ostatní to rády udělaly za mě, jen když jsem hrála a mohlo se zpívat,“ směje se dnes Inge Tietjen.

Válečné zajatce přijali za vlastní

Když se Inge vrátila z Bavorska, měli doma několik válečných zajatců na zemědělskou výpomoc. „Byl to jeden Vlám, tři Rusové, tři Francouzi a později se přidala ještě jedna ukrajinská rodina. Jejich maminka vypomáhala v domácnosti a ostatní na poli. Všichni se stali součástí naší rodiny. Díky hospodářství jsme měli dostatek ovoce, zeleniny, dokonce zabíjačku a jedli jsme vždy všichni společně,“ vysvětluje pamětnice.

„Veškerá pošta chodila k nám. Dopisy se pokládaly na verandu a jednou dostal Francouz Maurus lístek od své ženy. Byla v koncentračním táboře. Moc jsem o tom nevěděla, ale cítila jsem se hrozně nepříjemně. Vzpomínám také na jednoho rodinného známého, který měl pekařství. Každý den k němu chodili vězni z nedalekého pracovního tábora Neuengamme. Netušila jsem, co se tam děje, ani jak to tam vypadá.“

Operace Gomora ji minula. Další bombardování nikoliv

Když Britové a Američani v roce 1943 bombardovali Hamburk v rámci operace Gomora, byla Inge se svou sestřenicí v Durynsku u příbuzných. V jejím rodném městě tehdy zahynulo na čtyřicet tisíc lidí. Nejtěžším dnům se sice vyhnula, ale s válečným nebezpečím se potkala záhy. Ve vesnickém domě v Kirchwerder neměla rodina pořádný sklep, který by poskytoval bezpečí.

„Spala jsem nahoře a rodiče v obýváku ještě dělali účetnictví. Najednou se ozval poplach a já rychle vyběhla z postele. Stála jsem u schodů a chtěla jít dolů k rodičům, ale v tu chvíli to kolem začalo pískat. Nad střechou proletěla bomba, která odnesla kus střechy. Místo stropu jsem nad sebou měla oblohu,“ vypráví Inge svůj nejsilnější zážitek z války. Druhý den našli bombu v nedalekém příkopě nevybuchlou.

Do školy pamětnice dojížděla vlakem do osmnáct kilometrů vzdáleného Bergerovu. Koleje ale spojenci, coby důležitou válečnou infrastrukturu, často bombardovali. Na konci války přestal vlak jezdit a děti se do školy začaly dopravovat na kole. „Jely jsme ve čtyřech ze školy, když najednou přiletěly taktické bombardéry a začaly nás ostřelovat. Seskočily jsme hned z kol a utekly do příkopu pod ovocné stromy. Brzy nato nám rodiče řekli, že válka je prohraná.“ Cestování do školy bylo nadále nebezpečné a rodiče docházku preventivně zakázali. „Místo toho jsme předčítali malým dětem na vesnické škole,“ doplňuje pamětnice.

Otec šel pro maso s pistolí v zádech

Po obsazení Německa spojenci byl v Hamburku zbudován hlavní stan britských vojáků. Už bylo po konci války, kdy Inge a její matku vyrušilo večer na verandě auto s britskými vojáky. „Vešli k nám. Všichni měli samopaly, ale uniformy byly bez označení. Brzy jsem si všimla, že to nejsou Britové, ale Poláci, kteří u nás byli za války na práci a věděli, že jsme dělávali zabíjačky,“ vypráví pamětnice a pokračuje: „Přiložili otci samopal k zádům a šli s ním k udírně. Všechno maso si odnesli do auta.“

Se situací se ale maminka pamětnice nesmířila. „Matka přivedla britského vojáka ve službě k nám na dvorek. Ti Poláci si asi mysleli, že jsou teď s Angličany kamarádi, a chtěli vojákovi podat ruku. Dodnes vidím, jak ji záměrně přehlédl. Když zjistil, co udělali, museli všechno zase vrátit a zmizet.“

Manžel naučil válečné zajatce číst a psát

Inge Feine odešla po válce do sousední vesnice k rodině Tietjenových na zkušenou. Zde se potkala se svým budoucím mužem. Syn hospodáře Johannes byl za války u luftwaffe na letišti v jižním Německu, kde opravoval letadla. „Když nějaké letadlo opravil, vždy musel absolvovat také první let. Byla to záruka, že stroj záměrně nepoškodil.“

Když se spojenci začali dostávat do Německa, byl Johannes Tietjen vycvičen na výsadkáře a přeložen do Čech. Musel odejít zcela bez věcí a dokladů. V Čechách se schovával v lese a hladověl. Aniž by byl Johannes nasazen do akce, padl do sovětského zajetí. Dostal se na Krym do sběrného tábora, kde se nakazil tuberkulózou. Měl štěstí v neštěstí. Mohl odcestovat domů a vyhnul se tak nuceným pracím na Sibiři.

Po návratu ze sovětského zajetí na Krymu se Johannes Tietjen léčil s tuberkulózou. Protože po válce nebyly léky dostupné, procestoval pobřeží Severního moře a další místa s čistým vzduchem. Jeho stav se však nezlepšoval. „Na specializované klinice nakonec dostal medikaci skládající se z třiceti léků denně. Tuberkulózy se zbavil, ale množství léků vážně poškodilo ledviny a krevní oběh. Musel ulehnout do postele, protože nemohl stát, a strávil tam několik let.“

V rodině manžela se pamětnice naučila péči o hospodářství a domácnost. Každý čtvrtek měli společnou hodinu hudby, kde hráli děti i rodiče. Užívali si, že přežili válku. Johannes se těchto hodin nemohl přímo účastnit, protože byl stále upoután na lůžko. U Tietjenů tehdy ještě zůstávali váleční zajatci, kteří měli celkem osm dětí. Johannes je naučil číst, psát a počítat.

Indie naplnila touhu pomáhat ostatním

Inge a Johannes se vzali v roce 1953. Přestěhovali se do prvního podlaží firmy na výrobu mlýnů, kterou Johannes Tietjen zdědil po svém otci. Postupně se jim narodily tři děti a Inge zůstávala v domácnosti až do jejich dospělosti. Díky tomu mohl manžel Johannes rozvíjet podnikání.

V devadesátých letech navštívili manželé Tietjenovi Indii. Inge se zde seznámila s místním teologem, s nímž následující rok vyrazila na pětitýdenní charitativní misi. Vydali se na cestu po vesnicích, kde pomáhali v zemědělství. Tam viděla skutečnou chudobu a negramotnost. Po návratu do Německa se rozhodla pro pořádání charitativních přednášek.

Pamětnice v téže době vstoupila do komunální politiky za Křesťanskodemokratickou unii Německa a stala se na dvanáct let zastupitelkou obce. V roce 2006 zemřel manžel Johannes. Pamětnice uzavírá své vyprávění poselstvím: „Člověk by měl být ke svému prostředí a druhým lidem otevřený, když je třeba pomoci.“ Inge Tietjen zemřela v roce 2023 ve věku pětadevadesáti let.