The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sieglinde Vendolsky (* 1940)

• narozena 24. února 1940 coby Sieglinde Wintersteiner v Benešově nad Ploučnicí

• v roce 1943 otec povolán do wehrmachtu

• v květnu 1945 rodina nucena opustit Benešov, stěhování k prarodičům do Lísky

• červen 1945 až březen 1946 internace v táboře Rabštejn

• v březnu 1946 odsun do americké zóny, do Hesenska

• v roce 1961 sňatek s Ivo Vendolským, také odsunutým z Československa

• vychodila obchodní školu, studovala jazyky a poté pracovala jako sekretářka

• podílí se na aktivitách k připomínání historie tábora v Rabštejně

Sieglinde Vendolsky se narodila 24. února 1940 v Benešově nad Ploučnicí nedaleko Děčína. Na konci války a v době, kdy byla její rodina odsunuta do Německa, byla tedy velmi malá a její vzpomínky na život v Benešově jsou vzpomínkami malého dítěte. Přesto říká, když vypráví o svém prvním návratu do Čech, že právě tady pochopila, kde má kořeny. „Když se mě lidi ptají, kde je můj domov, tak musím odpovědět: ‘Vyrostla jsem bez domova, nemám žádný domov. Jsem doma všude a nikde. Ale mám své kořeny.’”

Dětství a odchod z Benešova

Její otec Maximilian Wintersteiner byl učitel, matka Hedwiga pocházela ze statku v Lísce u České Kamenice. Otec měl po studiích nejprve dlouho problém sehnat stálé místo, dokud se neusadil v Benešově, kde vedl německou školu, která byla před připojením Sudet k Německu původně česká. V budově této školy měla rodina také služební byt. Hedwiga Wintersteinerová s dětmi v něm zůstala bydlet i poté, co byl její muž v roce 1943 povolán do války. Hned v květnu 1945 ale museli byt opustit.

Pro Sieglinde Vendolsky, které v té době bylo pět let, je to jedna z prvních výrazných vzpomínek na dětství. K její mamince tenkrát přišel český učitel, který po kapitulaci Německa převzal vedení školy. Oznámil, že si má sbalit vše, co unese, a do tří dnů byt opustit. Zároveň jí prozradil, že všichni Němci budou z Československa vysídleni. „Kam mám jít? Vždyť v Německu nikoho neznám! Proč mám dobrovolně opustit svůj domov?“ vzpomíná Sieglinde Vendolsky na tehdejší reakci své matky.

Následovalo písemné sdělení z národního výboru, že veškerý majetek rodiny propadne státu, pokud se do tří dnů z bytu neodstěhují. Hedwiga Wintersteinerová s dětmi tedy odešla ke svým rodičům do Lísky. Vyhnuli se tak divokému odsunu, který si v Benešově v červnu 1945 vyžádal mnoho obětí, Sieglinde Vendolsky ale říká, že se přestěhováním dostali „z deště pod okap”. V Lísce a Kamenici totiž působil obávaný komisař Kubíček, kterého ona jako dítě vnímala jako strašidelnou postavu. Byl to místní Čech, který podle ní nenáviděl Němce a pronásledoval hlavně mladé chlapce a muže, o kterých například věděl, že byli v Hitlerjugend. Mnoho jich nechal zavřít do internačního tábora v Rabštejně. Bratra Sieglinde Vendolsky Haralda, kterému bylo v té době 15 let, poslal spolu s dalšími chlapci do Mostu na nucené práce v dolech.

Ona sama s matkou byla potom také převezena do tábora v Rabštejně. Její matka se domnívala, že byly do tábora poslány kvůli jejímu manželovi, který byl sympatizant nacistů a byl v té době v armádě. Sám otec se ale hovorům na toto téma po válce vyhýbal.

Tábor v Rabštejně

Historie tábora v Rabštejně se začala psát během druhé světové války. Původní textilní továrnu nacistický režim konfiskoval a pomocí otrocké práce nuceně nasazených ji rozšířil o tovární haly na výrobu leteckých součástek. Haly byly vtesány přímo do skály tak, aby nebyly viditelné ze vzduchu. V táboře panovaly kruté podmínky pro pracovníky, i díky utajení ale běžní lidé v okolí o továrně příliš nevěděli. Tak o tom vypráví Sieglinde Vendolsky s odvoláním na rozhovory s matkou i s dalšími pamětníky, se kterými o tom hovořila v pozdějších letech v Německu. Po válce byla potom továrna přeměněna na internační tábor pro Němce.

Sieglinde s matkou do tábora přivezli na žebřiňáku namačkané s mnoha dalšími lidmi. Na místě je čekala přeplněná tovární hala plná železných postelí. Z pozdějšího vyprávění příbuzných i četby vzpomínek vězňů paní Vendolsky ví, že v táboře panovaly hrozné podmínky a vyskytly se i případy, kdy byli hlavně muži týráni i umučeni. Ona sama má na život v táboře jen útržkovité vzpomínky, pamatuje si například, že musela stát frontu na vodovou polévku k jídlu, nebo že v noci po chodbách chodily ozbrojené hlídky a střílelo se. „A potom ráno jsem slyšela ženy říkat, ten a ten je zase mrtvý, a ten je mrtvý, a ten je mrtvý,“ vypráví.

Neví už ale přesně, jak sama v táboře trávila dny. Její matku a ostatní dospělé totiž každý den ráno odváželi na nucené práce na polích či v lesích. Vzpomíná si, že kvůli tomu každý den plakala až do té doby, než se maminka večer zase vrátila. Jednoho dne ale dostala nečekaný dárek – jedna z žen jí z nucených prací přinesla její panenku, kterou musela zanechat v Lísce. Panenka jí potom poskytovala velkou útěchu, a tak méně plakala. Opatrovala ji potom celý život a má ji schovanou dodnes.

Po nějaké době v táboře Hedwiga Wintersteinerová těžce onemocněla úplavicí. Hrozilo dokonce, že zemře – malá Sieglinde se ale podle svých vzpomínek radovala, že maminka nemusí do práce a mohou být stále spolu. Má z té doby silnou vzpomínku na okamžik, kdy jedna z jejich spoluvězeňkyň, bývalá sousedka z Lísky, nemocné mamince přinesla po návratu z práce housku. Společně housku snědly a maminka se od té chvíle začala pomalu uzdravovat. Sieglinde Vendolsky na tuto chvíli dodnes vzpomíná jako na zázrak. „Maminka ale později vždycky říkala, že to byla také její vůle: ‘Musím žít, musím přežít pro své děti, co by se stalo s dětmi, kdybych už nežila,’“ dodává.

Odsun do Německa

Situace v internačních táborech pro německé obyvatelstvo se postupem doby zlepšovala a přestalo být tolerováno zločinné zacházení s internovanými. Po Postupimské konferenci pak byly tábory postupně rušeny a připravovalo se organizované vysídlení. Také pětiletá Sieglinde s matkou byly po devíti měsících v Rabštejně přesunuty do sběrného tábora v Děčíně, jejich vysídlení následovalo na jaře 1946.

Během pobytu v Děčíně dostala Sieglinde Vendolsky černý kašel a musela být přesunuta na marodku. Mezitím se její matce podařilo dohledat bratra, který byl nasazen v dolech v Mostu, a tak čekali na vysídlení společně. To se kvůli nemoci Sieglinde stále odkládalo – jak ale pamětnice vzpomíná, bylo to opět tak trochu štěstí v neštěstí, protože díky tomu pak odjeli do západního Německa. První transporty z Děčína totiž směřovaly všechny do budoucí NDR.

V den transportu je na děčínském nádraží naložili do dobytčích vagónů. S sebou si rodina Sieglinde Vendolsky nesměla vzít téměř žádná zavazadla ani cennosti. Matce se ale ještě před odchodem do Rabštejna podařilo zakopat nejdůležitější doklady, spořitelní knížky a vysvědčení v lese, a dokonce je dokázala i vyzvednout před přemístěním do Děčína. Tyto doklady jim později usnadnily jejich nové začátky v Německu. Jediné rodinné památky, které se jim zachovaly, zachránila prateta Sieglinde Vendolsky. Ta byla vysídlena jedním z posledních transportů, kdy už si lidé směli brát víc zavazadel. Zachránila tak nejen rodinné fotografie, ale také matčin granátový náhrdelník, české rodinné sklo, a dokonce vyšívané kapesníčky. Všechny tyto památky Sieglinde Vendolsky stále uchovává.

Po celodenní cestě v dobytčáku dorazila rodina do Hessenska v americké okupační zóně. Byli nejprve ve sběrném táboře asi 100 kilometrů od Frankfurtu, odtud je potom rozdělovali do okolních měst a vesnic. Německo bylo podle vzpomínek Sieglinde Vendolsky zničená země. Místní lidé měli povinnost přijímat uprchlíky, často k nim ale přistupovali s nedůvěrou až s nenávistí. Hedwiga Wintersteinerová se s oběma dětmi dostala na statek nedaleko Alsfeldu, kde pracovala za ubytování a stravu. Protože sama pocházela ze statku a v zemědělské práci se vyznala, podařilo se jí brzy svou prací získat respekt místních. Patnáctiletý Harald mohl díky tomu, že se jim povedlo přivézt jeho vysvědčení, brzy začít chodit na gymnázium v nejbližším městě. Také malá Sieglinde začala docházet v Alsfeldu do školy a s novým prostředím se sžila velmi rychle.

V této době také dostali zprávu od otce. Maximilian Wintersteiner za války bojoval v Norsku. Sieglinde Vendolsky si jej z tohoto období pamatuje pouze z krátké návštěvy o Vánocích roku 1944, kdy jí právě z Norska přivezl lyže. Nyní se rodině ozval z francouzského zajateckého tábora a po propuštění za nimi přijel do Alsfeldu, kde si našel práci jako učitel. Celá rodina si tedy v SRN postupně vybudovala novou existenci. Sieglinde vychodila obchodní školu, studovala jazyky a poté pracovala jako sekretářka.

Setkání s manželem a návraty do Čech

Rodina Wintersteinerových se celý život pravidelně účastnila Sudetoněmeckých dnů, při kterých se vyhnaní setkávali podle oblastí, ze kterých pocházeli. Tak se také v roce 1961 setkali s Ivem Vendolským, který byl kdysi v Benešově nejlepším přítelem jejího bratra Haralda Wintersteinera. Na konci války ale jeho rodina během divokého odsunu skončila v NDR, odkud Ivo až v roce 1960 utekl do západního Německa. Sieglinde a Ivo se brzy spřátelili a v roce 1962 se vzali. V roce 1976 se jim narodili dva synové.

Do Československa s manželem mohli jezdit už v období komunismu. Sieglinde Vendolsky vzpomíná, že tenkrát všechno v Československu působilo velmi smutně. Zároveň si při návštěvě Benešova uvědomila, že právě tam má své kořeny. Při návštěvách Československa, ale i například ve Vídni má podle svých slov pocit spřízněnosti, který patrně vychází z blízké mentality, která se vyvíjela po staletí společného života. „V každém Čechovi, ať chce, nebo ne, je kus sudetského Němce. A v každém sudetském Němci, ať chce, nebo ne, je kus Čecha,“ myslí si.

V posledních letech se Sieglinde Vendolsky účastní aktivit k připomínání historie tábora v Rabštejně po květnu 1945. Spolupracuje například s profesorem Schmidtem, jehož dědeček byl v táboře vězněn a který se snaží mapovat dějiny tábora a získávat vzpomínky dalších pamětníků, a podílí se také na projektu English College v Praze, jejíž studenti už několik let pravidelně do Rabštejna jezdí v rámci výuky dějepisu. V nedávné době se dokonce její vnuci zúčastnili mezinárodního tábora pro mládež, který pořádá starosta České Kamenice. V místě, kde býval tábor, se skupině studentů z různých zemí Evropy pod vedením profesora Schmidta podařilo na základě starých dokumentů najít a odkrýt bývalý sklep s mučírnou. Jak Sieglinde Vendolsky zdůrazňuje, právě takové aktivity jsou důležité – mladí musí znát minulost, aby mohli budovat budoucnost. Dodává k tomu, že ona sama necítí zášť nebo pocit křivdy k Čechům, snad jen k tehdejším politikům, a také k politikům, kteří i dnes téma sudetských Němců používají k vyvolání nenávisti.