The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilse Weitz (* 1935)

• narozena 17. prosince 1935 v Brně

• tatínek padl v druhé světové válce

• v roce 1945 byla nucena jít tzv. brněnský pochod smrti

• společně s maminkou, babičkou a mladší sestrou došly do rakouské Kremže

• cesta do rakouské Kremže trvala 19 dní

• v roce 1947 se přestěhovala do Geras, kde od 50. let pracovala na poště

• v roce 1965 se usadila v Sankt Pöltenu, kde žije dodnes (2020)

• po roce 1989 rodné Brno několikrát navštívila

Dvě světové války nelítostně postihly celou její rodinu. Namísto míru se však pozůstalí v květnu 1945 dočkali jen dalšího násilí. Tak jako mnoho dalších německy mluvících obyvatel je Čechoslováci obrali o poslední cennosti – nakonec i o veškerý další majetek – a vyhnali za hranice. Ačkoliv ve svých devíti letech brněnský pochod smrti přežila, ani v Rakousku se Ilse Weitz pomoci nedočkala. „Přišli jsme jako uprchlíci a vždy jsme jimi byli. Měla jsem opravdu velmi, velmi smutný život. V Brně to bylo hezké dětství, mám hezké zážitky, hezké vzpomínky, ale od té doby už bylo všechno velmi smutné. Byla jsem hodně sama a teď jsem opět sama.“ 

Věděl, že už se nevrátí

Ilse Weitz se narodila 17. prosince 1935 v Brně. Dědeček, válečný veterán, který přišel v bojích na frontě o nohu, dostal po první světové válce na výběr: buďto pracovat jako vězeňský dozorce ve Vídni, anebo na brněnské vysoké škole. Skutečnosti, že se o více než čtvrtstoletí později stala rodina obětí tzv. divokého odsunu Němců z území Československa se již nedožil. Zemřel roku 1942. Obě světové války poznamenaly prakticky všechny členy rodiny. „Babička ztratila v první světové válce tři syny. A když jí bylo 40, tak se jí narodil tatínek. On byl poslední ze sourozenců a měla ujištění, že tento syn jí zůstane. Úřady ho vždy nechávaly na pokoji. Ale v roce 1944 musel do Ruska a on věděl, že se nevrátí, cítil to. Pak jsem ještě měla sestřenici, i ta musela odejít později z Brna. Žila u Starnberského jezera [jihozápadně od Mnichova] a dožila se vysokého věku. Vzala si německého oficíra, Češi ho zastřelili.“ I přes pohnuté osudy poznamenané válkami Ilse ráda vzpomíná na dětství Brně. Rodina bydlela v domě na ulici Lautengasse 46, později Loutnová, dnes Husovická. V Brně také chodila na základní školu. „Jako dítěti se mi dařilo velmi dobře. Než jsme museli pryč, měli jsme hezké dětství. Dostali jsme krásný byt. Mám hezké zážitky, hezké vzpomínky, ale od té doby už bylo všechno velmi smutné.“

Běžte, kam chcete 

Počátkem května 1945 opustila společně s maminkou, babičkou a mladší sestrou Brno kvůli bombardování. V tomto seskupení byla rodina nucena absolvovat odsun. Ilse bylo tehdy devět let, její mladší sestře pouze čtyři. Zprvu přebývaly v obci Věžná u neznámého sedláka. „Jednoho dne ovšem sedláci řekli, že musíme to místo opustit, protože bychom mohly být zatčeny.“ Původním plánem bylo dostat se do americké zóny, to se však nepodařilo. „Nepustili nás přes most, byl tam velký chaos, a tak jsme stáli – v poledne, večer i v noci na vozech s wehrmachtem. Ve 12 hodin v poledne potom vpochodovali Rusové, vidím to jako před sebou. Bylo to blízko obce Věžná. Češi je zdravili a přinášeli jim vodu, víno, chléb. Říkali: ‚Přátelé jsou tady a teď se budeme mít dobře.‘ Nevěděly jsme, co máme dělat, řekli nám: ‚Běžte, kam chcete.‘ Deset dní jsme nocovaly v lese. Nevěděly jsme, kam máme jít.“ Nakonec se rozhodly pro návrat do Brna, původního domova. Tam jim bylo umožněno zůstat pouze týden. „Potom k nám přišel jeden Čech a řekl nám, že večer budeme muset opustit město, že si nemůžeme nic vzít, hlavně cenné předměty, ty že nám vezmou.“

Jestli mě zastřelíte, zastřelte i mé děti 

Rodina měla příbuzné v dolnorakouské Kremži. Ještě před válkou se společně domluvili, že se v případě potřeby setkají právě tam. 130 km vzdálené město se tak stalo dalším cílem. „Nevěděly jsme, jak dlouho ta cesta bude trvat. Nejdříve jsme byly v Pohořelicích v táboře, tam jsme byly osm dní. Potom jsme potkaly tetu, sestru tatínka, a ta si podřezala žíly. Druhý den jsme ji navštívily, ale to už byla mrtvá.“ V nouzovém táboře v Pohořelicích, nechvalně proslulém žalostnými podmínkami i krutým zacházením s Němci, Ilse onemocněla úplavicí, se kterou následně musela absolvovat cestu do Rakouska. „Pršelo a my už jsme nemohly dál. Jeden Čech nám řekl: ‚Běžte dál, musíte jít dál.‘ A maminka řekla: ‚My už nemůžeme jít dál. Prší – a my už nemáme síly.‘ ‚No, tak vás musím zastřelit.‘ Maminka ale byla pohotová a říkala: ‚Jestli mě zastřelíte, tak zastřelte i děti, ty to beze mne nezvládnou.‘“

Šaty za noc

„Češi nevěděli, co s námi mají udělat. Dali nás na žebřiňáky a přivezli k hranicím. Tam nám vzali, co jsme ještě měly, ale my už jsme nic neměly. Měly jsme jen to, co jsme měly na těle.“ Od rakouských hranic je Kremže vzdálená více než 50 kilometrů. Větší část trasy musely absolvovat pěšky. „Pak nás nějaký Rus vzal kousek autem, ale chtěl trošku víc od mé maminky. Ona křičela: ‚Jsem nemocná, jsem nemocná!‘ A to mu bylo hloupé, a tak nás vyhodil, a ještě za námi hodil kufr.“ Po cestě rodina přespávala na holé zemi anebo příležitostně u sedláků. Maminka, která původně pracovala v Brně jako švadlena, šila během odsunu po nocích pro rakouské hostitele výměnou za přespání a jídlo. Celkově trvala cesta z Brna do Kremže 19 dní. Ilse Weitz, která pochod přežila navzdory úplavici, bylo tehdy devět let, její sestře čtyři.

Lékař řekl, že už pro ni nemůže nic udělat

Po příchodu do Kremže, koncem června 1945, bydlela Ilse s maminkou, mladší sestrou a babičkou nejprve čtyři měsíce u tety. „Potom jsme dostaly jeden pokoj, čtyři osoby jsme byly v jednom pokoji. Jeden pokoj byl pro Rusy a ten náš byl průchozí. Byly to velmi neutěšené podmínky. Pak nám řekli, že bychom měly jít bydlet do prádelny. Tam byla voda, bylo to tam mokré až po kachličky a maminka řekla: ‚To ne, tam by mi děti umřely.‘ Maminka pamětnice se nadále snažila uživit rodinu jako švadlena. Začátky v poválečném Rakousku byly po všech stránkách náročné. „Babička byla na umření. Ona ani nemohla jíst, nemohla polykat, tak ji maminka musela krmit. Dávala jí ovesnou kaši. Lékař řekl, že už pro ni nemůže nic udělat, ale maminka se o ni starala. Babička byla tak ráda, že nás má, a říkala, že musí ještě mamince pomoci s dětmi. Měla ohromnou chuť žít a byla ráda, že je u nás. Maminka neměla čas na nás děti. Celou dobu šila, krmila babičku a držela ji při životě.“

Ti poslední

V roce 1947 se rodina přestěhovala do města Geras, severně od Kremže, poblíž hranic s Československem. Tam setrvala dalších 18 let. „Jely jsme vlakem do Hornu a tam nás potom vyzvedl koňský povoz. Byl to jeden kůň a jely jsme dál přes hory. Tam jsme musely sestoupit a jít pěšky. Pouze babička mohla zůstat sedět, protože kůň neměl sílu nás všechny táhnout do toho kopce nahoru. Ve čtyři hodiny ráno jsme přišly do našeho nového domova.“ V Geras pak pomáhala Ilse Weitz mamince po nocích s šitím. „Měly jsme takové malé rádio, tak jsme poslouchaly rozhlasové hry a šily jsme až do deseti nebo jedenácti v noci.“ Snaha vydělávat si, respektive uživit čtyřčlennou rodinu šitím však byla mnohým trnem v oku. „Ve městě byly švadleny a ty maminku udaly za to, že šila. Bylo to strašné. Dokonce přišlo k soudnímu přelíčení. Ten soudce říkal: ‚Co mám s vámi udělat, já vás přece nemůžu odsoudit.‘ Poradil jí, aby pracovala jako domácí švadlena a platila daně, potom že na ni už nikdo nemůže. Byla to opravdu velmi tvrdá doba. V Geras jsme byli ti poslední, ti nejhorší. Byli tam i dobře situovaní lidé – a nikdo nám nepomohl.“

Přišly jste, abyste nás vyjedly

Odmítnutí a opovržení ze strany ostatních obyvatel pociťovala v každodenním životě i na místech, kde hledala podporu a pomoc. „V kostele rozdávali máslo a sýr od Američanů. My jsme tam byli jediní uprchlíci, a nic jsme nedostaly. Moje tchyně nám potom dala máslo a sýr a říkala, že oni toho měli tolik, že ani nevěděli, co s tím. Ale my jsme byli ti vyhnaní – a my jsme nic nedostaly. Co se týče kostela, to je zklamání. Říkali nám: ‚Přišly jste, abyste nás vyjedly.‘ A přitom maminka pracovala dnem i nocí. Byly to opravdu strašné časy v Geras. Byli jsme jenom ti přivandrovalci, a to bylo opravdu strašné. My jsme vlastně byly pronásledovány osudem.“ Dle vzpomínek obyvatelé Geras rodinu později přece jen začali postupně respektovat a přijímat. Trvalo to ale roky.

Ty nedostaneš důchod

Během života v Geras navštěvovala Ilse školu ve zhruba deset kilometrů vzdáleném městě Drosendorf-Zissersdorf. „Musela jsem každý den chodit tři kilometry na nádraží. Do školy jsme chodily v bačkorách. Opravdu jsme neměly nic. Byla to těžká doba. Nic jsme neměly a nic jsme nedostaly. Je opravdu strašné, když je člověk takto vykořeněn. Státní příslušnost jsme získali až v roce padesát tři. Babička celou dobu čekala na důchod, vyhlížela pošťáka a my jsme jí nedokázaly říct: ‚Ty nedostaneš důchod.‘ Babička zemřela v roce sedmdesát sedm a toho důchodu se nedožila.“ V 50. letech, když bylo Ilse 18 let, získala pracovní pozici na poště jako telefonní spojovatelka. „Právě se uvolnilo místo a to jsem dostala. Deset let jsem tam [v Geras] spojovala těmi kolíčky. Byla to velmi hezká doba. A potom jsem byla vedoucí pošty v Sankt Pölten Harland. To byla opravdu impozantní pozice pro ženu v té době. Byla jsem velmi hrdá, že jsem toho dosáhla.“ Do Sankt Pöltenu se přestěhovala roku 1965 a v hlavním městě Dolních Rakous žije dodnes (2020).

Moc si tím nepolepšili, že nás vyhodili

Odsun definitivně zpřetrhal vazby s Čechy. „Maminka měla bratra a ten si vzal Češku. Ale s rodinou jsme neměli kontakt. Oni se neodvažovali mít kontakt s Němci. Ani později už žádný kontakt nebyl. To jsou opravdu velmi smutné poměry.“ Na české území – do rodného Brna – se Ilse Weitz opětovně podívala až po sametové revoluci. Prvně roku 1997. „To bylo opravdu velmi zajímavé, vidět ten dům, kde jsem se narodila a kde jsme bydleli. A před rokem [tj. v roce 2019] jsem byla opět v Brně a tam jsem opět viděla ty oba domy.“ Není překvapením, že i s odstupem tři čtvrtě století vnímá poválečný odsun a následné události jako stále živou a velmi bolestivou etapu života. „Roky jsme nic neměly. Poté, co nás [Čechoslováci] vyhodili, tak měli Němce pryč, ale zase měli na krku Rusy. Moc si tím nepolepšili, že nás vyhodili. Měla jsem opravdu velmi, velmi smutný život. V Brně to bylo hezké dětství, mám hezké zážitky, hezké vzpomínky, ale od té doby už bylo všechno velmi smutné. Byla jsem hodně sama a teď jsem opět sama.“