The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Klaus Zimmermann (* 1941)

• 1941 geboren in Žitava

• 1947 Vater starb als Mitglied der NSDAP in sowjetischer Gefangenschaft

• 1959 wurde er Mitglied der Bergsteigervereinigung „Wilde Gesellen“

• 1962 Inhaftierung und Verhör wegen illegalen Grenzübertritts in die Tschechoslowakei

• 1959 - 1964 Studium der Pädagogik in Dresden

• 1968 Treffen mit tschechischen Bergsteigern in Sedmihorky kurz vor dem Einmarsch der Warschauer-Pakt-Truppen

• 1989 - Klaus Zimmerman beteiligt sich an den Aktivitäten der antikommunistischen Opposition in der DDR

• 1990 - 1994 Stellvertretender Oberbürgermeister von Zittau, eröffnet neue Grenzübergänge in die Tschechoslowakei

Klaus Zimmermann se narodil za druhé světové války v německé Žitavě. Ve městě, které bylo tehdy plné vyhnanců a uprchlíků, začal po válce chodit do školy, studoval ve vybombardovaných Drážďanech. Měl rád svobodu a rád šplhal po skalách, v mládí tedy těžce nesl přítomnost neprostupného ostnatého drátu na hranicích mezi NDR a ČSSR, stejně jako invazi „bratrských“ vojsk do Československa v roce 1968. Coby obyvatel pohraničí se potom také podílel na v té době nelegálních přechodech přes hranici za účelem výměny zboží a informací. Na sklonku komunistické éry se zapojil do opozičních kruhů v NDR a angažoval se v obnově sociální demokracie. Po roce 1989 byl místostarostou Žitavy. V té době také se svými českými přáteli rozvíjel oficiální přeshraniční styky a aktivity a účastnil se otevírání nových hraničních přechodů.

Narodil se za války a zažil poválečnou bídu

Když přišel Klaus Zimmermann 4. února 1941 v Žitavě na svět, nastával právě u Stalingradu obrat ve válce. Klausův otec Albert byl žitavský drogista a člen strany NSDAP. Byl sice krátce odveden, ale do bojů nezasáhl. Dne 17. května 1945 skončil ve vězení v Bautzenu (Budyšíně), kde zůstal až do února 1947. Potom byl zařazen do transportu v dobytčácích na Sibiř, zemřel zřejmě hlady v červenci 1947. O jeho osudu se ale rodina dozvěděla až po roce 1989. „Draze zaplatil za své členství v nacistické straně,“ říká o svém otci Klaus Zimmermann.

„Z války si pamatuji jen to, že jsme šli do sklepa kvůli bombovému poplachu, takže to mohlo být jen v dubnu, květnu 1945,“ vzpomíná Klaus Zimmermann. „A tenhle nálet nás všechny zahnal do hlubokého sklepa na Frauenstrasse v Žitavě, byl jsem s maminkou a brečel jsem. Měl jsem čtyři sourozence, dvě mladší sestry a dva starší bratry. Vrylo se mi to do paměti. V NDR byl vždycky ve středu poplach, kdy se rozezněly sirény, a to mě děsilo po celá desetiletí. Když slyším sirény, třesu se.“

Nálet poškodil Zimmermannovým skříň v ložnici, velký kus uvnitř chyběl. „Jednoho dne jsem viděl, jak Rusové vjíždějí na tancích od Oybin-Hain nahoru. A byl nádherný, krásný květnový den a byl klid... Teď už bylo po válce,“ vypráví. Děti se ruských vojáků nebály a chodily k nim, německé ženy se ale před nimi schovávaly, i Klausova matka Ruth. Znásilňování sovětskými vojáky bylo v NDR tabu, Klaus jenom ví, že se po válce narodila spousta nemanželských dětí, kterým se říkalo „Russenkinder“, děti Rusů. Ženy se neodvažovaly přiznat, že byly znásilněny, sdělovaly to často až po pádu komunismu či poté, co se jim podařilo utéct na Západ. To byl například i případ Klausovy budoucí tchyně.

Poválečná bída poznamenala i malého Klause. Do školy chodil bos, po odpoledních kradly děti na polích poloshnilé brambory či sbíraly po lesích bobule. Byl hlad. A malý Klaus následkem válečných útrap koktal. „V roce 1947 jsem nastoupil do školy – velké třídy pro padesát dětí – a bylo tam i hodně starších. Byli tam třeba i náctiletí, kteří s námi chodili do první třídy. Uměli už počítat do tisíce, to bylo velmi zvláštní, byli velmi vysocí. Nikdy předtím do školy nechodili a bylo jich hodně. Třeba rodina Engelmeierových z Maďarska, ta u nás bydlela. A pak tam byl pokoj, kde byla jedna paní... Bylo nás deset lidí v jednom bytě. To nebylo tehdy nic neobvyklého,“ vzpomíná Klaus Zimmermann na soužití s poválečnými vysídlenci z okolních zemí. „Počet obyvatel Žitavy prudce vzrostl. Spousta vysídleneckých transportů také vedla přes Žitavu,“ vzpomíná pamětník. Mezi přistěhovalci se objevily i Klausovy tety, jeho matka totiž pocházela z území dnešního Polska.

Od lezení v pohraničí ho neodradil ani ostnatý drát

Klaus sice nesměl na gymnázium, protože nebyl dělnického původu, jako vyučený zámečník nakonec ale v letech 1959–1964 vystudoval ve válkou stále silně poznamenaných Drážďanech učitelství matematiky, fyziky a astronomie. To všechno díky vztahu ke své budoucí ženě Barbel Lehmann, také studentce. S ní ho pojila ale ještě jedna vášeň – horolezectví. A protože nejlepší skály se nacházely v příhraničí a hranici ČSSR – NDR tehdy neprodyšně rozděloval ostnatý drát a další zátarasy, jsou líčení jeho horolezeckých dobrodružství často česko-německým příběhem.

„Šli jsme lézt na Falkenstein, velmi blízko českých hranic u Dolní Světlé, Nieder Lichtenwalde,“ líčí Klaus Zimmermann příhodu asi z roku 1962. „Dole jsme nechali batohy, pak jsme skončili na Falkensteinu a řekli si: ‚Tady je další skála.‘ Ale mezi nimi je hranice a plot, takové to volnější opevnění. Protože ta skutečná, mnohem lépe střežená hranice byla spíš uvnitř Československa, možná o pět set metrů hloub, s ostnatým plotem a oranicí, aby byly vidět stopy těch, co přecházeli. Zeď v Berlíně ještě nebyla dostavěná a hranice a opevnění v Československu měly bránit Čechům, aby neutíkali do západního Německa přes NDR a Západní Berlín. Hranice střežili i němečtí pohraničníci, a to se zbraněmi. Ti však hlídkovali pouze ve dvojicích a v hodinových intervalech. Ta skála na české straně – víte, jak je to lákavé? Bylo to jen padesát nebo sedmdesát metrů. Nechali jsme děvčata s batohy na Falkensteinu, přešli jsme, proplížili se, srdce mi bušilo, vylezli jsme na Rabenstein, na Sokolík. A pak jsme si sedli na vrchol a tam jsme viděli, jak přicházejí pohraničníci. Viděli, jak dvě holky sedí dole na Falkensteinu, ale se čtyřmi batohy! Toho si samozřejmě všimne i ten nejhloupější pohraničník. Počkali si, až budeme dole, a pak řekli: ‚Teď musíte jít s námi,‘“ vypráví pamětník.

Pohraniční rota byla v Gross Schönau, kde je přátelsky přivítali. „A pak nás zavřeli dolů do sklepa. Občanské průkazy a výslech a všechno, co k tomu patří, a proč to a proč ono a jak se jmenujeme a kde bydlíme a co já vím,“ vzpomíná. Mladé horolezce propustili  až po několika dnech zadržování ve sklepě. Ostnatý drát na československo-východoněmecké hranici byl odstraněn až v roce 1963, po dostavění berlínské zdi. Klaus a Barbel tak mohli téhož roku na svatební cestu do Jizerských hor...

Československé koruny se pašovaly třeba i v poklopci kalhot

Historek s tématem hranice je rozhovor s Klausem Zimmermannem plný. Líčí, jak po odstranění ostnatého drátu v roce 1963 vezl ve svém trabantu západoněmecké časopisy Spiegel, které mu dali západní Němci při setkání u maďarského Balatonu. Klaus z auta raději časopisy vyndal ještě na české straně, schoval je v lese a v noci se pro ně načerno vrátil. Stejně tak musel jako učitel a vedoucí školních zájezdů do Československa pašovat přes hranice československé koruny. Děti jich totiž potřebovaly mít víc, než bylo úředně povoleno dovážet. Nadlimitní hotovost tak soudruh učitel převážel zastrčenou v kalhotách za poklopcem – s vědomím žáků i rodičů. Pikantní to bylo zejména v období, kdy otec jednoho z žáků byl sám příslušník Pohraniční stráže.

Směňování a shromažďování československých korun v období 1963–1989 je kapitola sama pro sebe. Směnit se totiž dlouhou dobu smělo jen 17 marek za 50 korun na den, což stačilo jen stěží na stravu a ubytování, a kancelář Čedok či ubytovatelé nepřijímali jinou měnu než Kčs. Člověk se tedy k cizí měně musel dostávat podloudně, například přes česko-německou síť horolezců, kterou Klaus s přáteli vybudoval.

Osmašedesátý se stal strašnou životní zkušeností

Přátelství s českými horolezci, kteří se také čas od času odvážili za dobrodružstvím přes tehdy už zelenou hranici, na sebe nenechala dlouho čekat. „Vždycky jsme byli v kontaktu s Čechy, s českými horolezci. Potkávali jsme se, a pak přišla ta strašná doba v roce 1968, kdy jsme měli horolezecké srazy v Sedmihorkách a kamarádi nám říkali, že to přijde i k nám, ta svoboda, svoboda tisku, Dubčekovo období, Pražské jaro. A pak ten zvrat, který jsme my, co jsme žili tak blízko hranic, cítili úplně jinak než zbytek země. Taky jsme chtěli být svobodní… Dvacátý první srpen byl strašná životní zkušenost,“ vzpomíná Klaus Zimmermann na invazi „bratrských“ vojsk do ČSSR. NDR se sice přímo invaze neúčastnilo, poskytlo ale ostatním armádám zázemí.

Manželé Zimmermannovi byli v červenci 1968 na dovolené v polských Tatrách a už tam viděli manévry sovětských vojáků. Po návratu přišla okupace, hranice byla zase na nějakou dobu neprodyšně uzavřená, komunikovat s přáteli se dalo jen přes příslušníky Horské služby. Při prvním setkání s českými přáteli po invazi všichni plakali. A on jako učitel přitom musel vodit školní dítka ze Žitavy na přehlídky mávat sovětským vojákům a tankům!

Začalo to Novým fórem a skončilo to úspěchem v komunálních volbách

V roce 1986 měl Klaus Zimmermann těžký úraz v Tatrách, zachraňoval ho vrtulník. Stal se tak ale držitelem průkazu invalidy, tedy důchodcem. Jako důchodce směl jezdit na Západ a navštěvovat svého bratra, emigranta. Četl zakázanou literaturu. Dozvídal se o situaci ve východním bloku, zorganizoval například humanitární pomoc pro Rumunsko, kterou do země sám vezl. Do samizdatových novin potom napsal o neutěšených poměrech v Rumunsku reportáž, dostal se tak poprvé do hledáčku tajné policie a musel na výslechy.

V květnu 1989 se s místním farářem rozhodli, že budou přísedět jako pozorovatelé u místních voleb. Již v září pamětník vstoupil do opozičního Nového fóra, šířil jejich tiskoviny, byl zatčen, vyslýchán a odsouzen k pokutě. Už tehdy chtěl v NDR založit sociálně demokratickou stranu věrnou odkazu Willyho Brandta, což se mu povedlo v listopadu 1989. Za stranu se stal delegátem místního kulatého stolu, ve volbách v květnu 1990 už nepozoroval, ale sám kandidoval. Uspěl a stal se náměstkem žitavského starosty, jímž byl i v klíčovém období společenské a politické transformace v devadesátých letech i v prvních letech po znovusjednocení Německa.

Nezapomínal ani na své české přátele, ihned navázal kontakt s představiteli Občanského fóra v Hrádku nad Nisou, uspořádali velké setkání na hranici. Od roku 1994 se na 1. máje (což je podle Klause sociálně demokratický, ne komunistický svátek) schází s českými sociálními demokraty v Hochwaldu u táboráku. S výjimkou uzávěr v čase pandemie se tato shromáždění zatím konala každým rokem.

Klaus Zimmermann ví, že doba před rokem 1989 bývá někdy nahlížena prizmatem nostalgie, k čemuž přispívají i heroické historky o dobrodružném pašování a hraničních kontrolách. Je ale moc rád, že je ta doba pryč a že jsou dnes hranice v okolí Žitavy otevřené. „Nevracel bych čas ani o vteřinu,“ říká.

Nahrávka s Klausem Zimmermannem vznikla v Žitavě, městě nacházejícím se v bezprostřední blízkosti českých, ale po roce 1945 i polských hranic. Uprostřed natáčení se v jednu chvíli rozezněl zvon z blízkého kostela. Přerušil vyprávění na několik dlouhých minut. Lokální patriot Klaus Zimmermann mezitím neopomene popsat historii zvonu, která k místu neodmyslitelně patří. Pochází původně z území dnešního Polska, tehdy německého Slezska, či dokonce východního Pruska. Za Hitlera byl zkonfiskován a odvezen do Hamburku, kde ho měli roztavit na munici. To už se nestihlo, zvon se ale kvůli změně hranic v důsledku Postupimské dohody nemohl do svého původního kostela vrátit. Polští soudruzi by o něj tehdy stejně nestáli. Zvon tak, stejně jako spousta německých vysídlenců z východu, skončil v Žitavě. Svým hlasem obohatil i naši nahrávku...