Erwin Zwerschina

„Jednoho horkého srpnového dne obsadily naši ulici hlídky se samopaly. To byl ohromný děs. Hned nám bylo jasné, že teď začíná vyhánění i pro nás. Strýček mi řekl: ´Utíkej rychle do Imperialu ke kapitánu Pankratovi.´ Utíkal jsem zadní stranou, Drahovice leží v kopci, tak jsem musel nastartovat hned zprudka. Byl jsem na sebe celý hrdý, já jsem teď zachránce. No jo, tak start rychle do kopce. Nebyl jsem dobrý běžec, ale konečně jsem byl u Hotelu Imperial. Tak kapitán Pankrato. Ten ve své uniformě vyskočil, nasedl do své těžké černé limuzíny, mě strčil na zadní sedadlo, jeli jsme dolů, zatáčkami sem a tam a rychle do naší ulice. Když jsme dorazili, kapitán Pankrato vystoupil, ale žádný český revolucionář tam už nebyl. Tento stav byl začátkem našeho vyhnání, skončil 2. října 1945. Tento den jsme s matkou pěšky odešli přes Sokolov a Cheb do Bavorska. S baťohy a obtěžkaní nalevo i napravo taškami.“

„Dlouhou dobu nebyly žádné lístky na jídlo. Když přišli Rusové, táhla se dlouhá fronta podél plotu nemocnice. Trhali jsme kopřivy a dělali z nich kopřivový špenát, dřív na ně čůrali psi. Od sedláků jsme kradli brambory, a když už někdy měl být chleba, musel se člověk postavit do fronty už ve tři hodiny ráno. Když jsi měl smůlu, tak když pekař v sedm ráno otevřel, chleba zmizel dřív, než jsi přišel na řadu. Jíst plesnivý chleba bylo úplně normální."