The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ben Barenholtz (* 1935 †︎ 2019)

They have gone to the Moon with the help of Nazis but cannot manage to feed a hungry child

+born on October 5th 1935 in Kovel in what was then Poland +his father had been working as an administrator for local Polish landowner +after the German occupation of Volhynia, most of his family members were murdered +he had been hiding in a forest for twenty two months with his father, his mother and his brother +his father had been murdered by Ukrainian nationalists +he emigrated to the United States +he served in the U.S. Army and got the U.S. citizenship +in New York, he ran The Village Theater and the Elgin Theater +he passed away on June 27th 2019 in Prague

Ben Barenholtz se narodil 5. října 1935 v domě svých prarodičů v Kovelu ve Volyni v tehdejší Druhé Polské republice, na pomezí dnešního Polska, Běloruska a Ukrajiny. Vyrůstal v Kupyčivě,1 známém též jako Kupiczów nebo Kupiczów Czeski – Český Kupičov. Šlo totiž o „českou vesnici“, tedy obec obývanou z velké části tzv. volyňskými Čechy,2 potomky kolonistů, kteří ve druhé polovině 19. století odešli za vidinou lepšího života do tehdejšího ruského impéria. Kromě Čechů však žila v Kupyčivě i početná židovská, polská a ukrajinská komunita a také několik rodin německých.

Dětskýma očima se prý soužití zdálo bezproblémové a „lidé spolu dobře vycházeli“. Benův otec i jeho starší bratr Reuben tak byli – stejně jako mnozí další sousedé – schopni během konverzace přecházet podle potřeby z jidiš do ruštiny, polštiny nebo češtiny. A protože starý Barenholtz pracoval jako správce pro jednoho z místních polských velkostatkářů a dohlížel i na těžbu dřeva v okolních lesích, těšil se díky svému postavení a laskavé povaze všeobecné úctě. Když prý například jeden z „ukrajinských policistů“ odebral jeho bratrovi nový bicykl, otec se prostě po návratu z lesa vypravil na policejní stanici, „kolo vzal, přinesl ho zpátky a nikdo neřekl ani slovo“. Z raného šťastného dětství si tak Ben vybavuje především výpravy s otcem do lesa a jahodová pole, kde se podle libosti přejídal, až mu bylo zle. Dítě byl prý „divoké a tvrdohlavé“, nedopustil se ale horších přečinů, než že si „s kamarády z protějšího českého domu hrál na ulici v blátě“, podnikal nájezdy na třešňové sady nebo „házel kamení na české holčičky“.

Bolševici, nacisté a hřebík v koleni

Když v roce 1939 obsadila vesnici Rudá armáda, starý Barenholtz se zpočátku obával, že bude podobně jako někteří jeho sousedé deportován kamsi na Sibiř, své postavení si ale nakonec udržel a dál dohlížel na těžbu dřeva. Po čase vsí prošla armáda německá, a protože Benova matka si „Němce z časů první světové války pamatovala jako vcelku milé lidi“, mohl spolu se svým bratrem pozorovat kolony směřující na východ, díky čemuž mu v mysli utkvěl například podsaditý muž s řadou náramkových hodinek na paži nebo zajatý sovětský voják, kterého si dobyvatelé pro zábavu vedli na provaze jako cvičené zvíře. Otec, který „věděl, co se děje v Polsku“, pak odvedl oba syny ke spřátelenému ukrajinskému sedlákovi, kde se ukryli ve stodole, brzy se však vrátil s tím, „že se nic neděje“. Němci totiž jen dosadili nového starostu a velitele policie a k jeho překvapení ho také znovu pověřili vedením prací v lese.

Protože ale mohl, či spíše musel zaměstnávat už jen své souvěrce, kteří s těžbou dřeva neměli žádné zkušenosti, lesní komando dosahovalo nevalných výsledků. V období po příchodu Němců se pamětník také zranil při jednom ze svých dětských dobrodružství, kdy z patra stodoly skočil do projíždějícího žebřiňáku a vrazil si hřebík do kolene. Protože se bál svěřit rodičům, schovával se celý den v kůlně, kde byl nakonec objeven, rána se ale mezitím zanítila. Obecní felčar, který už tehdy nesměl ošetřovat Židy, na které byly aplikovány nacistické rasové zákony, sice z úcty jeho k otci přišel v noci zranění obhlédnout, konstatoval však, že jsou zapotřebí léky na bázi síry, které neměl k dispozici. Přestože i pohyb židovského obyvatelstva ve Volyni už byl regulován a od jisté hodiny platil zákaz vycházení, starý Barenholtz se ještě té noci vypravil do Kovelu, kde potřebné medikamenty obstaral, a infekci se podařilo zastavit.

Přežil jsem náhodou, nešlo o žádný vyšší záměr

Šířily se ale zvěsti o vraždění Židů v okolních obcích,3 přestože v Kupyčivě prý byla situace stále celkem snesitelná, a to i poté, co Barenholtzovi stejně jako všichni ostatní Židé museli začít nosit na veřejnosti žluté pásky. Jednoho dne se pak ve vsi objevil „tlustý německý důstojník v mercedesu“ s několika pobočníky a nákladním vozem plným „ukrajinských nacionalistů“. Policisté dostali rozkaz obsadit všechny cesty ze vsi a zabránit tak lidem v útěku. Matka, která si včas uvědomila blížící se pohromu, vyslala bratra za otcem do lesa, aby ho varoval. V noci se s Benem vypravila na cestu. Ve vsi ale museli zanechat všechny příbuzné včetně Benovy babičky, která kvůli své chromé noze prohlásila, že do úkrytu v lese zkrátka nedojde. Na okraji vesnice pak sice potkali ukrajinského policistu, ten je však nechal projít, zřejmě díky pověsti, které se starý Barenholtz stále těšil, takže se nakonec s otcem i bratrem mohli setkat na smluveném místě. Společně přečkali noc pod vysokým stromem u jezera. Lovečtí psi, kterých se otec obával, se sice neobjevili, po rozednění však Barenholtzovi zaslechli první výstřely a rachot kulometu se pak v asi desetiminutových intervalech ozýval až do pozdního odpoledne. Toho dne v srpnu 1942 totiž jedna z Einsatzgruppen spolu s ukrajinskými nacionalisty, údajně pod velením jistého Mantela, zavraždila poblíž nedaleké obce Sušibaba4 Židy z ghetta v Ozeryanech,5 z Kupyčiva a z dalších obcí v okolí, které předtím shromáždila v ozeryanské6 synagoze. Během jejich přesunu na pole na okraji Sušibaby se prý venkované z okolí zajímali především o osud legendárního „židovského zlata“ a skutečnost, že odsouzení na smrt nejsou ochotni prozradit své skrýše, je naplňovala nemalým rozčarováním. Na 752 mužů, žen a dětí, včetně Benovy širší rodiny, tak muselo sestoupit do jam, které vykopali jejich bratři, synové a otcové, a nazí byli zmasakrováni automatickými zbraněmi. Ben ve svém vzpomínkovém textu7 zmiňuje i jednoho ze svých strýců, který se prý rozeběhl proti kulometu s lopatou, kterou dostal, aby připravil hrob své ženě a dětem, a „alespoň je tak donutil vyplýtvat o něco více nábojů“.

Byli to fašisti, hloupí a nevzdělaní lidé

Den poté starý Barenholtz odvedl rodinu k polskému statkáři, u něhož se pak všichni ukryli ve stodole. Protože ale obec pročesávali ukrajinští policisté, museli se po několika dnech přesunout. Ani v novém úkrytu u další ze spřátelených rodin nebylo bezpečno, a když se doslechli o „židovských dívkách, které ve vsi shánějí jídlo“, rozhodli se Barenholtzovi odejít do lesů a spojit se s dalšími přeživšími. Od rodiny Kotowských8 získali na cestu zásobu potravin, stejně jako výbavu potřebnou pro přežití v divočině. V nedalekém lese skutečně objevili čtyřiadvacet židovských sousedů z Kupyčiva, jimž se podařilo utéct vrahům, a společně usoudili, že pozornosti případných pronásledovatelů lépe uniknou, když se rozdělí na dvě skupiny.

Otcova znalost lesa se ukázala pro jejich přežití zásadní, na příhodných místech navíc dokázal vybudovat systém podzemních úkrytů s vývody kouře z ohnišť a vchody ukrytými v hustých křovinách. Stejně důležitá byla i pomoc lidí z okolních obcí, kteří starému Barenholtzovi nezapomněli jeho solidní vystupování ve funkci správce lesa. A přestože se obyvatelé lesních brlohů živili převážně vařenými bramborami a na povrch vycházeli až na výjimky pouze v noci, například aby se „vykoupali ve sněhu“, Ben si nepamatuje, že „by mu někdy byla zima nebo měl hlad“. Les, v němž poslední z kupyčivských Židů takto přežívali už řadu měsíců, byl ale poměrně malý a cesta otevřenou krajinou do hustších hvozdů v okolí nebezpečná. Poté, co se v táboře objevilo několik přeživších z druhé skupiny a s hrůzou líčili, jak opilí Ukrajinci pobili většinu jejich přátel a příbuzných, se ale Barenholtzovi rozhodli se zbytkem skupiny přesídlit alespoň do o něco odlehlejších končin lesa. Předtím ještě otec Benovi ukázal cestu do nového tábořiště a naučil ho základní techniky pro přežití v divočině.

Poté větší část přeživších vyrazila na cestu a v táboře zůstal už jen pamětník, jeho otec a ještě jedna z kupyčivských rodin, kteří se měli k ostatním připojit během následujícího dne. Brzy ráno se však na místě objevili opilí lovci lidí a bez dlouhého váhání zastřelili Benova otce, manželský pár, který s nimi sdílel podzemní úkryt, i jejich dceru, jejíž tělo pak pamětník, kterého otec na poslední chvíli pobídl k útěku, přeskočil ruku v ruce s jejím bratrem Šlojmem, svým vrstevníkem a přítelem, kterého však musel po několika desítkách metrů ponechat napospas pronásledovatelům.

Nepřestávali jsme doufat, můj otec nikdy neztratil naději

Na smluveném místě se setkal se svou matkou, bratrem a ostatními přeživšími, s nimiž se usadil v nově zbudovaných podzemních úkrytech. Odmítal prý ale uvěřit, že jeho otec skutečně zemřel, a hluchý ke všemu přesvědčování neustále očekával jeho návrat. V té době v této oblasti, o níž někteří autoři hovoří jako o „východoevropské Rwandě“, proti sobě stáli ukrajinští nacionalisté, etničtí Rusové, sovětští vojáci, Poláci, místní Němci, příslušníci říšských ozbrojených složek a v některých případech i potomci českých kolonistů, kteří se přes svou údajnou počáteční snahu o udržení neutrality mimo jiné podíleli spolu se svými polskými sousedy i na obraně Kupyčiva proti jednotkám Ukrajinské povstalecké armády (UPA).

Jednoho dne ale Benův bratr objevil v lese jednotku partyzánů, kteří se prý sice také zajímali především o to, kde Židé ukryli své zlato, nakonec se ale nechali přesvědčit a pamětník se spolu s ostatními přeživšími mohl po dvaceti dvou měsících vrátit do vesnice, z níž byli mezitím ukrajinští nacionalisté vytlačeni a nakonec se ukrývali ve stejném lese jako předtím Barenholtzovi. Po několika dnech se objevili i první sovětští vojáci. „Kde je tvůj otec? Němci ho zabili? Chceš si taky zabít pár Němců?“ ptali se tehdy Bena rudoarmějci a jen včasný zásah jeho matky prý zabránil tomu, aby se s oddílem NKVD vydal pobíjet zajatce. „Sovětskou spravedlnost“, jak se vyjádřil jeden z důstojníků, však poznal, když o několik dní později mezi zajatými ukrajinskými nacionalisty identifikoval jednoho z vrahů svého otce, kterého pak čekisté bez okolků odpravili u zdi nejbližší stodoly.

Barenholtzovi se mohli vrátit do svého domu, který byl ale po jejich odchodu vyrabovaný a kde nezůstal ani jediný kus nábytku. Po noci strávené na podlaze tak využili nabídky českých sousedů a přestěhovali se k nim. Dočkali se podpory i politování a téměř po dvou letech se mohli pořádně umýt a převléci se do čistých šatů. Brzy však dospěli k závěru, že ve vsi, kde z místní židovské komunity přežilo válečné hrůzy jen dvanáct lidí, zůstat nemohou, a odešli do Kovelu. Protože tamější německá posádka bránila město do poslední chvíle, našel Ben své rodiště „totálně vybombardované“, vypálené ulice plné sežehnutých tanků a znehybněných děl pro něj však prý představovaly „to nejúžasnější hřiště, jaké si člověk mohl přát“. Brzy objevil další přeživší svého věku a mezi opuštěnou vojenskou technikou trávil celé dny inscenováním všelijakých hrdinských kousků, často prý s pomocí volně dostupných granátů. S matkou a bratrem našli ubytování v domě, který už obývala jeho někdejší chůva, jakási další žena a také četař Rudé armády. Po nějakém čase jeho matka potkala muže, který stejně jako ona přišel o většinu příbuzných, vdala se za něho a odstěhovala se s rodinou do Lublinu, kde pamětník vypomáhal rodinnému rozpočtu prodejem cigaret, které dostával od jakéhosi sovětského důstojníka. Ve stejném roce odcestoval Benův bratr, který se jednoho dne připojil ke skupině nadšených mladých sionistů, do Palestiny, kde po vzniku Státu Izrael prožil několik let v jednom z kibuců.

Díky iniciativě Židovské agentury pro Izrael se Barenholtzovi ve druhé polovině roku 1945 dostali přes Prahu do Vídně, kde přešli do americké okupační zóny a v internaci v táboře v Bad Gasteinu9 čekali, až bude vyřízena jejich žádost o víza do Spojených států amerických. V New Yorku totiž žila jediná z Benových tet, které se podařilo uniknout nacistickým vrahům, za níž se do Brooklynu v roce 1947 skutečně vypravili. Pamětník po příchodu do Spojených států krátce navštěvoval brooklynskou ješivu, kde ale čelil posměchu kvůli svému východoevropskému akcentu, který ztratil až ve svých šestnácti letech, a několik dalších ročníků tak raději absolvoval ve veřejné škole, navštěvované převážně italskými emigranty. Nejraději se prý ale zdokonaloval v angličtině v promítacích sálech, které nabízely i vítaný únik před skutečným životem, a když se mu podařilo obstarat dostatečný obnos, dokázal za den zhlédnout i čtyři filmy.

Po absolvování čtyř ročníků však usoudil, že „škola pro něho není“, a další vzdělání tak raději získával v ulicích New Yorku. V první polovině padesátých let vstoupil do armády Spojených států amerických a dva roky sloužil v Evropě u posádek poblíž Mnichova a Norimberku. Vojenská kázeň mu ale byla cizí, a často se tak dostával do sporu se svými nadřízenými.

Mezi spisovateli, malíři a vyvrheli

Ben po návratu do New Yorku získal americké občanství a usadil se v Greenwich Village, kde žil s tanečnicí flamenca, která „byla příliš vysoká na to, aby získala jakékoliv angažmá“, sblížil se s celou řadou tamějších nonkonformních postav a „živil se, jak to šlo“, takže se stále pohyboval na hranici bídy. Byl stálým hostem v Cedar Tavern, bašty abstraktních expresionistů, kde popíjel mimo jiné s Willemem de Kooningem nebo Franzem Klinem, pohyboval se i v okruhu autorů Beat Generation. V roce 1966 začal pracovat pro Rogera Eustera,10 „šílence a výstředníka“, který provozoval několik divadel a promítacích sálů, pro něhož pak dva roky spravoval The Village Theater. Euster se prý po většinu času odmítal obtěžovat placením nájemného, a stále se tak musel soudit se svými obchodními partnery, Bena však v jeho práci nijak neomezoval, a ten proto mohl dát divadlo k dispozici svým přátelům a známým. V The Village Theater tak probíhaly mimo jiné i akce mírového hnutí a benefiční večery za účasti Allena Ginsberga a Timothyho Learyho nebo koncerty souborů čínské opery, britských rockových kapel jako The Yardbirds a The Who i vynikajících jazzových hudebníků, například Johna Coltranea a Niny Simone.

Elgin Theater a úsvit půlnočního filmu

Když v roce 1968 Bill Graham převzal The Village Theater, aby ho později proměnil v legendární The Fillmore East, pamětník po několika nočních potyčkách s původními nájemci s pomocí Eustera a dalších podílníků ovládl the Elgin Theater v Chelsea. Z něj pak jakožto jeho hlavní manažer vytvořil jedno z center newyorského nočního života a nezávislé kultury. Počáteční investice The Film-Makers’ Cooperative Jonase Mekase sice činila pouhých 48 dolarů, Ben ale kromě experimentálních filmů a restaurovaných kopií snímků Bustera Keatona uváděl i další klasická díla a po čase přijal i koncept nočního kina, operujícího dvanáct hodin denně. Jako první ze série půlnočních filmů11 uvedl El Topo12 Alejandro Jodorowského.

Téměř bez jakékoliv propagace, jen „s pochopením pro dobu a publikum“, se mu po dvou týdnech podařilo při každé z „půlnočních mší v Elginu“, jak tyto projekce nazval Glenn O’Brien ve svém článku pro The Village Voice, zaplnit všech šest set sedadel kina mladými lidmi a výraznými zjevy kontrakultury, zahalenými díky liberální politice podniku v hustých oblacích marihuanového kouře. Projekce Jodorowského „acid westernu“ pak v Elginu probíhaly sedm dní v týdnu během následujících šesti měsíců, během nichž se půlnoční představení stala módní záležitostí a i samotný film byl věci nakloněnými kritiky hodnocen vcelku příznivě. Pak ale distribuční práva na doporučení jednoho z nadšených diváků, Johna Lennona, zakoupil jeho manažer Allen Klein a úspěch nočních seancí v Elginu se po obnovené premiéře na Times Squre pokusil zopakovat, tentokrát však s masivní reklamou a ve velkém promítacím sále. Pamětník ale v rozjeté věci úspěšně pokračoval a s nemenším úspěchem uváděl například Pink Flamingos13 Johna Waterse nebo The Harder They Come14 Perry Henzella.

Nebát se neúspěchu

V pozdějších letech se věnoval i filmové distribuci, produkci a režii a spolupracoval mimo jiné i s Davidem Lynchem, k jehož prvotině Eraserhead15 koupil práva pro celosvětovou distribuci, Joelem a Ethanem Coenovými, Georgem Romerem nebo Darrenem Aronofským. Jako režisér, scenárista a producent stál za dvěma dokumenty, Music Inn16 a Wakaliwood: The Documentary,17 režíroval i celovečerní hraný film Alina. Spolu se svým bratrem také v Krásném Dvoře v severních Čechách objevil své repatriované sousedy a účastnil se jejich výročních setkání. V Polsku, na bývalém německém území, pak vyhledali i potomky rodiny Kotowských18 a postarali se o to, aby se jejich předkům, kteří se zachovali „jako skutečné lidské bytosti“, dostalo zaslouženého uznání.

Hloupost a nenávist neztratily na síle, jen změnily podobu

Ben Barenholtz zemřel 27. června 2019 v Praze při práci na scénáři k dalšímu hranému filmu. Na sklonku svého života, jak uvedl v tomto rozhovoru, pociťoval jisté znepokojení nad novým „celosvětovým trendem“, tedy návratem „megalomanských šílenců, fašistů a rasistů“, ztělesněných politiky typu Donalda Trumpa nebo Benjamina Netanjahu. Otázkou tak prý s jistou mírou nadsázky zůstává – vzhledem k táboru stoupenců obou zmíněných – zda se v důsledku jejich politiky jako první manifestuje Kristus fundamentalistických evangelikálů, nebo Mesiáš ortodoxní židovské pravice.

Literatura:

Spector, Shmuel, 1990, The Holocaust of the Volhynian Jews 1941-1944, Yad Vashem Studies

Davis, Ben, 2017, Repertory Movie Theaters of New York City: Havens for Revivals, Indies and the Avant-Garde, 1960-1994, McFarland & Company

Rosenbaum, Jonathan; Hoberman, J. 1991, Midnight movies. Da Capo Press.

1 https://www.pametnaroda.cz/cs/search?text=Kupi%C4%8Dov

2 https://www.pametnaroda.cz/cs/volynsti-cesi-0

3 https://www.yadvashem.org/untoldstories/documents/studies/Shmuel_Spector.pdf

4 https://yahadmap.org/en/#village/sushybaba-sushibaba-volhyn-ukraine.289

5 https://yahadmap.org/en/#village/ozeryany-ozeriany-jezierzany-volyn-ukraine.225

6 https://kehilalinks.jewishgen.org/Ozeryany/History.html

7 https://www.imdb.com/name/nm1161633/news

8 https://embassies.gov.il/warsaw/Departments/Sprawiedliwych/Documents/2012-11-08_Wro.pdf