Anna Bekárková

* 1941

  • „Zatímco byla máma ve vězení, došlo ke znárodnění vily, kde bydlela babička a Hofmanovi a Pacákovi. Nejdřív se odstěhovali Pacákovi do Harrachova, kde jim přátelé poskytli dům, a Hofmanovi na Horní Roveň také tak. Babička se měla z vily přestěhovat do chalupy, kterou tam měl strýc Jiří jako ubytování pro zaměstnance. Takže to léto v roce 1951 jsem s tetou Žďárskou zařizovala ubytování pro babičku, protože řekli, že musí být do konce prázdnin vystěhovaná. Tak se tam dělaly různé úpravy, aby tam babička mohla bydlet, zaměstnanci tam už nebyli. A když už to bylo k nastěhování a už tam byl přestěhovaný skoro všechen nábytek, tak babička usedla do svého oblíbeného křesla a umřela. Takže pohřeb měla ještě z vily.“

  • „Ty starší děti byly pryč a máma hrozně trpěla steskem, co s nimi je. Samozřejmě mně neříkali, jak se domlouvali a jak se rozhodli a kdo to zaplatil. Říkalo se, že průvodce zaplatil strýc Jiří, ten z Brazílie. Máma se rozhodla, že půjdeme přes hranice ilegálně, protože mnohokrát žádala o povolení k výjezdu a to zkrátka nešlo. Já jsem nevěděla nic, byla jsem malá a hloupá. A máma jednou ráno říká, že se jede za Ernou a Majkou. Byla jsem z toho celá per plex. Šly jsme dvakrát. Udělala jsem tyátr, že nikam nejedu. Máma z toho byla rozrušená. Nicméně jsme odjely vlakem do Znojma, kde jsme čekali do noci v zapadlé hospodě a pak jsme šly přes ty hranice. Byla tam větší skupina emigrantů, navzájem jsme o sobě nic nevěděli a my s mámou jsme se skupině ztratily. A tak jsme se v noci vrátily do Znojma a jely domů, to bylo v září. Druhý pokus byl v říjnu, zase jsme jely do Znojma, ten pán se k nám přidal, zase jsme čekali v hospodě do tmy. Už jsme byli sami, už s námi nešla žádná jiná skupina. Jenomže tam tehdy koncem října na jižní Moravě napadlo hrozně sněhu a mrzlo a svítil měsíc. A my utíkali přes hranice v těchto podmínkách, viditelnost výborná, tak nás vytipovali. Šli jsme dlouho lesem a potom přes nějakou pláň a na té pláni nás zastavili pohraničníci a křičeli: ‚Stůjte, nebo střelím!‘ a máma volala: ‚Nestřílejte, je tu dítě!‘ Nikdo teda nestřílel, nicméně nás zadrželi a odvedli do takových polokasáren.“

  • „Tohle máma vyprávěla často, protože táta dostal vyzvání, že má přijít na gestapo, poprvé. To bylo asi v červnu. Věděl, že je zle, proto varoval Valčíka. A když už se stahovalo k zatčení, tak táta odjel na kole, řekl, že jede pro zeleninu. A když přišli gestapáci, tak nebyl doma. A zřejmě to začalo být dost divoké, tak táta zavolal na vrátnici do hotelu, aby zjistil, co se děje. Ale portýrovi vzal gestapák telefonní sluchátko z ruky a řekl tátovi, že jestli se okamžitě nevrátí, tak seberou celou rodinu. Toto máma věděla a několikrát mi o tom vyprávěla. Takže táta přijel a oni ho hned sebrali. Tátu sebrali a nás vyndali. A už to bylo!“

  • Full recordings
  • 1

    Rybáře u Hranic, 09.07.2024

    (audio)
    duration: 01:48:36
    media recorded in project Stories of the region - Central Moravia
Full recordings are available only for logged users.

Hotel Veselku jim sebralo gestapo i komunisti. O jeho demolici se Košťálovi dočetli v novinách

Anna Bekárková, rozená Košťálová, v roce 1959
Anna Bekárková, rozená Košťálová, v roce 1959
photo: archiv pamětníka

Narodila se jako třetí dítě Jarmile a Ernovi Košťálovým a to přímo v pardubickém hotelu Veselka, který rodiče vlastnili. Její otec se aktivně účastnil protinacistického odboje a za svoji činnost byl během heydrichiády popraven. Zbytek rodiny Košťálových nacisté ušetřili, údajně je ochránil fingovaný rozvod, který měl probíhat už od počátku roku 1942. Maminka Jarmila pocházela z rodiny Udržalových z Rovně (její otec František Udržal byl prvorepublikovým předsedou vlády) a k nim se i se třemi dětmi do konce války uchýlila. Po válce se maminka jako majitelka hotelu vrátila zpátky na Veselku, starší děti poslala do zahraničí a pracovala v hotelu i po jeho znárodnění v roce 1948. Na pozici vedoucí prádelny byla až do roku 1950. Poté se i s nejmladší dcerou Annou pokusila o emigraci. Na hranicích je ale chytili, maminka skončila ve vězení a Anna v dětském domově, odkud si ji odvezla maminčina mladší sestra Marie Žďárská. Když maminku propustili z vězení a tábora nucených prací, vrátili se do Rovně a žili v domku, který kdysi patřil jejich statku. Anna vychodila jedenáctiletou školu v Holicích, ale kvůli kádrovému posudku nesměla studovat. Pracovala v knihkupectví jako prodavačka. V roce 1964 se vdala za Vojtěcha Bekárka a v letech 1965 až 1970 se jim narodili tři synové - Vojtěch, Štěpán a Jan. V roce 1969 se Bekárkovi odstěhovali do Olomouce, kde získali práci na univerzitě. Anna Bekárková pracovala jako mzdová účetní na rektorátu a později se stala tajemnicí na teologické fakultě. V roce 1991 požádali v restitucích o majetkové vyrovnání za hotel Veselka, který v roce 1972 tehdejší komunistické vedení města nechalo zbourat. V roce 1995 odešla Anna Bekárková do penze a z Olomouce se s manželem přestěhovali do manželova rodného domu v Rybářích u Hranic. Tam v roce 2024 oba žili.