Vlasta Bidrmanová

„Potom mě lomili do strany hodně a to jsem tvrdě odmítala, že ne, už i další kolegyně. Tak jsme vymyslely fintu – možná se vám to bude zdát směšné – tenkrát tam vznikl Svaz československo-sovětského přátelství a to k nám začaly jezdit ruské skupiny, vždy v létě červenec jedna a srpen druhá. S nimi samozřejmě také dozor. Byli to většinou mladí kluci od Uralu, horníci, a vždy když přijeli, tak bylo přivítání. To bylo něco tak krásného, seděli jsme s nimi, měli pod stolem vodku a nějaký šampus a bavili jsme se, všichni jsme uměli rusky. Výborný lidi, chodili ukázněně na procedury. Jedna skupina, to byli veselí kluci, říkali, co budou dělat, ptali se, jestli nemáme nějakou práci pro ně. Říkám, že máme tady chatu tři kilometry nad Jáchymovem. Ptali se, jestli nemůžou pomáhat. Říkám jim: Nepomáhejte, ale přijďte. Měli jsme tam harmonikáře, pak asi osm kluků k nám chodilo, celá naše skupina na Suché s nimi sedávala a zpívala, tak úžasní lidi. Ale říkali: Nesmíte to nikomu říkat. Ptala jsem se, jestli jim zakazují se s námi bavit. To ne, ale hlídají nás, říkali. Potom jsme udělali sbírku, protože většinou měli malé děti, tak opravdu jako charitu, čtyři kufry, věci pro děti. Byli úžasně vděční a ten jeden mi ještě dlouho psal. Takže jsme měli takové zkušenosti. Tím, že jsme byli ve svazu SČSP, tak mi dali pokoj se stranou. Ovšem když jsem odešla do Kuvajtu, dostala jsem třeba anonymní dopis: tak do strany jsi nemohla, protože máš malé děti, ale opustit je, to jsi mohla, sbírat dolary. Ještě ho mám někde schovaný ten dopis, nevím, kdo mi ho napsal.“

„Tatínek byl u vojska v Plzni, kam se přestěhovali, když mamince velmi brzy zemřeli rodiče. Dostal byt od vojska. Když vznikl KAN, tak byl v Klubu angažovaných nestraníků. Žili jsme v ulici, kde byli všichni vojáci, to bylo úžasné dětství, všichni se znali a kamarádili se. V podstatě nikdo z nich nebyl ve straně, nevím o nikom. Potom když přišel rok 1968, ještě to nějak šlo, potom v roce 1969 ho za trest přeložili do Bechyně, to taky ještě rok vydržel. Pak už měl zprávy, že se chystají ho vyloučit z vojska, tak podal sám výpověď, dostal minimální odstupné a v roce 1971 se stal v Prioru, který byl nový v Plzni, technikem přes televize. A to byl tak šťastný, bohužel jenom čtyři roky, protože to byla jeho doména, stihl si pořídit i barevnou televizi.“