Mgr. Luděk Bohman

* 1946

  • „Naštěstí nás ale vždycky zachránila štafeta. Bylo to na mistrovství Evropy v roce 1971, Helsinky, krásný stadion. Individuálně jsme tam taky nebyli nic moc, mně se podařilo dostat do semifinále na 100 a 200 metrů, ale kluci byli o něco horší. Nevypadalo to, že by štafeta mohla udělat nějakou díru do světa, ale vyšly nám tam strašně dobře předávky." – "Dostali jste se ve štafetě do finále, mohl byste vzpomenout největší náš sprinterský úspěch?" – "Karel Mikyska to v televizi komentoval: 'Vážení přátelé, sundejte si růžové brýle, už samotné finále je velkým úspěchem!'" – "Vy jste běžel poslední úsek?" – "Jen jednou jsem zaskakoval na druhý úsek. Ale pak už v Aténách šedesát devět, v Helsinkách i na olympiádě v roce 1972 jsem finišoval. Běhali jsme Kynos a já, byli jsme seběhaní, došlo k malým rozdílům, třeba Szegediho nahradil Demeč, někdy zaskakoval Petr Utěkal. To byl věčný náhradník, který nikdy neběžel na vrcholné akci, ale všude s námi byl a byla s ním velká legrace." – "Jakou jste měli ve finále dráhu?" – "Měli jsme ve finále čtvrtou dráhu, byly hrozné podmínky, drobně pršelo, bylo asi třináct stupňů. Lepili jsme si vždycky náplast na tartan, když tam doběhne, tak od ní se vybíhalo. Jak byla náplast na mokrém tartanu, tak mi ji vítr odfoukl. Já si toho nevšiml. Už se lezlo pomalu do bloků, změřil jsem si ještě stopu, jak jsem pečlivka. A ta náplast byla o dvě stopy dál a mohl bych Kynosovi utéct. Tak jsem sundal zavírací špendlík z čísla, náplast jsem posunul a připnul k tartanu. Když to ve štafetě pozorujete ze čtvrtého místa, je to nepřehledné, jsou tam hendikepy a těžko se pozná v té mele, jestli vedeme. Soustředil jsem se, až Jirka na mě naběhne. Vyrazím a pro mě to byl šok, já jsem vyběhl. Předávali jsme jako první, vběhl jsem do cílové rovinky, nikdo nikde nebyl. Vedl jsem, úplně se mi podlomily nohy, ale vzpamatoval jsem se. A nebyla šance, že by mě někdo předběhl.“

  • „Vlastně už další rok v devětašedesátém roce, to už jsem byl pevně v reprezentaci, bylo mistrovství Evropy v Aténách. Odjeli jsme tam a poprvé jsme viděli tartan, u nás ještě žádný nebyl. Ve štafetě jsme byli v základní sestavě, ještě nebyl Demeč, běžel Dionýs Szegedi, velký chlapák, ideální na druhý úsek. Běžel jsem stovku a dvoustovku, v obojím jsem se dostal jenom do semifinále. V dvoustovce mi uteklo těsně finále, Jirka Kynos se tam dostal a pak byl pátý. Nedávno jsem vzpomínal, proč se mi to nepodařilo. V Aténách bylo šílené vedro. Jsem trochu albín, těžce jsem to snášel. Bylo takové vedro a šetřili jsme, nebyli jsme v klimatizovaném hotýlku, tam ani nebyla jídelna, jídlo se tam vozilo, měli jsme hroznou stravu. A co čert nechtěl, bydleli jsme u letiště. A nám přistávala letadla nad hotelem. Koukali jsme na ně, viděli jsme jejich břicha sto metrů nad hotelem. A létalo jedno za druhým. Namáčeli jsme prostěradla do vody, abychom se trošku zchladili a v tom se závodilo. Myslím, že naši konkurenti asi byli v daleko lepších hotelích s klimatizací. Nebo nevím.“

  • „Ve Stromovce byli s námi absolventi, to byli vysokoškoláci, měli volnější režim, takže mohli přespávat doma. Myslím, že to bylo z neděle na pondělí. Jeden absolvent přišel nad ránem a říká: 'Mám strejdu velké zvíře, něco se děje, obsazují nás tady Rusáci, už přistávají.' My jsme spali a o tom jsme nevěděli. Když nás vzbudil nad ránem, slyšeli jsme letadla. Druhý den už byla plná Stromovka tanků, všechno obsazovali, hledali místa, kde by se uchytili. Zakázali nám chodit kamkoliv, dokonce velitel říkal: 'Když budete chtít jít ven, převlečte se do tepláků, ať jste v civilu.' Šli jsme na Václavák, viděli jsme plný Václavák polepený plakáty, jak je psali lidi.“

  • „Trenér si taky myslel, že bych mohl být skokan do výšky. Jenomže zůstal jsem na 176 centimetrech, ty jsem tenkrát ani neměl. On sám taky nebyl příliš vysoký, trend byl, aby byli výškaři pořádní chlapi. To jsem nebyl, tak mně se tak předurčilo, že budu sprinter. Byl tam Havlasův memoriál, pojmenovali to po nějakém atletovi. Zúčastnil jsem se závodu, nebyl to ani sprint. Bylo to na ostrově, asi závod na pět set metrů. Mně se to zdálo moc dlouhé, před startem jsem si sednul na židli, abych se neunavoval moc. Neuměl jsem se ani rozcvičovat. A teď tam nastoupili kluci, co chodili už do učiliště, už měli chlupy na prsou. Já byl ještě na základce, byl jsem holobrádek. Vyrazil jsem opatrně, nevím, byl jsem ve středu pole. Když jsme vběhli do cílové rovinky, byla docela dlouhá, byl jsem třetí. Pořád mně to krásně běželo a nakonec jsem byl první. To byl můj první úspěch a definitivně se rozhodlo, že budu běžec.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 21.07.2021

    (audio)
    duration: 01:26:55
    media recorded in project Tipsport for Legends
Full recordings are available only for logged users.

Sundejte si růžové brýle. Nakonec z nich byly zlaté

Luděk Bohman (vpravo) s diskařem Ludvíkem Daňkem, 1971
Luděk Bohman (vpravo) s diskařem Ludvíkem Daňkem, 1971
photo: archiv Luďka Bohmana

Luděk Bohman se narodil 2. prosince 1946 v Nymburku. Jeho předci přišli do Čech z Bavorska. Ve 14 letech začal s atletikou. Vystudoval střední stavební školu a později Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (FTVS UK). Závodil za Nymburk a Slavii Praha. Na vojnu nastoupil do atletického oddílu Rudá hvězda Praha, byl tam v letech 1966 až 1968. Při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zažil Stromovku plnou sovětských tanků. V roce 1969 reprezentoval Československo na mistrovství Evropy v Aténách, kde získal ve štafetě na 4 x 100 metrů bronzovou medaili. V roce 1971 dovedl jako finišman stejnou štafetu k prvnímu místu na mistrovství Evropy v Helsinkách. O rok později byl se štafetou čtvrtý na letní olympiádě v Mnichově. Za reprezentaci závodil do roku 1978. V letech 1985–1989 dělal ústředního trenéra sprinterů na atletickém svazu. Věděl o dopingovém systému, ale nezapojoval se do něj. Po sametové revoluci pracoval ve sportovním centru v Nymburku a ve stavebnictví. Jeho syn Martin reprezentoval Českou republiku na zimních olympijských hrách v závodech čtyřbobů, později pracoval jako reprezentační trenér čtyřbobů. V roce 2021 žil Luděk Bohman v Nymburku.