Jarosław Broda

„V osmdesátém sedmém roce po zatčení Petra Pospíchala jsme se rozhodli pro veřejnou demonstraci a s tím související odhalení existence Polsko-československé solidarity, protože do té doby fungovala v utajení. Jejím vedoucím byl samozřejmě Jasiński. V ulici Świdnicka, tedy na rušném wroclawské místě dodnes, jsme zorganizovali demonstraci na obranu Petra Pospíchala. Podstatné pro nás bylo, že byl zavřený za spolupráci s Poláky, takže bylo jasné, že musíme v té věci něco hlasitého udělat. To se nám nadmíru podařilo, určitě díky momentu překvapení, protože oni to nečekali, nebyl žádný únik informací. Měli jsme tam velký transparent, jsou z toho fotografie. Než přijela policie a pochytala nás, tak se nás sešlo se nás tisíc, možná dva tisíce, dost velký dav. Rychle jsem se zorientoval, že skoro nic nevědí, protože k mému údivu se mnou jednali jako s hlavou celé té akce, a tak mi udělali takovou domovní prohlídku, jakou jsem neměl nikdy předtím ani potom nezažil, i když jsem jich měl v životě hodně. Prohlídli každý list v každé knize, a knih jsem měl tehdy už hodně, ale nic důležitého nenašli. Takovou reakci jsem nečekal. Drželi mě 48 hodin, pak dovezli na kolegium, což byla taková komunistická struktura [Kolegium pro drobné přestupky – mimosoudní orgán, který rozhodoval o drobných přestupcích v Polské lidové republice], kde jsme dostali pokutu, já asi padesát tisíc. Vypadalo to zábavně, protože soudce tvrdil, že jsme měli protistátní transparenty. Jak zněly? Ptali jsme se ho. On na to, že to uvedl policista, že byly protistátní. Ale zněly například ‚Jsme s tebou Petře‘, tak to samozřejmě nebylo protistátní heslo. Byl to důležitý moment v tom, že jsme zveřejnili existenci té organizace.“

„Vypadlo to dost dramaticky, protože jsme byli zvyklí na mírnější formy zatýkání. A toto bylo zaprvé nečekané, i když se k nám dostávaly nejrůznější signály, ale i tak to bylo nečekané. Asi v půl jedenácté v noci bouchání do dveří – policajti s kalašnikovem a s krátkými zbraněmi polští estébáci. Měl jsem smůlu, že jsem měl u sebe průkaz totožnosti, kde jsem měl vepsané místo zaměstnání. Bylo legrační, že mě zatkli v místě, kde mě nečekali. Vešli tam a hledali někoho jiného. Pravděpodobně bych se zatčení vyhnul, kdybych neměl v občance uvedeno, že jsem pracovníkem Solidarity. Takové záznamy byly v průkazech totožnosti. Po krátké konzultaci s centrálou mě sebrali do wroclawského vězení na Kleczkowské. Tam nás drželi do Štědrého dne, 24. prosince, a v ten den nás převezli do menšího vězení v Grodkowě, kde nás drželi během dalšího roku.“