„Určitě jsem byla sledovaná. Pravděpodobně někým z Hostinného, protože pokud se tady objevilo trošku víc aut s pražskou značkou nebo tady hodně dlouho stál pražský autobus, třeba půl dne na parkovišti, tak jsem ihned další pracovní den byla povolána k soudružce ředitelce. A ta se vyptávala, co se tam dělo a kdo to tam v galerii byl. Ale vždycky to nějak prošlo. Jenom mi jaksi dávali najevo, že jsem stále pod nějakým dohledem.“
"Galerie antického umění tou dobou spadala pod trutnovské muzeum, kde už neseděli ti báječní lidé, ale byla tam paní ředitelka, velice kovaná komunistka, se kterou to opravdu nebylo lehké. Myslela si, že když tam přijde taková mladá holka, tak si ji nějakým způsobem zformuje. Ale to se jí zaplať pánbůh nepodařilo. Přesto jsem s ní měla spoustu problémů. Největší problém byl, když jsem chtěla tady v galerii udělat výstavu paní Adrieně Šimotové, která se nemohla nikde prezentovat. A když sem přijela, tak byla… Strašně se jí líbila galerie, sbírka, ale hlavně ji získal prostor konventu, kláštera. A to ji oslovilo úplně neskutečně a vlastně potom sem jezdila v průběhu asi těch devíti deseti let na týden, na deset, na čtrnáct dnů a vlastně tady pracovala, protože jí se tady [líbilo]. Jak říkala, bylo to tady velice kontemplativní. Velice dobře [se jí] pracovalo, [vyhovoval jí] ten prostor. Takže si vždy obsadila nějakou celu a tam tvořila. A já jsem hrozně ráda, že vlastně v tom jejím ohromném díle, co za svůj život vytvořila, že ty věci, které dělala tady v klášteře, že jsou považovány – že to desetiletí, osmdesátá léta – že jsou považována za vrchol její tvorby. Většina těch věcí vznikla tady."
„Potom se dostal do Prahy na medicínu. A bohužel se stalo, že měl v listopadu 1939 jednu z posledních zkoušek, a jak někdy ten osud s člověkem zamává, měl se ten den vrátit domů k rodičům. Ale protože můj otec byl velký sportovec jako student, tak protože někde bylo nějaké utkání, kterého se chtěl na koleji zúčastnit, zůstal ještě v Praze. A byla to noc na 17. listopadu. Takže tatínek absolvoval celou tu anabázi studentů – přes Ruzyň – a byl v Sachsenhausenu v koncentračním táboře. A zas bohužel měl smůlu, protože – nevím, jestli to je pravda, nebo ne, ale mamka mi říkala, že studenty potom postupně pouštěli z koncentračních táborů na Hitlerovy narozeniny. A tatínek se dostal až do nějakého posledního předposledního turnusu, který Němci [pro]pustili. Takže se objevil zpátky ve Vysokém Mýtě až někdy v zimě 1942 a tam se s ním seznámila maminka, tady po jeho příchodu. Tatínek se potom ještě musel, nevím proč, ale musel se skrývat ještě někde na Košumberku u Vysokého Mýta, ale k tomu bohužel nemám moc informací.“
Magda Čtvrtníková, rozená Plecháčová, se narodila 27. června 1949 v Trutnově. Její rodiče přišli do Trutnova na umístěnku z Vysokého Mýta. Tatínek Miloslav Plecháč patřil mezi vysokoškolské studenty, které nacisté pozatýkali v noci na 17. listopadu 1939. Několik následujících let strávil ve vězení v Ruzyni a v koncentračním táboře Sachsenhausen. Už od páté třídy měla pamětnice jasno v tom, čím se stane – egyptoložkou. Po maturitě se zapojila do archeologického výzkumu pod vedením doktora Antonína Hejny. Vystudovala klasickou archeologii a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1975 vedla Galerii antického umění v Hostinném. Během svého působení organizovala polotajné výstavy výtvarníkům, kteří jinde vystavovat nemohli. Uspořádala přehlídky umělcům, jako byla Adriena Šimotová, Olbram Zoubek, manželé Věra a Vladimír Janouškovi, Eva Brodská, Václav Cigler, Václav Stratil, a mnoha dalším. S řadou z nich se spřátelila. Kvůli své činnosti byla neustále pod drobnohledem nadřízených. V roce 1989 spoluzakládala v Hostinném Občanské fórum, ve kterém čile působila. V Galerii antického umění zůstala až do svého odchodu do penze v roce 2012. Vdala se a vychovala dvě dcery. V roce 2024 žila v Hostinném.
