„Já jsem po roce 1989 skutečně dostal podnět historika pro dokumentaci zločinů spáchaných v době komunismu, kde už ten spis byl napsaný z archivu. A jestli se spisem souhlasím a jestli bych to dokázal podepsat. Tam jsem se teprve dozvěděl, že to byla tato studentka, o které mluvíme. Byl jsem velmi překvapený, jak si uměli získat tak mladé lidi, kteří věděli houby o politice z prospěchářských důvodů. Z prospěchářských důvodů dokonce udávali svoje spolustudenty z ročníku. Někteří studenti na to doplatili, někteří museli hned na vojnu, neměli hned maturitu a tak dále. Dva byli vyloučeni, Böhm a Vanke. Ozvali se mi potom roce 1989, oba dba dokončili maturitu, byl jsem rád, že všechno bylo v pořádku. Zažili asi nervy veliké. Byli v tom úplně nevinně, nic neudělali mimochodem zlého, protistátního.“
„A aktivní tajemník, nějaký Josef Šipatka, ten mě opravdu kontroloval, já jsem podíval do lidí, které tam mám a vidím svého církevního tajemníka, který tam přišel naslouchat mým kázáním. Tak jsem mu to většinou udělal s chutí, že vítám věřící obec a že mezi sebou máme Josefa Šipatku, církevního tajemníka. Lidi hned se otáčeli, kde on jako je. A on hlavu dolů. A lidi věděli, že nebudu tak otevřený, když tam sedí církevní tajemník. On byl opravdu přísný a asi přesvědčený, protože neustále si mě volal na kobereček, že kázání jsou špatná a že kdybych polevil, mohl by mi zvýšit plat. Takhle že mi nemůže zvýšit. Dával mi tehdy tři sta korun, později čtyři sta korun, a že by mi dával odměny. A protože jsem byl duchovním správce v Liblicích a Byšicích, on nebyl líný jezdit na bohoslužby i tam a poslouchat mě. Bylo tam ještě méně lidi, on tam vynikal svou přítomností a lidi kroutili hlavou a říkali - To je hrozné. Co tady dělá? On byl nějakým způsobem věřící v režim, že byl zavilý, on byl zavilý člověk.“
„Byl jsem v Olomouci v Žižkových kasárnách přímo naproti katedrále a byl jsem ve zdravotních službách. Měl jsem ambulanci s dalšími a s lékaři, takže po této stránce to byla dobrá vojna, ale měli jsme jednoho nadřízeného. Byl asi svobodník, byl ze Sniny, nějaký Jozef Matys, který si mě jednou zavolal a říká – Hele, volala mě kontrarozvědka a já mám na tebe dohlížet. Můžeš mi říct jednou za měsíc, co mám na tebe prásknout? Já jsem říkal - Můžeme to konzultovat, proč ne. A co jsi vlastně zač? Odpověděl - Já jsem se hlásil na Slovensku na teologii a oni mě nevzali a šel jsem na vojnu a ono jim to tady nějak uteklo, protože by ke mně samozřejmě důvěru neměli a kdovíjak to je. Takže přibližně rok a půl říkal kontrarozvědčíkům, že dostávám dopisy od rodičů, hlavně od maminky, protože otec už potom zemřel, že vlastně jako nemluvím o politice a o náboženství, takže jsem měl klid, protože on mě kryl. No jo, ale koncem vojny přišel za mnou a říká - Asi se situace prudce změní, protože já jsem podal z vojny znovu přihlášku na teologii do Bratislavy. Situace se změnila radikálně, protože kontrarozvědka nechtěla uznat chybu pochopitelně, takže to byla otázka, že jsem ho přemluvil teprve později k té konverzi, aby se přihlásil na teologii. Dělali mně neustálé kontroly skříněk, okamžitě jsem musel z ošetřovny pryč. Chodili s psacím strojem po vojácích, jestli jsem je nepřemlouval, aby studovali teologii nebo jestli jsem je nepřemlouval ke katolicismu.“
Josef Dolista se narodil 20. března 1954 v Praze. Jeho tatínek byl ošetřovatel v nemocnici, maminka zdravotní sestra. Když bylo Josefovi sedm let, rodina se odstěhovala do Teplic v Čechách, kde se maminka stala vrchní sestrou Československých státních lázní. Rodiče vedli Josefa i jeho sestru Marii ke křesťanské víře. Otec zakázal synovi, aby vstoupil do jiskřiček a do pionýra, což chlapec oplakal. Po základní škole se dostal na gymnázium, ale maturoval na střední zdravotní škole. Její ředitel nařídil pedagogům, aby Josefa odvrátili od plánu studovat teologickou fakultu. Někteří ho v tom ale naopak podporovali. Po dvou letech studií bohoslovectví musel Josef na dva roky na vojnu, kde sloužil jako zdravotník a sledovala ho vojenská kontrarozvědka. Studia dokončil v roce 1980. Již během nich se ho snažila získat ke spolupráci Státní bezpečnost. Odmítl však. Po ukončení fakulty nastoupil jako kněz do Mělníka, kde za ním chodila skupina studentů střední zahradnické školy. Jejich spolužačka je však udala Státní bezpečnosti a měli velké problémy s dokončením studia. Josefovi hrozil soud za maření státního dohledu nad církvemi, neproběhl však, když se kauza začala řešit i v zahraničí. Z Mělníka odešel do Jesenice u Rakovníka. V letech 1987 - 1989 působil jako šéfredaktor samizdatového salesiánského časopisu pro mládež Čtení do krosny. Po sametové revoluci studoval v Německu a v Itálii, obdržel titul doktora teologie a poté také titul profesora. V letech 1999 až 2002 zastával funkci děkana Teologické fakulty Jihočeské univerzity. Od roku 2012 vyučoval na katedře filozofie na Filozofické fakultě ZČU v Plzni a přednášel na 1. lékařské fakultě v Praze. V roce 2009 založil Nadaci Evropského vzdělávací centra na podporu studentů vysokých škol. V roce 2018 se stal členem Bioetické komise Rady vlády České republiky pro vědu a výzkum. V roce 2019 získal osvědčení Ministerstva obrany České republiky, že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu.
