Eva Drašnarová

* 1927

  • „Přijeli jsme tam, tak se tam dělalo. Byla to stávka Antonína Zápotockého v hutích a chlapi do půl těla nazí – tam takhle vyjížděl plech, žhavý, a oni to furt nějak tahali, až z toho byl plech. Ti chlapi byli mladí, hezcí a do půl těla nazí, mně se to líbilo, tak jsem si řekla, že bych to zkusila namalovat. Tak jsem si došla pro skicák, v životě jsem chlapa nemalovala, oni byli takoví nabouchaní. Mně se to nevedlo, tak jsem byla otrávená a odešla jsem. Druhý den přijela KSČ komise z Ostravy, ROH z Ostravy, a že tam je špion, který maloval zařízení. To bylo staré zařízení, proto se to tam filmovalo. Co by s tím ti Američani dělali? Tak jsem byla zavolaná, určitě dvě hodiny to trvalo, mě vyslýchali, nadávali, tepali a já to nechtěla ukázat. To byla chyba. Dělal to režisér Frič, takže mě pak chytil za ruku, přitáhl mě a řekl: 'Hele, dojdi pro ty malůvky.' Tak jsem šla. Tak to viděli, hrůza, vůbec ne žádné zařízení, jenom ti chlapi, a ještě se mi nepovedli! Takže se to stornovalo, ale dvě hodiny mě vyslýchali a přijeli z té Ostravy.“

  • „Bylo to už těsně před koncem války, nějak možná v dubnu, a tak jsem utíkala domů, rodiče byli ve sklepě, naproti sousedi taky. Běhal ten CO pán [civilní ochrana] a honil lidi do krytu. Já jsem si říkala, že to chci vidět. Tak si představte, že já vylezla na půdu po provazovém žebříku do toho střešního okýnka, tam jsem se chytila komínu a sedla jsem si obkročmo na střechu. Vytáhla jsem veliký bílý šátek a začala jsem… Byla to malá letadla, teď určitě nevím, jestli to byli Američani, nebo Angličani, to opravdu nevím. Byl tam jen pilot a kulometčík, maličké to bylo a já viděla černocha, jak se na mě dívá. Tady se nade mnou točil, protože lítal na nádraží a házeli takové tužtičky, které udělaly pšššš. Tam totiž stál německý obrovský vlak s municí a vojáky, i tanky tam byly, já už nevím. A on chtěl, aby odjel, protože ho chtěli zničit a nechtěli v obci, protože oni byli opravdu kavalíři. Ten vlak skutečně potom odjel a opravdu ho vyhodili mezi Třebání a Karlštejnem.“

  • „Přišel sem jeden člověk z úřadu a jeden německý důstojník a prohlíželi domy. Kde bylo nějaké místo, tak tam dali německého vojáka, protože tu byli na dovolené před přepadením Ruska, to měli takovou dovolenou. Byli to ti černí tankisti. Tady byli dva kluci, študáci z Berlína, jednomu bylo devatenáct, druhému dvacet let. Byli to slušní kluci, na Hitlera strašně nadávali. Otec vždycky, aby byli ticho. Pořád se snažili na rádiu pustit, co se děje ve světě a nemohli pochopit, že to nejde, protože to je takzvaně vykuchané. Pořád chodili za mámou, objímali ji, že mají takovou maminku doma. Zrovna když dělala lívance, tak jim dala, v životě to nejedli. Byli strašně hodní a na Hitlera strašně nadávali.“

  • Full recordings
  • 1

    Řevnice, 11.07.2023

    (audio)
    duration: 01:54:30
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 2

    Řevnice, 14.07.2023

    (audio)
    duration: 02:15:39
    media recorded in project Stories of 20th Century
  • 3

    Řevnice, 01.12.2023

    (audio)
    duration: 01:19:20
    media recorded in project The Stories of Our Neigbours
Full recordings are available only for logged users.

Stalin byl na konci války opěvovaný, což dneska většinu lidí mrzí, mě tedy velmi

Portrétní fotografie, konec 40. let 20. století
Portrétní fotografie, konec 40. let 20. století
photo: Archiv pamětníka

Eva Drašnarová, za svobodna Kocourková, se narodila 4. března 1927 v Řevnicích do rodiny Karla Kocourka, obchodního příručího a výrobce lihovin. Maminka Františka, švadlena, vyučená u Hany Podolské, pomáhala manželovi s koloniálem, který společně provozovali. Bezstarostná léta dětství, prožitá za první republiky, vystřídalo období nacistické okupace. Rodiče se obávali, aby jejich jediná dcera nebyla nuceně nasazena. Kvůli tomu se v letech 1941 až 1944 učila obchodní příručí a vykonávala učňovskou praxi u svého tatínka. Zároveň si plnila svůj dětský sen. Od útlého věku ráda malovala, proto jí rodiče povolili studium zaměřené na módní kreslení a reklamní grafiku. Rodina Kocourkových vlastnila prostorný dům, bylo tedy nasnadě, že si jej v roce 1941 vybraly německé úřady, aby zde na měsíc ubytovaly německé vojáky. Ironií osudu bydlela dvojice vojáků ve stejném pokoji, kde se o dva roky dříve skrýval tatínkův přítel, židovský komunistický právník Zikmund Stein. Sklonek války byl poznamenán strachem z bombardování. Nálety tzv. hloubkařů byly na jaře 1945 velmi častým jevem. Eva Drašnarová zažila několik náletů, při kterých se bála o svůj život. Kvůli častým útokům na nádraží rodiče mladé Evě zakazovali jezdit vlakem do Prahy, kde si chtěla najít práci. Po válce se její přání pracovat v Praze splnilo. K nejzajímavějšímu období, které v zaměstnání prožila, patřila práce kostymérky na Barrandově. Právě zde si ji vytipovali jako modelku pro monstrózní pomník Josifa Stalina na Letné. Na konci 50. let se vdala za Miloše Drašnara. Po mateřské dovolené pracovala v administrativě. Celý život byla aktivní sportovkyní, po sametové revoluci nadšenou členkou Sokola Řevnice. Také láska k umění a malbě ji nikdy neopustila. V roce 2023 žila v rodných Řevnicích.